Dost nevěřícně jsem si přečetl stížnosti na náročnost testu z matematiky, který byl předložen uchazečům o středoškolská studia v pondělí 3. května t.r. (Jiří Mach: Deváťáci u příjimaček tvrdě narazili, Novinky.cz, 5. května 2021).
Jak byl nebo nebyl test náročný, to posoudit nedokážu – neviděl jsem jej. Co však považuji za zřejmé, že smyslem takového testování je oddělit ty, kteří toho umí víc, od těch, kteří umějí méně nebo nic. Rozřazovací test, který to nedělá, je špatný – ať už proto, že všichni uspějí, nebo proto, že neuspěje nikdo. Optimální „písemku“ – optimální v tom smyslu, že dokáže rozdělit skupinu podle znalostí / schopností – napíše většina žáků na trojku, druhou největší skupinou jsou dvojkaři a čtyřkaři (asi napůl)… a nejméně je jedničkářů a pětkařů (taktéž cca napůl, pochopitelně…). Společně s kritériem, že na školu nemůže být přijat nikdo, kdo nemá alespoň určité dané „procento bodů“, je taková písemka osvědčeným kvalitním nástrojem, podle kterého se dá v zásadě spravedlivě rozhodovat, kdo na střední školu patří a kdo nikoli, popř. kdo na jakou.
„Dcera matematiku nezvládla…“
Podle zmíněného článku však píše paní Štěpánka Hušková mj. toto: „Měli byste se hluboce zamyslet nad tím, co jste těm dětem právě provedli. Zcela ve stylu českého vzdělávacího systému – zadupat sebevědomí co nejhlouběji. Je mi líto všech, kteří tím musí projít,“. Je vážně otázkou, co s tím má co dělat sebevědomí. Snad že má-li jej někdo zcela neoprávněně, je jen dobře – zejména pro něj samotného – když je z omylu co nejdříve vyveden. Nebo chceme, aby se nastupující generace statisticky významně skládala z lidí sice sebevědomých, ale zároveň polovzdělaných, kteří se nezorientují ve zlomcích a procentech? Pamatujte prosím: jmenuje se to sice „zkouška z matematiky“, ale jde o základní školu a tak se tu tedy bavíme o něčem, čemu sluší spíše označení „počty“…
Dále jeden rozhořčený tatínek píše: „Udělali snad jedny z nejtěžších testů. Můj syn je jedničkář a velký tvrďák, ale po včerejšku byl úplně grogy. Vůbec jim nedocvaklo, že byli kromě dvou tří týdnů pořád doma. Tohle udělat zděšeným deváťákům, kteří rok seděli na zadku? Jsem znechucený, teď se bude rozhodovat o přijetí podle toho, kdo test nejmíň zvoral, a ne jak je kdo schopný,“. Nějak vůbec nerozumím poslední větě. No není snad pravda, že ten, kdo to nejmíň „zvoral“ je schopnější / lépe připravený než ten, kdo to „zvoral“ pořádně? Tatínek má patrně sám potíže s logikou…
Kromě toho, článek cituje jistou maminku: „Dcera dnes matematiku nezvládla. Přitom nikdy s matematikou problém neměla. …“ K tomu bych si dovolil přidat to výše uvedené „Můj syn je jedničkář…“. To jsou, prosím, zcela bezcenné řeči. Řada škol, žel Bohu, dělá svým žákům naprosto medvědí službu: Rozdává jim jedničky, posiluje jejich sebevědomí – ovšem nezřídka zcela bez souvislosti s jejich skutečnými znalostmi a schopnostmi – a v rodičích vzbuzuje často chimérické přesvědčení, že doma mají adepta na výběrovou školu. Jistě, jaké je pak zklamání, když dojde ke srážce s realitou – to chápu. Ale dospělý člověk (to mám na mysli samozřejmě rodiče) přehodnotí situaci a pustí se do práce či zvýší úsilí (tedy ve snaze, aby se do práce pustil a úsilí zvýšil příslušný potomek…). Stěžovat si je správným postupem pouze v případě, že někteří uchazeči byli oproti jiným znevýhodněni. A ten pondělní těžký test snad psali všichni „jednostejně“, ne?
