Několik posledních let zamířím vždy 21. prosince do centra městské části Praha – Suchdol. Nejedu tam však na vánoční trhy, jak by si snad někdo mohl myslet, ale na nyní již tradiční každoroční vzpomínku na výjimečného muže, válečného parašutistu a vězně komunistického režimu, generálmajora Ing. Rudolfa Pernického. Onen jednadvacátý prosinec je totiž s jeho životem spojen hned dvakrát. Ve čtvrtek 21. prosince 1944 seskočil jako velitel paraskupiny TUNGSTEN do okupované vlasti a 21. prosince 2005, tedy přesně před patnácti lety, nás navždy opustil.
Rudolf Pernický se narodil 1. července 1915 v rodině místního učitele v Krhové u Valašského Meziříčí. Po studiu na reálném gymnáziu, kde na jaře 1934 úspěšně odmaturoval, nastoupil vojenskou prezenční službu u dělostřeleckého pluku 107 v Olomouci. Absolvoval školu na důstojníky dělostřelectva v záloze při olomouckém Dělostřeleckém učilišti a poté byl přemístěn k dělostřeleckému pluku 108 do Hranic, kde setrval jako důstojník v další dobrovolné činné službě až do září 1937, kdy se stal frekventantem Vojenské akademie v Hranicích. Z ní byl slavnostně vyřazen v srpnu 1938 a poté se vrátil zpět ke svému mateřskému dělostřeleckému útvaru v Hranicích. Zde také prožil osudný podzim roku 1938 i následnou okupaci zbytku Československa. S nastalou situací se odmítl smířit.
Do odboje!
Později vzpomínal: „Mnoho pro mě znamenal odkaz legií z první světové války. Chtěl jsem splnit přísahu, kterou jsem jako důstojník republice složil. A tak jsem sháněl cestu ven z protektorátu. Nakonec se to podařilo. V červnu 1939 jsme s kamarády nasedli do nákladního vagónu na uhlí a přikrčeni k jeho korbě jsme přejeli přes hranice do Polska.“ Odtud odjel do Francie, kde byl nucen jako mnoho jiných Čechoslováků podepsat závazek ke službě v Cizinecké legii. Naštěstí pro něj i jeho přátele brzy vypukla válka, a tak místo hájení zájmů Francie kdesi v jejích koloniích byl odeslán do jihofrancouzského Agde, kde vznikala 1. čs. divize. Jako dělostřelec však na jaře 1940 vzhledem k rychlému vývoji situace do bojů nezasáhl a po francouzské kapitulaci byl evakuován do Velké Británie. Zde zpočátku konal službu jako nezařazený důstojník u dělostřeleckého oddílu 1. čs. smíšené brigády.
Na konci roku 1941 se Rudolf Pernický ocitl mezi muži, kteří byli vybráni k plnění zvláštních úkolů v okupované vlasti. Později o tom vypravoval: „K útvaru přijel důstojník z II. odboru MNO (v mém případě to byl štábní kapitán Jaroslav Šustr) a ptal se: „Chceš? Jsi schopen?“ Odpověděl jsem, že chci. Vše bylo založeno na naprosté dobrovolnosti. To rozhodování ale bylo rok od roku složitější. Jako voják jsem samozřejmě takovýto úkol plnit chtěl, ale současně jsem jeho přijetím přebíral zodpovědnost za své nejdražší a nejbližší. Samozřejmě ti kluci, co seskočili do protektorátu v první vlně, nepředpokládali, že Němci, pokud parašutistu dopadnou a odhalí, budou vyhlazovat a vyvražďovat celé jejich rodiny. To si tehdy ještě nikdo nedovedl představit ani v těch nejhorších snech, ale postupem času jsme již věděli, že zde toto riziko existuje. Moje maminka byla například od září 1942 až do konce války vězněna ve Svatobořicích. Jsem na ni dodnes hrdý – tenkrát řekla: „Však tam jdu za Rudu.“
Zimní pochod
V roce 1942 absolvoval Rudolf Pernický speciální výcvik ve Skotsku i paravýcvik, ale do akce vyslán nebyl. Vzhledem ke své inteligenci a mimořádným schopnostem byl totiž vytipován jako instruktor budoucích parašutistů. Od června 1942 konal dva roky službu u Zvláštní skupiny D II. odboru MNO v Londýně, a to jako instruktor střelby, sabotáže a speciálního výcviku na STS 1 a STS 46. Sám byl do protektorátu vysazen teprve 21. prosince 1944 jako velitel dvoučlenné paraskupiny TUNGSTEN (společně s rotmistrem Leopoldem Musilem). Neobešlo se to však bez potíží, jak o tom svědčí vzpomínka pana generála: „Počítal jsem s tím, že po seskoku půjdeme na cílovou adresu k Cyrilu Musilovi do Studnice u Velkého Meziříčí jednu noc, a tak jsme si vzali jen jednu konzervovanou dávku stravy. Sušené maso, čaj lisovaný s cukrem. Pro všechny případy jsem však přibalil kilo čokolády. Co kdyby. A ta čokoláda nás zachránila. Navigační chybou jsme totiž seskočili až u Kutné Hory! Vzdušnou čarou 80 kilometrů od cíle! Mohli jsme jít pouze v noci, po pěšinách a polních cestách, museli jsme se vyhýbat vesnicím. Štědrý večer jsme prožili za pochodu, ale byly to asi moje nejhezčí vánoce v životě, protože jim kralovala radost z operačního nasazení. Mimořádně obtížný byl přechod Železných hor a pochod Vysočinou. Často jsme se brodili po pás sněhem, popruhy od batohů se nám zařezávaly do ramen, ponožky přimrzly k nohám. Když jsme konečně po několika dnech dorazili k Musilovým, téměř půldruhého dne jsme spali jako nemluvňata. Hned jsme se však pustili do práce. Vždyť válka ještě zdaleka neskončila!“ Paraskupina TUNGSTEN pak pod Pernického vedením ve spolupráci s odbojovou organizací Rada tří úspěšně působila v okupované vlasti až do konce války.
