Byl podzim 1983, začátek akademického roku, a István Stumpf zvědavě pohlížel do dlouhé řady mladých tváří. Byl mezi nimi sotva dvacetiletý Viktor Orbán i budoucí členové všech jeho vlád; vesměs lidé, kteří budou předurčovat osud země v následujících dekádách.
Orbánovými nejlepšími kamarády zde byli Lajos Simicska a Gábor Fodor, oba dva ho později „zradí“. Dokonce tam seděla i budoucí Orbánova manželka, v té době zadaná s jiným chlapcem, a její dva dobří přátelé: budoucí předsedkyně nejvyššího soudu (Kúrie) Tünde Handó a vždy extravagantní a kamarádkami obklopený József Szájer, budoucí europoslanec a autor maďarské ústavy po roce 2010.
Nejlepší z nejlepších
Stumpf ještě nevěděl, že tento ročník bude výjimečný i něčím jiným než jen tím, že je oficiálně prvním ročníkem jím řízené koleje. Elitní kolegia specializovaná na výchovu nejtalentovanějších studentů měla v Maďarsku předválečnou tradici, v 50. letech byla však zrušena.
S postupným táním poměrů se kolegia začala vracet v 70. a zejména 80. letech. Týkalo se to pochopitelně Budapešti a nejvýznamnější maďarské univerzity Loránda Eötvöse. Nejprve vzniklo ekonomické kolegium László Rajka a v druhé polovině 70. let i kolegium pod vedením László Kériho se zaměřením na sociální vědy.
Kolegium se v roce 1983 přestěhovalo do nové budovy a oficiálně se přejmenovalo, ačkoliv současný název Kolegium Istvána Bibó byl pro komunistické úřady přípustný až v roce 1985, jak se postupně jakákoliv ideologie Kádárova režimu rozpouštěla a filosof Bibó přestával být personou non grata. Kolegium tedy začalo s neutrálním názvem odkazujícím na právní a společenská studia a bylo určeno primárně talentovaným studentům právnické fakulty ELTE se zájmem o sociální vědy, zejména politologii a sociologii. Jeho ředitelem se stal odborný asistent právnické fakulty István Stumpf a László Kéri v ústavu vyučoval. Na svou dobu mělo kolegium velkou autonomii.
Studenti a učitelé žili spolu a společně se také podíleli na řízení kolegia, probíhaly zde demokratické volby, studenti i učitelé měli velkou svobodu ve výběru témat a učebních metod, mohli si zvát různé hosty, i z prostředí méně vstřícného vůči režimu, a narušovat zavedená tabu. Viktor Orbán zde například napsal diplomovou práci o polské Solidaritě. Ke standardnímu studiu práv na univerzitě měli seminář politologie, sociologie, kriminálních věd, věnovali se ekologii nebo chudobě. Prostředí bylo natolik otevřené, že například sexuální orientace Józsefa Szájera tu podle Gábora Fodora „nikomu nevadila“. (Fodor pak jako ministr školství už v polovině 90. let prosazoval, aby se žáci ve školách učili o právech homosexuálů a vyvolal tím velkou bouři.) Co ale brzy vadit začalo, byl především Orbánův a Simicskův temperament, jejich vliv na ostatní a představa o řízení kolegia.
Poněkud vzpurný chlapec
Orbán byl podle svých životopisců talentované a bystré dítě, odmalička měl však problémy s chováním. To, co by dnes lékaři pravděpodobně popsali jako ADHD, bylo tehdy považováno za nevychovanost. Mladí rodiče si se synem nevěděli rady, a zatímco matka hledala rady v literatuře, otec hocha fyzicky trestal, pročež ho Orbán v roce 1988 označil v rozhovoru za násilníka, který jej bil a kopal do něj. Lásku a zastání nacházel u dědečka Mihálye a často utíkal ke svému milovanému sportu: kopané. Vystřídal několik základních škol a během gymnázia byl opakovaně vyloučen z internátu. Ačkoliv jej podle jeho vlastních slov tehdy zajímal jen fotbal a dívky, jeho spolužáci si pamatují, že se dobře učil, zajímal se o společnost a hodně četl. Velké kázeňské problémy měl i během vojny, tresty u něj ale měly vždy přesně opačný efekt, než se předpokládalo, a na vojně v něm vybudily rebelii vůči systému. Na práva nastupoval už jako antikomunista.
