Jen málo našich vojenských osobností si však získalo takovou mezinárodní proslulost, jako Radola Gajda a v dobách bojů čs. legií snad neexistovaly významnější světové noviny, které by neopěvovaly jeho odvahu a mimořádné vojenské schopnosti. Za své úspěchy byl chválen, vyznamenáván i obdivován. Přesto jeho vojenská kariéra skončila předčasně, on sám zemřel v úplném zapomnění, a pokud již dnes vůbec někde bývá připomínán, je to většinou v souvislosti s jeho pozdější politickou kariérou v řadách Národní obce fašistické. Právě kvůli ní a některým dalším životním peripetiím je často vnímán jako přisluhovač nacistů. Je však tento jeho obraz pravdivý?
Radola Gajda (původně se jmenoval Rudolf Geidl) se narodil 14. února 1892 v černohorském (tehdy rakouském) přístavu Kotor německému otci a černohorské matce (pravděpodobně italského původu), ale podstatnou část svého mládí prožil v Kyjově, kam se rodina přestěhovala a kde studoval na místním gymnáziu. Studia však nedokončil a údajně se vyučil drogistou. Ono slovo „údajně“ je důležité zdůraznit, neboť Gajdovo mládí, stejně jako jeho další osudy, jsou až do počátku roku 1917 částečně zahaleny tajemstvím.
Prokazatelně se ví pouze to, že jako válečný zajatec vstoupil do řad černohorské armády, zapojil se do balkánského tažení a počátkem roku 1916 odjel do Ruska, kde vstoupil do 1. srbské dobrovolnické divize, s níž se zúčastnil bojů v Dobrudži. V lednu 1917 přešel jako mnoho jiných českých důstojníků ze srbské armády do čs. legií a 2. července 1917 se vyznamenal v legendární bitvě u Zborova.
Právě tehdy začíná hvězda Radoly Gajdy nezadržitelně stoupat. V době konfliktu čs. legií s bolševiky již velel všem čs. jednotkám na sibiřské magistrále mezi Omskem a Irkutskem, dobyl postupně Novo-Nikolajevsk, Tomsk, Mariinsk, Krasnojarsk a ovládnutím bajkalských tunelů otevřel legiím cestu na Vladivostok. V polovině září 1918 byl v pouhých šestadvaceti letech povýšen do hodnosti generálmajora a ustanoven velitelem 2. čs. divize. Stal se legendou, o čemž svědčí i jeho označení z té doby – „Sibiřský lev“.
V lednu 1919 vstoupil se souhlasem generála M. R. Štefánika do ruské armády admirála A. V. Kolčaka, který ho povýšil na generálporučíka a jmenoval ho velitelem severní fronty Sibiřské armády. I v této funkci dosáhl mimořádných úspěchů, a to přesto, že jeho podřízenými již nebyli disciplinovaní a dobře bojující Čechoslováci. Nakonec se však s Kolčakem rozešel, dokonce se zapojil do eserského povstání proti němu, ale byl zajat a přinucen opustit Rusko.
Zpět do vlasti dorazil Radola Gajda v polovině února 1920 a na podzim téhož roku byl vyslán do Paříže na tamní Vysokou školu válečnou. Úspěšně ji absolvoval a v říjnu 1922 se stal velitelem 11. pěší divize v Košicích. V prosinci 1924 byl ustanoven I. zástupcem náčelníka Hlavního štábu a v březnu 1926, kdy se stal generál Jan Syrový ministrem národní obrany v úřednické vládě Jana Černého, po pět měsíců zastával funkci náčelníka Hlavního štábu. Tehdy se zdálo, že ho v čs. armádě očekává zářná kariéra. Ta však nečekaně vzápětí skončila.
V srpnu 1926 byl Radola Gajda na základě intrik a obvinění z údajné špionáže ve prospěch SSSR (!) z funkce odvolán, propuštěn z armády a následně dokonce degradován na vojína. Stranou společenského dění však dlouho nezůstal a brzy se zapojil do politiky. V lednu 1927 vstoupil do řad Národní obce fašistické (NOF), jejíž členové ho zvolili svým vůdcem. O dva roky později se stal poslancem jako kandidát Ligy proti vázaným kandidátkám a zůstal jím až do roku 1931, kdy byl v souvislosti s tzv. sázavskou aférou zbaven mandátu. V roce 1933 byl navíc obviněn z podílu na ozbrojeném fašistickém puči (přepad kasáren v Brně – Židenicích) a na půl roku uvězněn, ovšem již v roce 1935 se do Poslanecké sněmovny opět vrátil. NOF tehdy dosáhla významného úspěchu, získala šest poslaneckých mandátů a Gajda se stal předsedou jejího poslaneckého klubu.
V době rostoucího ohrožení ze strany nacistického Německa se Radola Gajda jednoznačně postavil na obranu republiky. Velice těžce se smiřoval s mnichovskou kapitulací a zradou západních spojenců (na protest proti ní vrátil Francii i Velké Británii svá vysoká vyznamenání). Po Mnichovu se stal místopředsedou Strany národní jednoty a pouhé čtyři dny před nacistickou okupací dosáhl své rehabilitace a navrácení hodnosti divizního generála. Vzápětí stanul v polovině března 1939 v čele Českého národního výboru Svatováclavského, jenž začal vyjednávat s nacisty a měl se podle představ jeho aktérů stát základem vlády protektorátu, k čemuž nakonec nedošlo. Gajda se poté stáhl do ústraní. Ne však docela. Se svými nejbližšími se zapojil do odbojové činnosti proti Němcům. Finančně podporoval čs. důstojníky odcházející do exilu i rodiny perzekvovaných a jeho syn Vladimír navíc s jeho vědomím spolupracoval s odbojovou skupinou Radoslava Seluckého. Když byl tento nacisty popraven, vychovávali
manželé Gajdovi jako schovanku jeho dceru Jaroslavu. Stranou nezůstal ani druhý Gajdův syn Jiří, který byl dokonce za svou aktivní odbojovou činnost zatčen gestapem a odsouzen k osmiletému trestu káznice. Vyšetřování se nevyhnulo ani samotnému Gajdovi, jenž nakonec věznění unikl. Ne však nadlouho.
Ponížený hrdina
Plk. gšt. Eduard Stehlík je vojenský historik, spisovatel a ředitel Památníku Lidice. Je známý především jako popularizátor českého odboje. Byl mimo jiné ředitelem odboru pro válečné veterány Ministerstva obrany 1. náměstek ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů. V letošních volbách do Senátu PČR kandiduje jako společný kandidát ODS a KDU-ČSL v obvodu č. 24 – Praha 9.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!