O tom, že v letech 1. světové války existovaly v Rusku, Francii a Itálii čs. legie se většinou ví. Jedna složka našich legií však bývá neprávem opomíjena, a proto jsem se jí rozhodl věnovat svůj dnešní příspěvek.
V listopadu 1916 dorazily do své domovské posádky – černomořské Oděsy – zbytky 1. srbské dobrovolnické divize. Šlo o jednotku, která se v uplynulých dvou měsících proslavila v krvavých bojích v Dobrudži. Svými nadřízenými bývala vysílána do míst, kde jiní zklamali, svěřené úkoly plnila hrdinně, bez ohledu na únavu, zranění a stovky svých padlých. Dnes již takřka nikdo netuší, že právě v řadách tohoto elitního útvaru, bojovaly také čtyři stovky českých důstojníků a vojáků. Bojovali sice v srbských uniformách a často i pod přijatými cizími jmény, avšak cílem, pro nějž dávali všanc vlastní životy, bylo znovuobnovení české státnosti. Příslušníci čs. legií jim později začali říkat „srbáci“. A z tohoto označení byla cítit úcta a obdiv.
Do srbské armády v Rusku většina z nich vstoupila ze zajateckých táborů krátce poté, co se zkomplikovala jednání mezi carskou vládou a čs. představiteli o vytvoření čs. armády na ruském území. Nutno přiznat, že Srbové měli tehdy podstatně výhodnější, vyjednávací pozici nežli Češi. Pomineme-li tradiční politické a náboženské vazby mezi Srbskem a Ruskem, byla to především ta skutečnost, že zatímco zřizování srbských jednotek nepředstavovalo žádný mezinárodně-politický problém, protože Srbsko jako stát existovalo, v případě Čechů byla situace odlišná a Rusko se chtělo vyhnout obvinění, že vyzbrojuje válečné zajatce a nutí je bojovat proti vlastní zemi. Rozhodnutí mnoha Čechů vstoupit do srbské armády však ovlivnilo i dlouhé čekání v zajateckých táborech, neplodné spory mezi vedením našeho odboje v Petrohradě a Kyjevě a v neposlední řadě i touha bojovat za svobodu své země se zbraní v ruce co nejdříve.
K největšímu bojovému nasazení českých dobrovolníků v srbských uniformách došlo právě v rumunské Dobrudži, kde se na konci léta 1916 1. srbská dobrovolnická divize, střetla v krvavých bojích s armádou generála Augusta von Mackensena, tvořenou německými, bulharskými a tureckými jednotkami. Mezi těmi, kdo zde tehdy utrpěli těžké ztráty, ale zároveň se výrazně vyznamenali, byli i Češi. Z 89 našich důstojníků 10 padlo, 46 bylo raněno a dalších sedm vážně onemocnělo. Jen šestadvacet tak přežilo dobrudžské tažení bez úhony. Za prokázané hrdinství Češi obdrželi nejen mnoho ruských a rumunských vyznamenání, ale i na 70 vysokých vyznamenání srbských, mezi nimi čtyřikrát dokonce i jedno z nejvyšších Karadžordževu zvezdu. Krátce po bojích v Dobrudži však zesílil tlak na vstup českých důstojníků do našich legií v Rusku. Situace se tehdy opravdu začínala měnit – Česká družina byla reorganizována na pluk a později dokonce brigádu, hovořilo se i o vzniku divize. Není proto divu, že se Češi rozhodli odjet z Oděsy do Kyjeva, ke svým. Jejich příchod čs. jednotky výrazně obohatil, protože dorazili nejen důstojníci a vojáci stateční, ale také zkušení. Srbský vojenský výcvik byl totiž tehdy mnohem modernější než rakouský a ruský. Možné je zmínit především taktiku malých úderných skupin bojujících ručními granáty na krátkou vzdálenost, která byla našimi jednotkami úspěšně využita v bitvě u Zborova 2. července 1917.
Do čs. legií v Rusku však nevstoupili všichni Češi. Vazby některých z nich na srbskou armádu byly takové, že v ní zůstali až do března 1918. Teprve poté ji, až na několik málo jednotlivců (zejména specialistů, za něž nebyla rovnocenná náhrada), poslední čeští vojáci opustili. Celkem šlo o 43 důstojníků a 216 vojáků, kteří odjeli k tvořící se čs. brigádě do Francie. I zde prokázali svou statečnost a neohroženost. V krvavých bojích u Terronu a Vouziers v říjnu 1918 byl každý druhý padlý čs. důstojník „srbák“…
Ti, kdo se se „srbáky“ setkali v letech následujících, většinou vzpomínali, že se na nich doba strávená v řadách srbské armády nesmazatelně podepsala. Byli odvážní, přímí, často však strozí, jen těžko hledající kompromisy, odhodlaní jít za svým cílem vždy až do krajnosti. Jediné, co pro ně mělo cenu, byla vlast a její svoboda. Pro ni byli bez zaváhání ochotni položit i vlastní život. A činili tak nejen na frontách první světové války, ale i v dobách pozdějších. Přesto jejich jména a osudy zmizely v zapomnění…
Plk. gšt. Eduard Stehlík je vojenský historik, spisovatel a ředitel Památníku Lidice. Je známý především jako popularizátor českého odboje. Byl mimo jiné ředitelem odboru pro válečné veterány Ministerstva obrany 1. náměstek ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů. V letošních volbách do Senátu PČR kandiduje jako společný kandidát ODS a KDU-ČSL v obvodu č. 24 – Praha 9.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!