Největší problém s Orbánovou partou nepředstavovaly divoké večírky, které končily rozbíjením majetku kolegia. Orbán se navíc díky vztahu se svou budoucí ženou, přátelství s Fodorem a snad i věkem záhy zklidnil, ale do popředí se dral jeho buldočí instinkt, kterým rovněž disponoval od raného dětství. „Kromě toho, že se opili a rozbili nám skleněné dveře, chtěli zásadně reformovat život kolegia,“ vzpomínal později na jejich příchod spolužák András Gyekiczki. Jejich cílem bylo třeba to, aby studentskou samosprávu automaticky nevedl tajemník komunistického svazu mládeže (KISZ). V tom byli částečně úspěšní.
István Stumpf měl své „děti“ rád. Věděl o jejich problémech, specifických osobnostních rysech, úletech všeho druhu. Měl pro ně pochopení, byl koneckonců takřka jejich vrstevník. Sám byl členem komunistické strany a všímal si narůstající radikality některých, ale nereagoval na to prudce. Navíc si povšiml i Orbánova velkého talentu, jeho citu pro společnost a přesvědčivosti pro spolužáky. To László Kéri měl mnohem menší pochopení a na Orbána, který „okamžitě chtěl regulovat všechno podle sebe“, reagoval od počátku popudlivě. „Od prvního od okamžiku bylo zřejmé, že Viktor dominuje nad ostatními, že jim dokáže vnutit svou vůli, že je velmi přesvědčivý. Nemohl jsem ho vystát,“ řekl Kéri Orbánově životopisci Igoru Jankemu.
„Velmi originální a inovativní“
Reformní komunista Kéri měl navíc pocit, že jím Orbán pohrdá a že by s ním nejradši provedl krátký proces. „Ty se možná jednou staneš premiérem, pak mě a Istvána Stumpfa nevěš, pamatuj, že jsme se znali!“ vyštěkl jednou na Orbána a nevědomky tak předpověděl jeho budoucí osudy. V té době Orbán tvrdil, že chce učit politologii na univerzitě a že se do politiky nehodí. Navíc do pádu režimu pořád ještě zbývalo několik let. Na Orbána citelně zapůsobily přednášky Tamáse Fellegiho (v roce 2012 se stal maďarským vyjednavačem s Mezinárodním měnovým fondem a Evropskou komisí) na téma revoluce 1956, okupace Československa 1968 a polské Solidarity.
Tehdy se rozhodl psát svou diplomovou práci právě o Solidaritě a Stumpf ho ve výběru podpořil. Několikrát vyjel s jeho podpisem do Polska, udělal mimo jiné diplomkové rozhovory s Adamem Michnikem a Jackem Kuroněm, v teoretické části se inspiroval hlavně Jürgenem Habermasem. „Práce je na mnohem vyšší úrovni, než na jakou jsme u diplomových prací zvyklí. Popis problematiky společenských hnutí a občanské společnosti v socialistických zemích je velmi originální a inovativní,“ pochválil Orbána jeho recenzent Mihály Samu.
V roce 1984 Orbán vyhrál studentské volby a stal se reprezentantem studentů a rovnocenným protějškem Stumpfa. Orbán také redigoval politologický časopis Századvég, tj. Konec století (později vznikl stejnojmenný think-tank a škola). Stumpfovi radikalizace studentů dělala stále větší vrásky, protože, jak přiznal, pořád se bál, že „moc stranického systému, který ještě není zcela mrtvý, vyvolá odvetná opatření“. Kolegium začínalo být na nože s univerzitou a proti Stumpfovi bylo zahájeno řízení kvůli stranické disciplíně.
Založení nezávislé antikomunistické organizace FiDeSz, na němž se podílelo 10 členů kolegia Bibó a někteří další z kolegia Rajka, Stumpfa rozhodně nepotěšilo. Na slavné celonoční debatě 30. března 1988 křičel, že je to idiotismus. Ze šedesáti přítomných zakládající deklaraci podepsalo 37, z nichž se stali zakladatelé Fideszu. Stumpf mezi nimi nebyl. Jak ale doznal, jeho obavy byly liché. Proti některým bylo následně zahájeno trestní řízení, ale vyznělo do prázdna.