Co domácí úkoly?
Nad čím by se rodiče měli vážně zamyslet, pokud tedy stojí o to takovým zklamáním předejít, je to, zda ty jedničky, které jejich ratolesti domů možná nosí, odpovídají jejich opravdovým znalostem. Cesty, jak to zjistit, se vždy najdou – stačí chtít. A pokud náhodou známky výkonu neodpovídají, je na čase hledat náročnější školu (svobodná volba školy, tedy až do naplnění její kapacity, je jednou z nejlepších věcí v našem současném školském systému). Protože téměř každý takový „průměrný žák“ (a ano, dalo by se diskutovat o tom, kdo to vlastně je…) s jedničkami prakticky vždy odpoví na rodičovské naléhání, aby se věnoval studiu, poukazem právě na ty výborné známky… Co by se učil, když přece umí na jedničky, že? Co na to má ten rodič říct?
A pak se nám tu rozmohl ještě jeden takový nešvar: odmítání domácích úkolů ze strany rodičů. Prý se mají děti všechno naučit ve škole, jaképak ještě domácí úlohy… Každému takovému rodiči, který teď není spokojený s výsledky svého potomka u přijímaček, bych doporučil důkladné zpytování svědomí.
Celkově, aktuální bouře kolem přijímaček mi připadá jako důsledek obecnějšího zcela bludného přesvědčení, že můžeme mít kvalitní vzdělání (o které bychom samozřejmě pro děti všichni stáli, žeano), ale současně tak nějak nenáročné, kterým nebudou žáci a studenti zatěžováni. Prostě zase jeden kulatý čtverec. Distanční výuka, kterou si všichni dotčení v posledním dlouhém období prošli, celou věc jistě komplikuje – ale nikoli v principu. Tím se prosím nechci nijak dotknout všech zúčastněných – uvědomuji se, že to bylo velmi náročné a spolu s dalšími doufám, že je to u konce a už se to nevrátí…
A v neposlední řadě: jakkoli chápu, že všichni ti rozhořčení rodiče jsou voliči a volby se blíží, někdo by tohle všechno měl těm rodičům přímo a bez příkras říct – podstatně hlasitěji, než jsem toho schopen já. Mám naději, že takové jednání „na rovinu“ by většina rodičovské veřejnosti nakonec přijala a ocenila. Vždyť je to v jejich zájmu a v zájmu jejich dětí.
Moc náročná úvaha
Konečně a na okraj, zcela jinou věcí je, že pokud byl jeden z těch testů nastaven optimálně, pak ten druhý určitě optimálně nastaven nebyl – buď ten těžší nenapsal téměř nikdo lépe než „na čtyřku“ (to je, zdá se, realita), nebo ten lehčí napsali téměř všichni „alespoň na dvojku“. Kdyby se uchazečům počítal např. průměr z obou testů (nebo kdyby se, dejme tomu, přihlíželo k horšímu výsledku v případě rovnosti bodů… což, přiznávám, nevím, zda tomu tak je či není…), nějaký smysl by to dávalo. „Nevyrovnanost“ obtížnosti testů za podmínky, že se píší dva a uchazečům se zkrátka a pouze počítá lepší výsledek z obou (což je, domnívám se, letošní stav), je však nesmyslná. Pokud je za této podmínky jeden z dvojice testů významně obtížnější než druhý, jako by téměř nebyl a uchazeči tak mají de facto místo deklarovaných dvou pokusů pokus jediný… A to jediné skutečně není fér – stanovená pravidla se mají dodržet. Zrovna na to si však, zdá se, nikdo nestěžuje. Možná je to příliš náročná úvaha. Pro uchazeče… i pro ty pobouřené rodiče.
Autor je matematikem a předsedou Konzervativní strany.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!