Poslední dobou připoutává naši pozornost hlavně dění ve Velké Británii a Francii. V obou případech jde o hluboké rozdělení společnosti, způsobující nemožnost střízlivého výkonu státní moci.Do podobného stavu neovladatelnosti z důvodu fundamentálních politických konfliktů se ale tiše sune i nenápadné Nizozemsko a středeční volby do Senátu a provinciálních sněmů to jenom potvrdily. Koalice ztratila většinu v Senátu. Největšími vítězi voleb jsou protiimigrační FvD a zelená GroenLinks.
Ve Francii, jež má odedávna větší sklony k pouličním násilnostem, zajistil roku 2017 dvoukolový většinový volební systém prezidentu Macronovi bezpečnou převahu v parlamentu. Jeho protivníci z řad „žlutých vest“ i protestujících odborů se také na parlament ani neobracejí a jdou rovnou ven, házet různými předměty a stavět barikády. Poslední víkend byl značně násilný a chytila při něm plamenem i luxusní restaurace Fouquet’s, symbol pařížské smetánky. Prezident Macron nato oznámil, že před příštím víkendovým srazem žlutých vest nasadí do ulic armádu.
Klidnější Britové si svoje fundamentální rozpory odbývají v Dolní sněmovně a občasnými vlažnými demonstracemi před ní. Krev neteče, restaurace nehoří, slzný plyn zůstal ve skladišti; ale faktem je, že britský politický systém si s Brexitem neví rady. Rozpory mezi Remainers a Leavers jsou zásadní, tím spíš, že nikdo přesně neví, jak by to Leave mělo vlastně vypadat. Premiérce Therese Mayové její situaci absolutně nezávidím a nejsem si jist, zda by s ní legendární Sisyfos měnil.
Do podobného stavu neovladatelnosti z důvodu fundamentálních politických konfliktů se ale tiše sune i nenápadné Nizozemsko a středeční volby do Senátu a provinciálních sněmů to jenom potvrdily. Vládní koalice, disponující v dolní komoře nejtěsnější možnou většinou 76 hlasů ze 150, utrpěla v senátních volbách velké ztráty a horní komoru už pod kontrolou nemá. A nejlépe zabodovaly dvě strany tvořící nesmiřitelné protipóly.
Nejprve bychom si asi ty dvě strany měli trochu představit.
Monopol na protiimigračně-euroskeptické scéně míval v Nizozemsku tradičně Geert Wilders a jeho PVV. V posledních dvou letech jej ovšem vytlačuje raketově rostoucí konkurence jménem Forum voor Democratie(FvD), která včerejší volby nečekaně vyhrála.
FvD je mediálně reprezentována hlavně Thierrym Baudetem, značně excentrickým pětatřicetiletým intelektuálem, který svoji první řeč v parlamentu pronesl latinsky. Baudet dost zapadá mezi své kolegy typu Salviniho či Le Penové – například odporem vůči imigraci ze třetího světa či otevřeným euroskepticismem. (Na rozdíl od nich si ovšem kultivuje image klasického učence.) Nepřebírá však voliče jen ve Wildersově revíru. V novém Senátu bude mít FvD třináct křesel (+13), kdežto Wildersova PVV jich bude mít pět (-4). Těch 9 navíc se vzalo od jiných stran, hlavně od vládní koalice, která dost drastickým způsobem ztratila, ze 38 na 31 křesel.
(Přehled, komu přebrala FvD hlasy proti roku 2017, najdete v tomto článkujako grafiku.)
Zapřisáhlým protivníkem FvD a Wilderse je Zelená levice (GroenLinks), jediná další strana, které může označit své včerejší výsledky za úspěch. Její předseda Jesse Klaver je populární zejména mezi mladými voliči. Ve velkých městech se většinou stala největší stranou s podílem až 25 procent(Amsterdam, Nijmegen, Leiden, Amersfoort, Groningen, Maastricht). Její protivníci z FvD ovládli spíše předměstí, ale nečekané vítězství sklidili v multikulturním Rotterdamu.
Zelená levice je velmi vstřícná ve své azylové a migrační filozofii. Když se v roce 2017, po volbách, které daly vznik značně fragmentovanému parlamentu, jednalo o sestavení vlády, oslovil premiér Mark Rutte i Zelené; předseda Klaver však účast své strany ve vládě torpédoval požadavkem na to, aby Nizozemsko stanovilo spodní (ne horní) limit na počet přijatých běženců ročně, 5-25 tisíc, počítáno mimo běžný příliv. Jelikož Rutte udržel Wilderse a jeho stranu v mezích právě zpřísňováním migrační a azylové politiky, nemohl na něco takového přistoupit.
Vražda tří lidí v Utrechtu, která se odehrála jen dva dny před senátními volbami, samozřejmě migrační otázku zase posunula do popředí, protože pachatelem byl Turek Gökmen Tanis (ve čtvrtek oznámili vyšetřovatelé, že Tanisův čin hodnotí jako teroristický). Nejpalčivějším ohniskem předvolební kampaně však nebyla migrace, ale to, jakým způsobem má Nizozemsko přistoupit ke klimatickým změnám.
Zelená levice samozřejmě přechod na alternativní zdroje energie a redukce emisí oxidu uhličitého silně podporuje a pravidelné páteční demonstrace studentů, inspirované Švédkou Gretou Thunberg, jsou v Nizozemsku běžným koloritem. Podstatnou otázkou se však stalo, jaký přístup zaujme vládní středopravá koalice – a ta se přiklonila na ekologickou stranu.
