Nedílnou součástí díla architekta Michala Sborwitze jsou rekonstrukce významných českých památek. Některé jeho práce jsou obojím, rekonstrukcí i novostavbou či přístavbou, jako je tomu u Muzea umění v Olomouci. Mezi jeho významné rekonstrukční počiny patří Schauerova funkcionalistická vila v Jevanech, kubistická Bauerova vila v Libodřicích a zcela nově puristická Müllerova vila v Olomouci.
Vila Vladimíra Müllera v Olomouci z roku 1928 je dílem Paula Engelmanna, rakouského architekta a literáta, žáka Adolfa Loose a přítele Ludwiga Wittgensteina. Není bez zajímavosti připomenout, že Engelmann a Wittgenstein spolu navrhovali vilu Wittgensteinovy sestry Margarethe Stonborough Wittgenstein ve Vídni. Müllerova vila v Olomouci je stejně jako Müllerova vila v Praze (zde šlo o jinou osobu, o Františka Müllera) od Adolfa Loose reprezentantem Loosova konceptu Raumplan, prostorového plánu, který zavrhuje podlažnost a dispozicím jednotlivých místností interiéru propůjčuje odlišnou výšku. Rozdíl mezi oběma vilami spočívá v rozměrech, v nichž je tento radikálně nový koncept uskutečněn. Komorní rozměry Engelmannova olomouckého díla podtrhují výškové rozdíly mezi místnostmi natolik, že se zde ukazují kladné i záporné stránky Raumplanu daleko výrazněji, než v pražské Müllerově vile v Praze. Výčnělek zdi (Mauervorsprung), který nacházel vynikající teoretik architektury Jan Turnovský ve vídeňské vile Margarethe Stonborough Wittgenstein a jehož příběh jedinečně popsal ve své vysoce originální knize Die Poetik eines Mauervorsprungs (první kapitolu této knihy jsem přeložil pod názvem Poetika výčnělku zdi, bratr Jana Turnovského Evžen pak přeložil celou knihu pod názvem, s nímž jsem nesouhlasil, Poetika zedního výstupku), se v olomouckém Raumplanu multiplikoval, jinými slovy zde členitost prostoru převládá nad spojitostí, labyrintičnost nad přehledností, estetika nad funkčností.
Autor rekonstrukce památky, a moderní obzvláště, vždycky stojí na samém počátku před otázkou, jaké památkářské strategii dát přednost. Je jejich celá řada v časové řadě od velikánů jako byl Alois Riegl až po vynikajícího českého památkáře Dobroslava Líbala, s nímž jsem měl tu čest o řadě konkrétních architektonických témat diskutovat. Strategii Michala Sborwitze bych stručně charakterizoval takto: Po analytické sondě stavební minulosti budovy se vždy vydává nazpět do současnosti, nikoli tím, že by přidával současnou vrstvu, ale tím, že rekonstruuje minulost prvky, které nabízí přítomnost.
Duch stavby tak není jen pasivně zachován, ale prodloužen do budoucnosti. Respektive ve Sborwitzově rekonstrukci nejde o adaptaci minulého stylu bydlení na požadavky současnosti. Šlo mu spíše o akcent na ty prvky minulosti, které nepřišly ke slovu v době vzniku stavby. Není to jen očištění od prvků přidaných pozdějšími necitlivými úpravami (brizolit) a dokonce přístavbami (garáž). Je to znovuobjevení stop minulosti ve službách budoucnosti. Jinými slovy splnění závazku, který se dá shrnout do jedné věty: Nenechat vyhasnout stopy minulosti, aby v těchto šlépějích (demlovsky řečeno) mohla pokračovat budoucnost.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!