Učitel a žák zase spolu
Stumpf měl Orbána přes jeho tehdejší aroganci, vzpurnost a obecně problémovost rád a snažil se mu pomáhat, ačkoliv nikdy zcela nepropadl jeho kouzlu. Jejich cesty se v roce 1988 formálně rozešly. Stumpf odešel z čela kolegia, Orbán si začal zařizovat svůj život, pracovat a věnovat se aktivitám spojeným s Fideszem. V roce 1989 odešel díky Sorosovu stipendiu studovat politickou filosofii na Oxford, Stumpf zase zkraje 90. let odcestoval do USA, kde studoval na Harvardu a George Washington University. Byl v Americe, když Orbán procházel svou politickou proměnou. Poté, co z Fideszu v roce 1993 odešlo liberální křídlo vedené Gáborem Fodorem, přispěchal Stumpf bývalému studentovi na pomoc. Ten měl už jasnou představu, kam bude stranu směřovat. Poté, co se postkomunisté spojili s liberály a vytvořili vládu pod vedením bývalého komunistického ministra zahraničí Gyuly Horna, zůstával národně-konzervativní tábor, k němuž Orbán stále více politicky lnul, rozbitý na několik malých stran převážně s necharismatickými nebo extrémistickými vůdci.
V roce 1996 začal Stumpf řídit think-tank Századvég, který se brzy stal stranickým think-tankem konzervativního Fideszu. Stumpf Orbánovi nabídl, že mu pomůže s programem pro volby 1998. U moci byla nepopulární Hornova vláda, která prováděla ostře neoliberální politiku, Fidesz rostl v průzkumech a měl dobré šance na vítězství ve volbách. Bylo třeba partu rozháraných třicátníků připravit na vládnutí. Orbán tentokrát stál o Stumpfovy rady a dokonce najal spin doctora Andráse Wermera, což tehdy nebylo ve střední Evropě zvykem (později ho vystřídala světová kapacita: Arthur Finkelstein, kterého Orbánovi doporučil Benjamin Netanjahu, a jenž pracoval pro Fidesz až do své smrti v roce 2017). Peníze měli tou dobou hlavně z konzervativních kruhů z Německa a mediální moc v podstatě žádnou.
Orbán si už tou dobou uvědomoval, že je to problém. Od poloviny 90. let tvrdil, že pravice se nechala podvést a ukrást si média a kapitál bývalými stranickými kádry, nově socialisty. Vinil z toho hlavně prvního demokratického premiéra Józsefa Antalla, kterého měl osobně rád, ale který byl podle něj příliš slabý, neznal sílu médií ani byznysu.
Volby 1998 vyhráli, přesně deset po založení Fideszu. Za deset let se Orbán zbavil své mladické arogance i libertariánských názorů a přestal nenávidět prostředí, z něhož vzešel; najednou mu poskytovalo obrovskou výhodu, dokázal z něj čerpat slovník i porozumění problémům mas. Stumpfovi se s ním nyní dobře spolupracovalo, ptal se a poslouchal, byl si vědom svých slabostí a měl velkou ochotu na sobě pracovat. Pravý opak Orbána z 80. let. Kromě toho byli stále mladí a hezcí, měli i poměrně mladý elektorát a sázeli na dichotomii „mladé Maďarsko Fideszu“ versus „staré Maďarsko postkomunistů“. Vytvořili koalici s konzervativním Maďarským demokratickým fórem a malorolníky. Stumpf dělal Orbánovi šéfa kanceláře premiéra v hodnosti ministra, v letech 2000 až 2002 byl místopředsedou vlády.