Před Vánoci 2018 přijal parlament z iniciativy Rutteho vlády značně ambiciózní plán redukce emisí, srovnatelný s německými záměry. Před týdnem doplnila vláda své plány záměrem zavést uhlíkovou daň, jejímiž plátci by byly firmy.
Právě proti tomu se ovšem ostře postavila FvD, která prohlašuje, že energetické plány budou extrémně drahé a přijdou na 1000 miliard eur (list Volkskrant to přepočítal po Baudetovi a usoudil, že půjde jen o 500-700 miliard eur – také pěkná suma na zemi jen o něco větší než Česká republika). Na tom také založila strana svůj zásadní odpor vůči vládním zeleným opatřením – a vypadá to, že při získávání hlasů to bylo důležitější než migrační témata.
Současný premiér Mark Rutte byl v dost prekérním postavení už předtím. Udržování stávající křehké vládní koalice s minimálními většinami v horní i dolní sněmovně se dalo popsat jako tanec mezi vejci, spojený se žonglováním ostrých granátů.
Včerejším dvojtriumfem FvD na straně jedné a GroenLinks na straně druhé se ovšem dostal do naprosto nemožné situace. Má nyní před sebou těžkou volbu.
Zařadí-li zpátečku ve věcech ambiciózních zelených plánů, rozpadne se mu vláda; dotlačili jej tam koneckonců nikoliv Zelení samotní, ale jeho koaliční partneři, hlavně liberálové z D66, kteří se bojí konkurence ze strany Zelených mezi velkoměstskými voliči. Rutteho strana VVD se před volbami roku 2017 jako žádná bojovnice za světové klima neprofilovala.
Zůstane-li se jich držet, hrozí mu zase, že jeho strana na pravici utrpí těžké ztráty ve prospěch Baudeta, který je politicky výrazně obratnější než Wilders. Počet členů FvD dost rychle roste, v lednu jich bylo 30674, kdežto Rutteho VVD poklesla na 25557 – to znamená ohrožení i na komunální úrovni. (Geert Wilders do své strany nikdy nepřijímal jiné lidi než sebe, i poslanci za PVV jsou vlastně nestraníci!)
Vypadá to tedy na kvadraturu kruhu, v Evropě dnešních dnů nikoliv ojedinělou.
Vůbec se zdá, že v jednom směru se nám společnost vrátila k dřívější historické normě. Musíme si zvyknout na znovu probuzené a intenzivní ideové konflikty v politice. Takové ty, které opravdu vykvétají do ostrého odporu, nenávisti, možná i násilí.
Bývaly časy, kdy se takhle nesnášeli konzervativci a socialisti. Cca 1870-1950. Tehdy šlo o opravdu vážnou polarizaci. Mezi „rudými“ bylo tou dobou dost marxistů, kteří snili o násilné revoluci a zavedení beztřídní společnosti. Střední třída měla z takového radikalismu pochopitelně bytostnou hrůzu.
Nakonec se komunisté oddělili jako separátní síla a sociální demokraté se postupně vzdali myšlenky třídního boje a stali běžnou politickou silou. Komunistické režimy se pozvolna rozložily, autoritářské státy na pravici (Salazarovo Portugalsko, Francovo Španělsko) přešly k demokratickému zřízení.
Léta cca 1990-2010 byla v západním světě dost typická tím, že se rozdíly mezi klasickou pravicí a klasickou levicí začaly smazávat. Velké koalice se staly běžnými, spory se vedly o marginálie, politická scéna se jaksi homogenizovala.
Not anymore. Ve věcech klimatu a migrace z třetího světa tu máme opět dva velmi výrazné póly, „zelený“ a „identitářský“, které nejen že spolu nemohou zasednout do jedné koalice, ale snad ani k jednomu stolu do televizního studia. Opravdu se bytostně nesnášejí a tam, kde jeden je u moci, snaží se potlačit druhé. Svojí energií a oddaností příslušné věci ovšem oba proudy vytlačují dříve dominantní, nyní již poněkud zestárlé socialisty a konzervativce na okraj společenského divadla.
To se odehrává i na úrovni států. Kyvadlo je vychýleno směrem k identitářům třeba v Itálii, v Maďarsku, v Rakousku nebo v německé spolkové zemi Sasko, ale zelená vlna sílí naopak právě v Nizozemí, Belgii nebo ve státech severního Německa (Berlín, Hamburk, Šlesvicko). Osud některých zemí je zatím úplně nejasný (Británie, Francie, USA). Jak spolu takové protipóly dokáží fungovat v jedné unii nebo v jedněch obranných strukturách?
Moje odpověď: nedokáží. Aspoň ne v časovém horizontu, ke kterému si troufám nějak vidět. Dokonce ani na budoucí celistvost Spojených států se dnes neodvažuji vsázet. Propast mezi Donaldem J. Trumpem a progresivní Kalifornií nebo čtenářstvem The New York Times je totiž opravdu velmi, velmi hluboká.
Ale dřív a daleko jistěji se to projeví v menších věcech. Tak například se domnívám, že představa jednotné evropské azylové politiky, o které tak rád hovoří Macron, je naprostá fikce, opiový sen.
Marian Kechlibar
Autor je matematik, publikuje pravidelně na svém blogu http://www.kechlibar.net/
Je autorem knihy Zapomenuté příběhy, v předprodeji si už můžete se slevou koupit Zapomenuté příběhy 2, které vyjdou v květnu.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