Od oltáře do lágru
V letech 1946-1948 studoval Rudolf Pernický na Vysoké školy vojenské v Praze. Zlom v jeho úspěšné kariéře přinesl nástup komunistů k moci: „Mezi druhým a třetím ročníkem Vysoké vojenské školy jsem se 20. září 1947 oženil s Kamilou Poláčkovou. Naše rodinné štěstí však netrvalo dlouho. Po únorovém puči jsem se stal nepohodlným a 1. listopadu 1948 mě zatkli. Seběhlo se to rychle. Zazvonil zvonek u dveří, jdu otevřít a najednou jsem se ocitl na protější stěně s osmi pistolemi na břiše. Zatkli i mojí manželku, naštěstí ji po třech nedělích propustili. Byla ve třetím měsíci těhotenství. V prosinci 1948 mě převezli do vazby na Pankráci. Souzen jsem byl 3. března 1949. Obvinili mě z přípravy úkladů proti republice. Za zločin vojenské zrady jsem byl vedle ztráty čestných odznaků a vyznamenání a kasace odsouzen k těžkému žaláři na 20 roků. Prokurátor Vaš, stejný, který poslal na popraviště Heliodora Píku, požadoval trest smrti i pro mě. Co jsem si po tom všem říkal o našem národě? V té atmosféře, jaká byla po únoru 1948, nemůžete čekat, že vás někdo bude odměňovat za to, že jste pro něj bojoval. Můžete být jen úděsně zklamán, jací lidé se zmocnili vlády a jak s národem zacházejí.“
Ve vězení strávil Rudolf Pernický dlouhých jedenáct a půl roku (!), z toho velkou část v táboře Bytíz, kde otrocky dřel na těžbě uranu. Po amnestii v květnu 1960 pracoval jako pomocný dělník v otřesných podmínkách v cihelně v Libčicích, kde byl vystaven systematické šikaně ze strany jejího ředitele, který mu jednou řekl: „Já vás odsud nikdy nepustím! Odsud nevyjdete!“ Nakonec se mu přece jen povedlo s poukazem na špatný zdravotní stav najít místo ve skladu drogerie, kde se postupně vypracoval na vedoucího, a dočkal se roku 1968. Jenže přišla sovětská okupace a vše bylo zase při starém. Dlouho očekávaná se dostavila teprve v listopadu 1989. Po dlouhých čtyřiceti letech…
„Volil bych stejně…“
Po listopadu 1989 byl Rudolf Pernický plně rehabilitován a v květnu 1993 povýšen do hodnosti generálmajora. Byl spoluzakladatelem a prvním předsedou Konfederace politických vězňů a necelé dva měsíce před smrtí ho prezident republiky vyznamenal Řádem Bílého lva I. třídy. V té době napsal: „V to, že se dožiji pádu komunistického režimu u nás, jsem již nedoufal. Nakonec přece jen přišel. To nadšení a obrovská euforie bylo tak nakažlivé… Jen škoda, že tak brzo vyprchaly. Když se dnes na konci své životní pouti ohlížím zpět, kladu si otázku, co bych dělal, kdybych se mohl rozhodovat znovu. Asi bych volil stejně, se všemi trýzněmi, které mě potkaly. Byla to trpká a mnohdy bolestná cesta, která mě stála mnoho sil, ale nemohl jsem jinak…“
Plk. gšt. Eduard Stehlík je vojenský historik, spisovatel a ředitel Památníku Lidice. Je známý především jako popularizátor českého odboje. Byl mimo jiné ředitelem odboru pro válečné veterány Ministerstva obrany 1. náměstek ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!