Hrdina SSSR generálmajor Richard Tesařík spatřil světlo světa na královských Vinohradech v rodině obchodního příručího Jaroslava Tesaříka a jeho manželky Emílie, rozené Wagnerové. Kromě Richarda z tohoto manželství vzešly ještě dvě děvčata. Myslím si, že je zajímavé zmínit, že Richardova maminka působila několik let jako operní subreta ve Vinohradském divadle a pravděpodobně právě po ní získal nesporný výtvarný talent i lásku k hudbě. Příliš se o něm totiž neví, že velice rád maloval, a dokonce komponoval. Vzhledem k těmto jeho schopnostem jistě nepřekvapí hudební směřování dvou generálových synů Richarda a Vladimíra, kteří společně působili v populární skupině Yo Yo Band.
V roce 1921 se rodina Tesaříkových přestěhovala do Příbrami, odkud pocházela Richardova maminka, a kde on absolvoval nejen základní školní docházku, ale studoval i na dvouleté obchodní pokračovací škole, vyučil se obchodním příručím a absolvoval školu pro aranžéry. Nesmím zapomenout, že kromě výše zmíněné lásky k výtvarnému umění a hudbě byl Richard Tesařík i nesporným sportovním talentem. Věnoval se gymnastice, lehké atletice, plavání a v neposlední řadě také šermu.
Přelom v jeho dosavadním životě znamenal podzim roku 1937, kdy nastoupil vojenskou prezenční službu u pěšího pluku 38 v Berouně. V jejím rámci absolvoval s výborným prospěchem poddůstojnickou školu na Kladně a po mnichovských událostech byl počátkem roku 1939 odeslán jako posila pro jednotky Stráže obrany státu (SOS) k pěšímu pluku 36 do Velkého Berezného na Podkarpatskou Rus. Zde v březnu 1939 zasáhl do bojů s maďarskou armádou a se svojí jednotkou se probil na Slovensko.
S tím, jak se vyvinula situace po okupaci Československa v březnu 1939, se Richard Tesařík nesmířil a v létě téhož roku se rozhodl odejít za hranice. Přešel ilegálně do Polska a 24. srpna 1939 byl prezentován u čs. konzulátu v Krakově jako dobrovolník naší zahraniční armády. Již nedlouho po vypuknutí 2. světové války zasáhl poprvé do bojů proti Němcům, a to jako příslušník kulomety vyzbrojené protiletadlové čety, které se podařilo 14. září 1939 odrazit nálet nepřátelských bombardérů.
Po obsazení východních oblastí Polska Rudou armádou byl nejprve krátce internován a následně se až do jara 1940 zdržoval v Českém Kvasilově na Volyni. Odtud se mu podařilo navázat kontakt se zbytkem čs. vojenské jednotky a v březnu 1940 odjel do internačního tábora Oranki a později Suzdal. V době, kdy se rozhodovalo o přepravě příslušníků čs. armády z území SSSR na Střední Východ, byl Richard Tesařík z rozhodnutí Ministerstva národní obrany ponechán v Sovětském svazu jako instruktor pro budoucí čs. vojenskou jednotku. V únoru 1942 se tak stal jedním z prvních příslušníků 1. čs. samostatného polního praporu v SSSR (nedlouho poté absolvoval s výtečným prospěchem kurs pro důstojníky pěchoty).
V březnu 1943 se Richard Tesařík zúčastnil bojů s německou armádou v okolí Sokolova. Mimořádné hrdinství prokázal především 9. března 1943 při protiútoku vedeném od Arťuchovky, za což byl vyznamenán jak Československým válečným křížem 1939, tak i Řádem rudé hvězdy. V červenci 1943 dokončil intenzivní tankový výcvik (opět s výtečným prospěchem) a v srpnu 1943 se stal velitelem čety deseti lehkých tanků T-70M. S touto jednotkou se na počátku listopadu 1943 zapojil do tvrdých bojů při osvobozování Kyjeva, za což byl společně s Josefem Buršíkem a Antonínem Sochorem vyznamenán Zlatou hvězdou Hrdiny SSSR.