Měl výsadní postavení, zvláště když uvážíme, že hlavní ideologií Orbánovy vlády byl antikomunismus a Stumpf měl přece jen minulost poznačenou členstvím ve státostraně. Jeden z Orbánových nejbližších spolupracovníků, krátkodobě předseda strany, ministr školství a dodnes oblíbený starosta 12. budapešťského obvodu za Fidesz Zoltán Pokorni musel rezignovat na všechny funkce, když se zjistilo, že jeho otec byl agentem bezpečnosti. (Tragický příběh rodiny Zoltána Pokorniho pokračoval zjištěním, že jeho dědeček byl fašista vraždící Židy. O obou se přitom Pokorni po většinu života domníval, že se jednalo o hrdiny. Otec byl v 50. letech uvězněn a po potlačení revoluce dostal na výběr: stane se donašečem, nebo se vrátí do vězení.)
Orbánova posmrtná maska
Orbánova první vláda byla vcelku úspěšná, a to i ekonomicky, přestože podle kritiků vykazovala jisté autoritativnější rysy řízení a levice už tehdy ústy svých představitelů tvrdila, že směřuje k diktatuře a žádala o pomoc ze Západu. Před volbami 2002 probíhala v domácím i zahraničním tisku antikampaň avizující, že Fidesz po volbách utvoří koalici s extrémistickou Stranou maďarské spravedlnosti a života Istvána Csurky. Očerňování v zahraničí bylo od roku 1998 nepřetržité, vzpomíná tehdejší ministr zahraničí János Martonyi: „Pomlouvali nás, od začátku dělali všechno proto, aby naše situace byla co nejhorší. Než jsme se vůbec ujali vlády, začali šířit v Evropě, že se k moci dostali populisté, nacionalisté a šovinisté s teritoriálními nároky. Dělali nám černé PR. V takových podmínkách jsme začínali vládnout.“
Průzkumy přesto naznačovaly před volbami 2002 poměrně jasné vedení Fideszu. Po nejvyhrocenější kampani v maďarských dějinách, která rozdělila společnost s nevídanou intenzitou, ale těsně prohrál. Koalice postkomunistů a liberálů měla o deset křesel víc. Sčítání se otočilo ve prospěch levice náhle a nečekaně. Novináři pak psali, že z Orbánova obličeje zůstala jen jakási posmrtná maska. Byl to těžký a paralyzující šok, mezi jednu z frekventovaných urban legends od té doby patří, že Orbán tehdy musel vyhledat psychiatrickou pomoc. Jisté je, že reagoval jako na všechny křivdy: zatvrdil se mnohem víc.
Příčiny viděl v tom, co bychom dnes označili slovem „deep state“, ve slabých a málo početných stranických strukturách Fideszu, v liberálně-levicové hegemonii v médiích. To poslední se projevilo i po porážce Fideszu. V jakémsi pokusu o „doražení“ zveřejnil největší levicový deník Népszabadság na své titulní straně dopis od právě zesnulého Edwarda Tellera, který byl za svého života sympatizantem Fideszu. Slavný jaderný fyzik židovského původu v dopise vyjadřoval nespokojenost s antisemitismem a antiamerikanismem ve straně. Dopis byl ale podvrh, Teller ho nenapsal, autorem byl vysloužilý novinář László Zeley, který se opakovaně snažil přimět Tellera, aby jej podepsal. Ten to odmítal.
Népszabadság dostal za článek důtku od Asociace maďarských novinářů (MÚOSZ), tehdejší šéfredaktor byl však vzápětí zvolen předsedou etické komise MÚOSZ. Snahy spojit Fidesz v zahraničí s antisemitismem byly enormní, přestože dva ministři Orbánovy vlády – ministr mládeže a sportu Tamás Deutsch a ministr dopravy a vodního hospodářství János Fónagy, oba stále aktivní politici – byli Židé.
Maďarský „deep state“
Bezprostředně po porážce se Orbán jal s vydatnou pomocí Lajose Simicsky budovat síť vlastních soukromých médií. Simicska sháněl peníze a podobně naladěné podnikatele. Orbán se zatím věnoval rozšíření členské struktury strany na masovou a na vybudování sítě tzv. občanských kroužků pro zmobilizované a naštvané pravicové voliče po celé zemi. Představu, co udělá s „deep state“, měl už poměrně jasnou, ale potřeboval k tomu velmi výrazně vyhrát. A tomu prozatím nic nenasvědčovalo. V Maďarsku byl tou dobou faktický bipartismus, Fidesz i socialistická MSZP měli preference shodně přes 40 procent a jazýčkem na vahách byly malé strany, liberální SZDZS a křesťansko-demokratické MDF. V parlamentu tou dobou Orbán asi rok zcela mlčel, věnoval se práci v terénu a své rodině, do které přibylo páté dítě. O rodinné štěstí se často dělil s bulvárními deníky a možná si užíval, že v něm polovina země vidí mučedníka špatného zacházení.
