„Nejhorší je, když jsou pacienti sami a s pláčem prosí personál, aby mohli naposledy vidět své děti a vnoučata a říct jim sbohem. Je jim zle a vědí, že odcházejí. Přitom nikdo z jejich příbuzných u nich nemůže být. Žádné milosrdné bezvědomí nenastane, nemocní jsou do poslední chvíle při vědomí. Je to, jako kdybyste se topili a nemohli proti tomu nic dělat.“
Takto popisuje italská lékařka Francesca Cortellarová terminální fázi COVID 19, nemoci, kterou velká část české populace zlehčovala nejen svými výroky, ale hlavně krajně nezodpovědným chováním. Neodkladná zábava (za všechny příklady lyžování v koronavirem promořené Itálii) měla absolutní prioritu před epidemiologickými hledisky. Svědkem toho jsem byl od prvních krůčků koronaviru v Evropě až po dnešek. K všeobecné trivializaci nemoci značně přispěly mediální zprávy o lehkém průběhu COVID, ačkoli to je jen jedna strana této nemoci. Ta druhá, odvrácená, ukazuje COVID jako chorobu, která invazivně proniká do plic a paralyzuje dýchání. Ostatně to je její podstata. Ani slovo o tom, jak velmi trýznivý způsob umírání je osudem některých osob v nepříznivé věkové kategorii, v níž se vyskytují značné deficity imunity. Není pro tyto nejohroženější skupiny lehké žít s představou možného utonutí bez vody současně s vědomím, že platí tu nejvyšší cenu za nezodpovědnost ostatních. Tofflerovo ubavit se k smrti dnes platí jinak než v minulosti. Část českého obyvatelstva se baví na úkor těch, jejichž křehkost bude vystavena těm nejtěžším zkouškám. Zábavu nelze odložit.
Aby těchto trpících bylo co nejméně, odhodlala se česká reprezentace k razantním opatřením. Vláda se rozhodovala a bude rozhodovat i nadále mezi Skyllou epidemického decimování populace a Charybdou ekonomické udržitelnosti státu. Nejtěžší je vyvážit obě stránky věci. Ekonomické kritérium nesmí převážit nad zdravotním, ale na druhé straně není možné paralyzovat ekonomiku už jenom proto, že někdo musí zajistit provozní stránky života. Tato opatření ovšem mohou mít protiepidemickou účinnost jen za podmínky určité disciplinace celé společnosti. Vím, že to zní nám, kteří jsme zažili komunismus, podezřele, nicméně nežijeme v míru jako dosud, ale jsme ve válce s nepřítelem zcela jiného druhu, než s jakým se setkáváme ve válkách provozovaných lidmi mezi sebou. Neviditelný a biologicky neprozkoumaný nepřítel je velmi nebezpečný. S nedisciplinovanou populací je boj s touto pandemií přinejmenším ztížen. Ani restriktivnější opatření nemohou dosavadní krajní nezodpovědnost některých lidí vyrovnat. Jsme ve válce a v ní není disciplína odňatým právem na bezbřehou svobodu, ale nutností.
Jistě však bude mít tato těžká zkouška své pozitivní stránky. Dosud nevíme, zda nedojde k přehodnocení parametrů i priorit v oblasti společenské, ekonomické i kulturní. K jednomu nejspíš dojde určitě, když z této zkušenosti dovodíme, že doby klidu a míru, jakkoli třeba i pod povrchem neklidné a latentně válečné, střídají doby neklidu a války, byť v sobě nesou už zárodek příštích lepších časů. Pokud bude podmínka mírného poučení z nelehké situace splněna, pak už budeme více a lépe připraveni na těžké časy, které ostatně inkubují i v těch nejidyličtějších dobách.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!