V lednu 1944 zasáhl do bojů u Buzovky a Žaškova a následně se podílel na výstavbě 1. čs. tankové brigády v SSSR, v níž zastával různé funkce, aby byl nakonec ustanoven velitelem jejího 3. tankového praporu.
V rámci krvavé Karpatsko-dukelské operace vedl Richard Tesařík 20. září 1944 úspěšný útok osmi tanků T-34/76 na město Dukla a o dva dny později zaútočil se svými vojáky na kótu 694 Hyrowa hora. V tomto boji byl však jeho tank zničen pancéřovou pěstí a on sám těžce raněn (přišel o levé oko). Přesto se již 29. listopadu 1944 vrátil zpátky do služby a připravoval se spolu s ostatními jednotkami 1. čs. samostatné tankové brigády v SSSR na osvobozovací boje na území republiky. Nedlouho před nasazením na Ostravsku však byl pověřen speciálním úkolem, a to velením čestné stráži prezidenta Edvarda Beneše v Košicích a do bojů tak již nezasáhl.
Po 2. světové válce byl Richard Tesařík v říjnu 1945 vyslán jako posluchač na Vojenskou akademii tankových a motostřeleckých vojsk J. V. Stalina v Moskvě a po jejím absolvování ustanoven profesorem taktiky tankového vojska ve Vyšším vojenském učilišti v Praze. Od roku 1950 působil jako náčelník štábu Velitelství tankových a mechanizovaných vojsk MNO v Praze. Ne však nadlouho. V té době se začaly prohlubovat jeho konflikty s nadřízenými, a to včetně tehdejšího ministra národní obrany generála Alexeje Čepičky, které nakonec v září 1952 vyvrcholily jeho funkční degradací a přeložením k velitelství Vojenské oblasti 2 do Trenčína. Tím to však neskončilo. Nedlouho poté byl účelově obviněn z údajného vyzrazení vojenského tajemství, kterého se měl dopustit ztrátou svého zápisníku (kterou sám ohlásil) i ze zavinění více než rok staré dopravní nehody. Vše vyvrcholilo v prosinci 1953 jeho vzetím do vyšetřovací vazby, v níž byl držen následujících devět měsíců. Nakonec byl v srpnu 1954 odsouzen k pouhému podmíněnému trestu, z vazby propuštěn a o tři měsíce později ustanoven velitelem 13. tankové divize v Mladé.
Po odchodu Alexeje Čepičky z funkce ministra národní obrany se v červnu 1956 Richard Tesařík konečně dočkal povýšení do hodnosti generálmajora a nedlouho poté se v říjnu 1956 stal zástupcem velitele 1. vojenského okruhu v Praze a o dva roky později zástupcem velitele 4. armády v Táboře. Jako takový byl v srpnu 1959 vyslán ke studiu do SSSR na Akademii generálního štábu K. J. Vorošilova. To se však již jeho vojenská kariéra chýlila ke svému konci. V únoru 1960 byl náhle z Moskvy odvolán a v listopadu téhož roku propuštěn do zálohy. Pracoval poté na různých pozicích u ČSAD, a to až do června 1966, kdy změnil zaměstnání a nastoupil do národního podniku Avia v Letňanech. Odtud odešel 1. listopadu 1966 do důchodu.
O necelého půl roku později – 27. března 1967 –, podlehl hrdina 2. světové války generálmajor Richard Tesařík v Ústí nad Labem těžkému infarktu. Poslední odpočinek nalezl v rodinné hrobce na tichém příbramském hřbitově.
Plk. gšt. Eduard Stehlík je vojenský historik, spisovatel a ředitel Památníku Lidice. Je známý především jako popularizátor českého odboje. Byl mimo jiné ředitelem odboru pro válečné veterány Ministerstva obrany 1. náměstek ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!