Stumpf se vrátil k univerzitní politologii, od roku 2002 řídil Nadaci Századvég. Volby v roce 2006 Fidesz opětovně prohrál (i když znovu získal více než 40 procent) a tentokrát to bylo po špatné kampani i mdlém výkonu Orbána v televizní debatě. Začalo se hovořit o tom, že Orbán není schopen volby vyhrát a že by měl být vyměněn za někoho více konsenzuálního, například za Jánose Ádera. K Orbánovým kritikům patřil i Stumpf. Áder ale o funkci nestál, krátce po volbách si navíc socialisté vstřelili spektakulární vlastní gól. Už v září 2006 se totiž objevil (ne)slavný projev premiéra Ference Gyurcsánye z uzavřeného povolebního mítinku socialistů v Balatonőszöd, jak se volební kampaní i předchozími čtyřmi lety prolhali (najednou bylo jasné, proč ministr financí odmítl před volbami zveřejnit bilanci státu), že všechno projedli a je v podstatě dílem zázraku, že Maďarsko ještě nějak funguje.
Bylo to jako vyndat špunt. Následovala vlna krvavých demonstrací, nejkrvavějších od povstání 1956. Orbánův buldočí instinkt velel: žádné volby. A ani socialisté v čele s Gyurcsányem je nechtěli.
Další tři, respektive čtyři roky, do nichž navíc vpadla světová hospodářská krize (a nenechala nikoho na pochybách, že Gyurcsány říkal o stavu ekonomiky pravdu), představovaly pro socialisty nepřetržitou jízdu z prudkého kopce. Společnost odmítala reformy, bez nichž hrozil zemi bankrot, bujel pravý i levý extrémismus. Pro Orbána to byla naopak živá voda. Od podzimu 2006 Fidesz drtivě vyhrával všechny volby a jeho konkurencí přestávali být socialisté, jejichž morální okoralost a neschopnost byla každým dnem více a více obnažována. Nebezpečí se rodilo zprava, vznikl Jobbik, do jehož čela se dostal talentovaný a charismatický Gábor Vona. „Otravné“ MDF i nenáviděný SZDSZ směřovaly shodně na politické smetiště.
Strumpfův pád a návrat
Po triumfálním vítězství Fideszu si Orbán z nějakého důvodu nepřál, aby Stumpf držel jakýkoliv resort v jeho kabinetu, ačkoliv byl součástí jeho širšího poradního sboru. Lidí, u nichž měl pocit, že byli za jeho první vlády příliš umírnění a přispěli k jeho porážce, nebo mu zcela nedůvěřovali, se začal elegantně zbavovat. Obvykle jim nabídl třeba velvyslaneckou funkci. Stumpf ale post velvyslance ve Spojených státech odmítl. Nominaci na soudce Ústavního soudu nakonec přijal, přestože se více než právem vždycky zabýval politologií. Stumpf opakovaně rozhodoval proti vůli Fideszu, označoval se za obránce demokracie a ve stranických kruzích získal punc zrádce. Hlasoval za neústavnost zákazu bezdomovectví na veřejných místech, několika přechodných ustanovení tzv. Základního zákona nebo nového církevního zákona. Komplikoval „čištění“ státní správy.
„Je to uražený zrádce,“ zaznívalo tou dobou často ve Fideszu a Orbán údajně považoval jeho nominaci za velké osobní selhání. Vzhledem k tomu, že mandáty ústavních soudců jsou devítileté, předpokládalo se, že Stumpf nebude v roce 2019 znovuzvolen. To se skutečně stalo, ačkoliv o to velmi usiloval, navíc mu nebyla nabídnuta ani žádná kompenzační pozice. Stumpf ve svých rozhovorech Fidesz nešetřil. Hovořil o „kastraci Ústavního soudu“, kritizoval příliš časté změny Základního zákona a připustil, že „čtvrtá Orbánova vláda vykazuje autoritářské rysy“. Přesto řekl, že doufá, že „Orbán bude v maďarských dějinách vnímán jako spíše kladná postava“. Vrátil se k práci politologa ve výzkumném ústavu tehdy ještě pod Maďarskou akademií věd.
