Naši hrdinové očima Eduarda Stehlíka: Otto Wagner

 

Otto Wagner spatřil světlo světa 28. března 1902 v Praze jako prvorozený syn profesora státní průmyslové školy Oktaviána Wagnera a jeho manželky Emilie, rozené Krütznerové. Maturitní zkoušku složil v červenci 1920 na reálném gymnáziu v Berouně a na podzim téhož roku pokračoval ve studiu na Právnické fakultě UK v Praze. Již po dvou semestrech však studia zanechal, krátce působil jako zatímní učitel na měšťanské škole ve Zdicích a využil hned první možnosti, která se mu naskytla, aby se mohl stát vojákem z povolání, po čemž snil již od dětství. V říjnu 1922 začal studovat na Vojenské akademii v Hranicích, odkud byl absolvování I. ročníku odeslán jako frekventant do Ecole Spéciale Militaire ve francouzském Saint Cyru, kterou úspěšně ukončil v srpnu 1925.

 

Po návratu do Československa prošel Otto Wagner nižšími velitelskými funkcemi u plzeňského pěšího pluku 18 a Instrukčního praporu v Milovicích. Velkou změnu v jeho dosavadní vojenské kariéře přinesl duben 1931, kdy byl odeslán na Slovensko, kde v následujících osmi letech zastával nejrůznější velitelské funkce u horských útvarů naší armády. Nejprve u horského praporu 9 (začleněného v září 1933 do horského pěšího pluku 3) v Podolinci, a následně od poloviny září 1936 u horského pěšího pluku 1 v Dolním Kubíně.

 

Po vzniku samostatného Slovenska v březnu 1939 se Otto Wagner vrátil zpátky do Čech. Ne však nadlouho. Již v polovině května 1939 odešel přes Polsko do Francie, kde si podal žádost o přijetí do francouzské armády. Jako absolvent francouzské vojenské školy byl skutečně v srpnu 1939 v hodnosti kapitána převzat ke koloniální pěchotě a čekal ho odjezd do senegalského Dakaru. Vypuknutí 2. světové války tomu však zabránilo. Namísto cesty do Afriky zamířil do jihofrancouzského Agde, kde se v prosinci 1939 stal velitelem I. praporu čs. pěšího pluku 2. S touto svou jednotkou se v červnu 1940 zúčastnil bojů s Němci na západní frontě a po francouzské kapitulaci byl evakuován na britské ostrovy.

 

Po vzniku 1. čs. smíšené brigády ve Velké Británii byl Otto Wagner spolu s dalšími důstojníky začleněn do tzv. velitelské zálohy, s čímž se odmítl smířit. V souvislosti s akcí „28 českých pánů“, jež byla vyhodnocena jako vzpoura, byl vyšetřován čs. orgány a od ledna do dubna 1941 dokonce internován v Leamingtonu Spa, kde očekával soudní vyřízení svého případu. Mezitím zažádal prezidenta republiky Edvarda Beneše o povolení vstupu do armády Svobodných Francouzů, což se mu v polovině dubna 1941 splnilo. Ulehčení pravděpodobně v tu chvíli cítil nejen on, ale i někteří představitelé čs. armády, kteří s tvrdohlavým důstojníkem nemohli najít společnou řeč.

Francouzi zařadili Otto Wagnera ke II. praporu 13. polobrigády Cizinecké legie s nímž se jako velitel roty zúčastnil v roce 1941 policejních operací v poříčí Eufratu a na iráckých hranicích. V lednu 1942 odjel s 13. polobrigádou do pouště v Libyi, kde se mimořádně vyznamenal v bojích o Němci obklíčený Bir Hakeim. Jako zástupce velitele II./13. praporu byl se svou jednotkou nasazen do bojů na jižním křídle v bitvě u El Alameinu, kde byl těžce raněn. V rámci rekonvalescence byl odeslán do Velké Británie, kde působil jako instruktor ve francouzském výcvikovém středisku v Camberley. V září 1943 byl opět odvelen do severní Afriky, kde působil jako velitel III./13. praporu Cizinecké legie v Sidi bel Abbès. V dubnu 1944 se vrátil zpět do Velké Británie, kde v následujících čtyřech měsících absolvoval několik speciálních kursů zaměřených na boj v týlu nepřítele. Jako parašutista však do akce vysazen nebyl. Namísto toho se stal v listopadu 1944 zástupcem velitele náhradního tělesa a výcvikového střediska Cizinecké legie v Coulommiers. Teprve počátkem ledna 1945 se po opakovaných urgencích dočkal odeslání na frontu. Jako velitel polomotorizovaného partyzánského pluku „Foch“ se na atlantické frontě zúčastnil útoku na Royan a obléhání La Rochelle, kde ho zastihl konec 2. světové války v Evropě. Za své mimořádné zásluhy o osvobození Francie byl jako jeden z pouhých čtyř Čechoslováků vyznamenán již

zmíněným Řádem Osvobození.

V červenci 1945 byl Otto Wagner přeložen zpět k čs. armádě a ještě tentýž měsíc se vrátil do Československa. Zde byl v září 1945 pověřen funkcí velitele pěšího pluku 20 v Michalovcích, s nímž se jako velitel skupiny „Otto“ v následujícím roce zapojil do bojů s banderovci. V listopadu 1947 byl ustanoven velitelem pěšího praporu 68 v Jeseníku, odkud byl po půl roce odeslán do Karlových Varů, kde se ujal funkce zástupce velitele 13. brigády. Na konci dubna 1949 se sice ještě stal velitelem motorizované brigády olomouckého tankového sboru a ve školním roce 1949-1950 byl posluchačem Nejvyšší vojenské akademie v Praze, avšak již v dubnu 1951 ho jako „politicky nespolehlivého“ čekalo přeložení výslužby. O dva roky později byl zatčen a v březnu 1954 odsouzen ke dvěma letům ztráty svobody a degradaci „za hromadění zbraní a navádění k pokusu o útěk“.

 

Po propuštění z výkonu trestu pracoval Otto Wagner jako pomocný dělník na mnoha místech republiky (se zákazem pobytu v Praze). V roce 1962 sice odešel do starobního důchodu, avšak i nadále byl zaměstnán jako brigádník v královédvorských cementárnách v Berouně, a to téměř až do své náhlé smrti 20. května 1974. Nebýt jeho knihy „S cizineckou legií proti Rommelovi“, zmizelo by jméno plukovníka Otto Wagnera pravděpodobně již dávno v úplném zapomnění.