Současná situace společenské diskuse týkající se naléhavých otázek s morálním nábojem není v mnoha ohledech příliš optimistická.
Nemyslím jen na mnohokrát opakovanou kritiku diskusí na sociálních sítích, kde místo argumentů vládnou nadávky a osobní útoky. Nefunguje ani jinak chvályhodná snaha o věcnou diskusi. Lidé mluví (resp. píší), ale jejich argumenty jdou často jaksi mimoběžně, jako by si nerozuměli a nešlo o dialog, ale paralelní monology. Není to nic nového, upozorňoval na to již před více než čtyřiceti lety Alasdair MacIntyre, když předkládal v After Virtue svou analýzu krize morálních diskusí.
Nikomu to neublíží?
V posledních letech se však tento fenomén mimoběžné diskuse stal v podstatě standardem. Lidé se vyjadřují ke stejným problémům, ale jejich myšlenkové pochody se zcela míjí a nerozumí si. Důvodem je často rozpor na rovině základních východisek. Jestliže obě strany v diskuzi chápou použitá slova jinak, jestliže přikládají stejným věcem diametrálně odlišná hodnotová znaménka, a jestliže tento rozpor svých východisek neberou v úvahu, rozumět si nemohou. Cesta je samozřejmě snadná – vzít tato východiska v úvahu.
To je ale pro mnoho lidí příliš intelektuálsky detailní, příliš nudné pro noviny či diskusní servery, příliš školometské apod. Což znamená, že je to vlastně velmi obtížné a ve veřejných diskusích v konkrétních případech prakticky nemožné. Jiné cesty však není.
Rád bych zde poukázal na problém jednoho z takových východisek, kde dnes vládne nedorozumění velmi intenzivně. Objevuje se v argumentech týkajících se problémů, jako je manželství pro homosexuály, a mívá podobu fráze: „Nikomu to neublíží, ale mnohým to pomůže.“ Na první pohled to vypadá zcela logicky. Skrývá se v tom však jeden velmi důležitý předpoklad, který řada lidí pokládá za samozřejmost, ale on samozřejmý není. Je jím liberální individualismus. Slovo „liberální“ však označuje velké množství různých konceptů, takže si vyjasněme, co se jím myslí tady, a proč je třeba zdůraznit ono „individualismus“.
Rozlišujme
V sociální filosofii se rozlišují dva základní pohledy na společnost, totiž liberalismus a komunitarismus, který se dělí dále na personalismus a kolektivismus. Stručně je lze charakterizovat jako společnost před jedincem (kolektivismus), jedinec před společností (liberalismus) a jedinec ve společnosti (personalismus).
Kolektivismus nadřazuje společnost nad jedince, který je pouhou její částí a jeho úkolem je společnosti sloužit. V současnosti takové chápání vztahu jedince a společnosti vidíme např. v Číně a lze říci, že východní společnosti k němu mají poměrně silný sklon.
Liberalismus je přesně opačný názorový proud. Absolutizuje jedince a jeho svobodu. Společnost chápe více méně jako nikoli nutnou, ale docela užitečnou skutečnost, která má pouze a jen sloužit zájmům jednotlivců. Ty jsou samozřejmě různé, a proto je uspořádání společnosti jakousi výslednicí společenské diskuse a vzájemného soupeření, které vedou ke kompromisu, který představuje jakousi společenskou smlouvu nezávislých jedinců.
Personalismus se nachází uprostřed, jakkoli bývá chápán jako umírněná forma komunitarismu. Souhlasí s liberalismem v tom, že nejdůležitější je jedinec, který není pouhou součástkou velkého společenského organismu, ale svébytnou osobou s vlastní hodnotou a důstojností. Na druhé straně rozhodně odmítá liberalismus v jeho podcenění významu společenskosti. Člověk je jedinec, ale je přirozeně společenský. Sociální povaha lidské osoby tedy není pouhou kompromisní dohodou mezi izolovanými jedinci, ale je něčím pro člověka bytostně nutná. Tento přístup je typický pro křesťansko-demokratický typ politiky, ovšem dnes je na západě výrazně menšinový.
Komu to ublíží?
Současná západní civilizace je totiž převážně liberální a individualistická. Svoboda jedince je chápána téměř absolutně a společenské závazky jedince jsou brány jako něco relativního a v zásadě nedůležitého. Proto není problém tlačit na úpravu společenské smlouvy tak, aby akceptovala např. manželství homosexuálů, protože těm to pomůže, vždyť taková právní
úprava jim dá nejen práva dědit, být informován o zdravotním stavu apod., ale zajistí i určitý společenský status.
Komu by to mohlo ublížit? V logice liberálního individualismu to nemůže ublížit nikomu. Do stávající podoby heterosexuálních manželství to přece nijak nezasáhne. Proto je odpor části veřejnosti v tomto myšlenkovém schématu nutně brán jako nelogický a v podstatě zlovolný. Komunitarismus, včetně personalismu však liberálně individualistická východiska nesdílí. Podoba společnosti, a tedy i její právní uspořádání, je pro něj zásadně důležitá. Podoba jedné z nejdůležitějších veřejných institucí, kterou manželství bezpochyby je, v tomto směru není a nemůže být jen soukromou věcí jednotlivců, ale něčím, co je zásadní pro společnost jako celek, a tedy i pro jedince, kteří v této společnosti žijí a vytvářejí ji.
Podstatná změna instituce manželství tedy v tomto ublížit může. Podoba společenského uspořádání totiž nějakým způsobem zasahuje každého. Rád bych podtrhl, že se zde nevyjadřuji o správnosti či nesprávnosti rozšíření konceptu manželství i na homosexuály. Pouze upozorňuji na nepoužitelnost onoho argumentu Mnohým pomůže a nikomu neublíží. Je totiž přesvědčivý pouze, pokud stojíme na pozici liberálního individualismu. A na této pozici všichni nestojí, takže daný argument použitý v celospolečenské diskusi pouze přesvědčuje přesvědčené, ale naprosto míjí ty, k nimž je zaměřen.
V perspektivě komunitarismu je totiž zcela nesmyslný.
Zastánci manželství homosexuálů by tedy měli buď všechny komunitaristy přesvědčit, aby přešli na pozici liberálního individualismu, nebo v diskusích použít jiný argument, než Nikomu to neublíží. Domnívám se, že druhá možnost je na rozdíl od první aspoň trošku realizovatelná.
Tomáš Machula, teolog, filozof a prorektor Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!