Když jsem byl malý kluk, jednou z pohádkových postav, které jsem opravdu neměl rád, byl král Kazisvět z pohádky o Princezně se zlatou hvězdou. Jeho představitel, vynikající český herec Martin Růžek, byl vůbec často obsazován do postav ne právě sympatických a sám v letech pozdějších vzpomínal, že si před ním dokonce kvůli některým jeho filmovým rolím lidé na ulici odplivovali a v tramvaji či autobusu si od něj odsedávali. Martin Růžek byl přitom v osobním životě člověkem nesmírně statečným, který se v letech okupace zapojil do protinacistického odboje a kromě jiného si již v roce 1944 změnil své původní rodné jméno Erhard Martin na Martin Růžek. Zatímco jménem Martin přijal za křestní příjmení svého otce, příjmením Růžek uctil památku maminčina bratra, štábního kapitána generálního štábu Otmara Růžka, jenž byl zavražděn Němci 1. října 1941, jen několik dní po nástupu Reinharda Heydricha do úřadu zastupujícího říšského protektora.
Osudy Martina Růžka jsou známé, stejně jako jeho rozsáhlá filmografie. Naproti tomu informací o jeho strýci je poskrovnu, a tak jsem se právě jemu rozhodl věnovat svůj dnešní příspěvek. Mimo jiné i proto, že nedávno uběhlo 120 let od jeho narození. Otmar Růžek spatřil světlo světa 17. března 1901 v Novém Světě u Jilemnice v rodině místního poštmistra Františka Růžka a jeho manželky Emilie, rozené Schmuckerové. V letech 1914-1922 studoval na české vyšší reálce v Nové Pace, kde v červnu 1922 složil maturitní zkoušku a v září téhož roku se stal frekventantem Vojenské akademie v Hranicích. Nebyla to však jeho první vojenská zkušenost. Již po vzniku Československé republiky totiž na přelomu let 1918-1919 konal službu u dobrovolnických sokolských jednotek a pravděpodobně právě proto si za svou zvolil životní cestu vojáka z povolání.
Dělostřelecká kariéra
Po dvou letech náročného studia byl Otmar Růžek v srpnu 1924 z Vojenské akademie slavnostně vyřazen jako poručík dělostřelectva a odeslán k dělostřeleckému pluku 10 v Lučenci. Ne však nadlouho. Čekala ho dělostřelecká aplikační školu v Olomouci, kterou úspěšně absolvoval v červenci 1925. Po jejímž skončení zamířil opět na Slovensko. Tentokrát však již ne do Lučence, ale do Nitry. Dnem 1. srpna 1925 byl přemístěn k tamnímu dělostřeleckému pluku 110, kde poté až do dubna 1927 konal službu jako mladší důstojník baterie a později plynový důstojník pluku. Na jaře 1927 se jeho novým útvarem stal dělostřelecký oddíl 262 v Čemerném, kde postupně prošel funkcemi od velitele čety, přes I. důstojníka baterie, až po zástupce velitele baterie. Kromě své dělostřelecké specializace byl však rovněž vynikajícím jezdcem na koni, a tak není divu, že byl od května 1932 do července 1933 velitelem remontního oddělení košické 12. dělostřelecké brigády.
V červenci 1933 byl Otmar Růžek přemístěn k dělostřeleckému pluku 11 dislokovanému v Košicích, kde působil až do poloviny prosince téhož roku jako velitel čety 1. baterie. Poté ho čekalo přeložení k dělostřeleckému pluku 1 do Čech. Nejdříve působil u jeho III. oddílu v Bílině jako I. důstojník 8. baterie, a na počátku ledna 1935 se stal zatímním velitelem 1. baterie I. oddílu v Ruzyni. Jeho další vojenskou kariéru zásadním způsobem ovlivnila skutečnost, že se v listopadu 1935 stal po náročných přijímacích zkouškách frekventantem Vysoké školy válečné v Praze, kterou úspěšně ukončil v dubnu 1938 a následně nastoupil k velitelství V. sboru v Trenčíně. Za branné pohotovosti státu v osudových dnech podzimu 1938 působil u studijní skupiny 2. oddělení (zpravodajského) III. armády v Kremnici. Zde prožil tragické okamžiky mnichovské kapitulace i následný zánik ČSR v březnu 1939.
Obrana Národa
Po vzniku samostatného Slovenska se Otmar Růžek vrátil do Čech, kde po skončení likvidace čs. branné moci nastoupil jako vrchní ministerský komisař u Ministerstva sociální a zdravotní péče v Praze. Tou dobou však již byl zapojen v odboji proti okupantům. Působil ve štábu Oblastního velitelství Obrany národa – Velká Praha a jako bývalý dělostřelec úzce spolupracoval s podplukovníky dělostřelectva Josefem Balabánem a Josefem Mašínem. Když po rozsáhlém zatýkání gestapa v řadách Obrany národa převzal funkci velitele Zemského velitelství ON – Čechy brigádní generál Václav Šára, stal se přednostou jednoho z oddělení jeho štábu řízeného podplukovníkem Františkem Ambrožem. Zároveň udržoval úzké kontakty i s novým vrchním velitelem Obrany národa divizním generálem Bedřichem Homolou.
Gestapo Otmara Růžka zatklo 21. března 1941 v jeho bytě v Divišově ulici 5 v Praze XVI. Vězněn byl v pankrácké věznici, odkud byl pravidelně odvážen k brutálním výslechům do Petschkova paláce. Ze svých spolupracovníků nikoho neprozradil a zatýkání se u něj zastavilo. I proto byl jako pro gestapo neupotřebitelný za tzv. prvního stanného práva vyhlášeného po příchodu Reinharda Heydricha do Prahy dne 1. října 1941 odsouzen stanným soudem při řídící úřadovně gestapa v Praze k trestu smrti. Rozsudek byl vykonán téhož dne v půl páté večer v jízdárně bývalých dělostřeleckých kasáren v Praze – Ruzyni, tedy na místech, jež z doby svého vojenského působení v Praze tak důvěrně znal…
Zapomenutý vlastenec
Nejvyšší oběť, kterou Otmar Růžek za osvobození republiky přinesl, byla v roce 1945 oceněna posmrtným udělením Československého válečného kříže 1939 a o rok později jeho povýšením do hodnosti podplukovníka generálního štábu in memoriam. Nejhmatatelnější připomínkou existence tohoto dnes již prakticky zapomenutého vlastence, je právě jeho příjmení, které přijal za vlastní jeho synovec Martin Růžek. Až zase uvidíte na obrazovce tohoto vynikajícího českého herce, vzpomeňte si prosím i na jeho strýce. Opravdu si to zaslouží.
Plk. gšt. Eduard Stehlík je vojenský historik, spisovatel a ředitel Památníku Lidice. Je známý především jako popularizátor českého odboje. Byl mimo jiné ředitelem odboru pro válečné veterány Ministerstva obrany 1. náměstek ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!