V Londýně budou prý otevírat muzeum vagín, dočetl jsem se. První má reakce, pochopitelně zcela skrytá mému okolí – jsem decentní muž – byla tichá radost. Kterého muže by taková vystavovaná mistrná díla nechala chladným, že? Jenže vzápětí se dostavily i značné pochyby, které veškerou mou radost zničily.
Tak předně: patří vůbec vagíny do muzea? Možná je to zaprášenými zážitky z dětství, ale slovo muzeum ve mně vždy vyvolává dojem něčeho strnulého, mrtvého ba vyhynulého. Něčeho, co za valného přispění preparátorů a formaldehydu, zachováváme pro budoucí generace, aby i suchozemci věděli, jak vypadá kostra velryby, nebo vyhynulý blboun nejapný. Došli snad už v Londýně tak daleko, že takto musí konzervovat tu tajemnou, přitažlivou i trochu znepokojující část ženského těla? Krása bez jakéhokoli závoje v muzeu, za jehož zdmi chodí stále více žen zahaleno od hlavy až k patě, kdy stěží zahlédneme i jen jejich oči? Smutný paradox.
A druhá pochybnost vyskočila, když jsem se začetl i do pár slov zakladatelky muzea (škoda, doufal jsem, že jej stvořil nějaký vášnivý sběratel). Chce prý založením tohoto muzea bojovat proti stigmatům a předsudkům, má se tam prý diskutovat o ženských právech, LBGT komunitě a intersexualitě. Jinými slovy, nic pro nás muže. Pro nás toto muzeum není.
Paní zakladatelka, zdá se, nic nepochopila. Za prvé, předsudky jsou za určitých okolností velice prospěšné. Je to geneticky zděděná opatrnost, lehká nedůvěra a nevědomý předpoklad, že než někomu začneme důvěřovat, přijmeme ho „za svého“, musí nás přesvědčit, nějak si to zasloužit. A to není vždy špatné. A stejně tak tabu, která se k některým částem lidského těla pojí, nejsou samoúčelná. Intimní části lidského těla mají zůstat intimní. Mají zůstat trochu tajemné, dokonce i mezi manželi. Nemusíme přece vědět vše o jejích hormonálních cyklech, rozdílnosti barvy a pH sekretu a podobně. Něco nám má zůstat tajemstvím. A to proto, aby to mohlo zůstat objektem touhy. Toužím po tom, co jsem zcela nepoznal, co mi trochu uniká. Pokud ženy dnes touží po odtabuizování intimních částí těla, po tom, aby muži jejich tělo vnímali bez tabu a „nesexisticky“, pak jim doporučuji návštěvu patologie. Tam to takhle chodí. Tam konečně ženské tělo přestává být objektem mužské šovinistické touhy a je samo sebou. Jen ženským tělem.
A nám ostatním vagíny nechte tak jak jsou. Jen někdy odkryté našim zrakům, jako měsíc při úplňku, fascinující, skoro na dosah ruky a přitom trochu nedostupný. O věčně bojovné, aktivistické, emancipované vulgární moderní ženy nebudou mít muži zájem. Takže: než do muzea vagín, to už raději s chlapama do hospody.
Autor publikuje na svém, blogu jansoldat.cz
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