Všechny proto překvapilo, když byl právě Stumpf vybrán k tomu, aby zrekonstruoval maďarské univerzitní školství. Projekt je součástí širší operace, která část veřejného majetku svěří nadacím „veřejného zájmu“. Podle kritiků z řad opozice si tak chce Fidesz pojistit vládu i pro případ, že by prohrál příští či přespříští volby. Vytvořit „deep state“. (Maďarsko je zřejmě jediná země, kde tento pojem používá levice.) A bokem chce zabránit tomu, co je všude v západním světě problémem, který konzervativce trápí: levicová hegemonie na univerzitách. Správní rady těchto nadací obsadí z velké části Fidesz lidmi s konzervativním světonázorem a blízkými vládě. Kromě jedenácti státních univerzit do fondů směřují i státní aktiva jako nemovitosti nebo podíly v ropném koncernu MOL a farmaceutické firmě Gedeon Richter.
„Nelituji toho“
Stumpf dal v nové funkci rozhovory několika vládním i opozičním médiím. Telexu řekl, že s Orbánem vedl dlouhý rozhovor a ten jej pro reformu univerzit získal. Jejich vztahy obživly poté, co se Stumpf účastnil kongresu americké Federalist Society během amerických prezidentských voleb. A přestože má nějaké výtky, „dokáže se ztotožnit s směřováním vlády“. Mírnil své dřívější výroky, že Orbán je už starý a unavený: „Je v politice nepřetržitě od roku 1988.“
Ve svém novém zaměstnání by chtěl působit konsenzuálně a zachovat si osobní autonomii. Chce stavět na dobrých vztazích se samosprávami a věnovat pozornost podpoře studentů z chudých rodin. Orbán je nyní podle něj pokornější, protože cítí, že porážka Trumpa a odchod Merkelové jej oslabují a přijdou těžší časy. Má potřebu se poradit, popovídat si, rozhovory mají „atmosféru jako tenkrát v kolegiu“.
Konzervativnímu Mandineru řekl, že nevidí způsob, jak by mohl Fidesz za rok obhájit ústavní většinu, pokud bude opozice kandidovat jednotně. V 90. letech byl Stumpf členem správní rady Sorosovy nadace a udržoval dobré vztahy se všemi rektory CEU.
„Naznačoval jsem jim, že se měli otevřít jinak smýšlejícím lidem, jiným univerzitám, že by se měli začlenit do maďarského univerzitního života. Nebýt ostrovem liberálních akademiků a bývalých politiků. Viděl jsem, že vynaložili jisté úsilí (…), i když to šlo pomalu. Otevřené politické angažmá George Sorose ale vedlo ke konfliktu s vládou,“ uvedl Stumpf, podle něhož nelze Sorosovi upřít jeho podporu škol, disidentů, talentovaných studentů nebo Romů. Změnou paradigmatu byla podle něj hlavně debata o migraci. Obecně očekává, že v příštích letech na Západě „liberálové překročí hranice únosnosti většiny“ a že se do roku 2030 rozhodne i o budoucí podobě Evropské unie, zda bude federací, společenstvím národních států nebo nebude.
„Myslím, že je (Orbán) jedním z mála politiků, kteří mají kromě praktického umění moci potřebu neustále aktualizovat svůj strategický pohled a manévrovací prostor země, a to je nyní nejdůležitější věc. Nikdo neví, co se stane s Evropou do roku 2030, v Americe dojde k velkým změnám a konflikt mezi USA a Čínou přinese nové perspektivy. Najít manévrovací prostor a úspěšnou národní strategii takové malé země je, myslím, otázkou politického umění a talentu.“
I přes všechna zklamání István Stumpf nelituje, že Orbána vypiplal.
Foto: Arpad Földházi / Mandiner
Chcete být o situaci v Maďarsku pravidelně informováni? Sledujte (jako my) facebookovu skupinu Co se děje v Maďarsku.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!