Neprojektujme si do Ruska vlastní logiku

Ruský vpád na Ukrajinu 24. února tohoto roku překvapil mnohé, včetně analytiků, kteří se bezpečností a Ruskem zabývají podrobně. Nedával totiž smysl. Následující vývoj však ukázal, že optika, kterou se na mezinárodní vztahy díváme my, se od té, kterou používá Kreml, podstatně liší.

Po vstupu ruských jednotek do samozvané Luhanské a Doněcké republiky na východě Ukrajiny se nabízelo, aby Moskva konflikt deeskalovala. Kreml by regiony mohl prezentovat domácímu publiku s tím, že posunul hranice vlivu zase o kus dál. Rozsáhlá útočná operace proti celé Ukrajině však nedávala smysl – mocensky, logisticky a především ekonomicky.

Ono to zkrátka nedává smysl…

Z ekonomického hlediska jsou pro Rusko naprosto klíčové otevřené komunikační a obchodní kanály. Jeho ekonomika je životně závislá na exportu surovin, zejména ropy a zemního plynu. Pro Rusko je tedy zásadní neztratit západní trhy, přičemž přes 80 % zemního plynu a přes 50 % ropy směřovalo před válkou do Evropy. Z tohoto pohledu tedy eskalace bojů nedávala smysl, neboť bylo jasné, že zásadně podlomí ruskou exportní pozici, a tudíž tvrdě zasáhne jeho ekonomiku.

Již od anexe Krymu přitom čelilo Rusko sérií sankcí s významným dopadem. Ne náhodou byly tyto sankce zaměřeny zejména na technologie používané v ropném a plynovém průmyslu a na společnosti, které v těchto oblastech působí. To způsobilo, že jejich okamžitý dopad nebyl hned patrný. Dlouhodobý efekt, zejména na schopnosti ruských těžařů otevírat nová ložiska v hůře dostupných oblastech, však citelný byl.

Nyní, po sérii sankcí směřujících zejména na klíčové osoby, které se ale na ekonomické kondici Ruska příliš nepodepsaly, připravuje administrativa Joe Bidena balík sankcí, jenž směřuje na společnosti zajišťující pojištění a obchod s ropou. Manévrovací prostor pro ty, kteří by chtěli ruské suroviny kupovat, se tedy nadále zužuje a sankce se na kondici ruského energetického sektoru citelně podepisují. Ruské těžební společnosti nejsou schopné rozvíjet arktická ložiska. Komodity musí prodávat na jiných trzích a se slevou. Všechny tyto skutečnosti tak jasně stojí proti další eskalaci ze strany Ruska.

Logiku, kterou uplatňují západní aktéři, však na současné Rusko zjevně nelze aplikovat. Ekonomické hledisko mnohé vedlo k předpokladu, že Rusko na Ukrajinu nezaútočí. Když se tak stalo, bylo možné často narazit na názory, že chřadnoucí ekonomika Rusko brzy donutí svůj postup přehodnotit. Ani po sedmi měsících bojů však Kreml nevykazuje významné známky kritické reflexe svých chybných rozhodnutí. Aktuální kroky spíše nasvědčují snaze zatvrdit domácí obyvatelstvo a mobilizovat jej pro další fázi bojů. Kroky Kremlu i nadále nedávají smysl. Alespoň ne nám.

Nechápali jsme, proč Vladimír Putin válku rozpoutal, nechápeme, proč v ní pokračuje, přestože následky pro ruskou společnost a ekonomiku jsou drtivé. Problém je, že na ruský režim aplikujeme vlastní logiku a domníváme se, že jeho jednání je motivováno materiální výhodností. Narativy o zkaženém Západu a spravedlivém boji Ruska, které Kreml šíří, však ukazují, že tento pohled je nesprávný. Rusko dnes útočí nejen na základy uspořádání po studené válce, ale na celou bezpečnostní architekturu tak, jak vznikla po druhé světové válce. Vzorce chování, na něž je západní svět zvyklý, evidentně neplatí.

Co tím sleduje?

Podobnou optiku „nelogiky“ je tedy třeba uplatnit i při snaze o pochopení vývoje v Baltském moři, kde plynovodní systém Nord Stream poškodily exploze. Logika ekonomické výhodnosti by v zásadě vyloučila možnost, že výbuchy, pravděpodobně způsobené externím zásahem do potrubí, má na svědomí Rusko. V tomto ohledu nedává smysl, aby si Rusko ničilo vlastní plynovod, kterým mohlo dodávat velké objemy plynu do západní Evropy. Od února tohoto roku však jasně vidíme, jak za sebou Ruská federace pod vedením Vladimíra Putina pálí jeden most za druhým a snaží se o překreslení geopolitické mapy v Evropě. Z tohoto pohledu je otázka dodávek cenných komodit podružná.

Z pohledu aktuálního vývoje na bojišti naopak dává smysl vysvětlení, že výbuch je dílem Kremlu. Vyřazení baltské plynovodní cesty ještě více znervóznělo Evropu a přineslo téma útoků na kritickou infrastrukturu do centra pozornosti v době, kdy venkovní teplota klesá k zimním hodnotám. Incident ukazuje, že násilné projevy války ve východní Evropě se mohou rychle přenést na dohled k domovům Západoevropanů.

Pro dodávky plynu z Ruska pro západní Evropu teď zůstávají už jen „staré“ infrastrukturní cesty, z nichž ty kapacitně klíčové vedou skrze Ukrajinu. Rusko se může domnívat, že Západ, pod tlakem vlastních mrznoucích občanů, začne tlačit na Ukrajinu, aby jednala o příměří. Možnost jednání ostatně naznačil sám Putin ve svém projevu z 30. září, když oznamoval připojení čtyř východoukrajinských regionů k Ruské federaci.

Nervozita okolo dodávek plynu má potenciál tlak ulice na evropské vlády ještě zesílit, což Rusku hraje do karet. Kreml navíc již v minulosti ukázal, že umí využít odstředivých tendencí a nervozity v západních zemí k posílení svého vlivu. Energetická krize a související protesty proti drahým energiím takovou příležitost nepochybně představují.