Když si vygooglíte termín „kulturní válka v Evropě“ v drtivé většině na vás vybafne článek či debata o střetu mezi západní a východní Evropou (tak nás pořád nazývají na Západě). Jako by se spor vedl mezi osvícenou liberální západní Evropou a do autoritativního temna se nořící Evropou východní. Temnou Evropou (Dark Europe), jak se jednou vyjádřil Jean Paul Juncker. Ve skutečnosti ale nějaký střet probíhá v celé Evropě. Jednodušší ale je si svá traumata z populismu a extrémismu (domnělého či skutečného) projektovat do té zaostalejší, východní části.
Je to jednodušší, než si přiznat, že ve Švédsku či Finsku skončily (z pohledu mainstreamu) krajně pravicové strany těsně druhé. V Holandsku první. V Itálii mají příští vítězství v kapse. Anebo se zeptat, jaké země svého času v referendu odmítly euroústavu? Hm… nebyla to žádná východoevropská gubernie… Byla to Francie a Nizozemí. A která země odchází z EU? Ne, není to proklínané Polsko a Maďarsko, kde je naopak podpora EU konstantně mezi nejvyššími ze všech států osmadvacítky. Je to ta nejzápadnější z nejzápadnějších – Velká Británie. A v žádné zemi střední Evropy neplatí několik let výjimečný stav jako ve Francii.
Jako v ZOO
Přesto je střední Evropa vykreslována jako rezervace divochů. Podle The Economist tvoří Orbán a Kaczynsky „skutečnou hrozbu“ pro EU svým podkopáváním právního pořádku. Visegrad prý pro rakouské diplomaty znamená „sprosté slovo“ (neuplynuly ani dva roky od publikování tohoto textu a v Rakousku zvítězila koalice, která se s Visegradem shodne skoro na všem…). Vice News ve zjevné snaze zrcadlit situaci v USA popsala české prezidentské volby jako souboj mezi vlastníky a odpůrci zbraní pod titulkem „Pro-trumpovský nacionalistický prezident znovu zvolen“. V Corriere della serra se zase dozvíme, že mladí Češi jsou takoví euroskeptici, že se dokonce odmítají zúčastnit programu Erasmus. A kdyby „populisté dostali zelenou k referendu o odchodu z EU, pak ti idioti měli většinu“ (zde deník cituje výtvarníka Davida Černého). A ve Foreign Policy se rozčilují nad tím, že se izraelský premiér dovoluje přátelit s „krajně pravicovým“ Orbánem a Kaczynským. “ Celý Visegrad totiž tvoří blok, spojený „nenávistí k hodnotám osvícenství, lidským právům, konceptu státu jako společenství občanů, hodnotám rovnosti a obecně řečeno k cizincům.“
Realita je ale taková, že v celé Evropě se vede boj mezi těmi, které britský novinář David Goodhart nazval „Anywheres“ a „Somewheres“. Lidi „odevšad“ a lidi „odněkud“. Popsal to Martin Weiss v týdeníku Echo. „Ti první samozřejmě dominují naší kultuře a společnosti. Zpravidla si vedou dobře ve škole a pak se před dvacítkou obvykle odstěhují bydlet na univerzitu a pokračují kariérou v profesích, které je mohou zavést do Londýna nebo i na rok či dva do ciziny. Takoví lidé mají přenosné, ,získané‘ (achieved) identity založené na vzdělanostním a kariérním úspěchu, díky čemuž bez problémů a sebevědomě vstupují do styku s novými lidmi a novými místy. Hezky to řekl novinář Janek Rubeš v debatě na seznamzpravy při debatě o euru. „Platím malou plastovou kartičkou. Je mi úplně jedno, jestli na ní jsou eura, koruny, bitcoiny nebo dolary. Neznám v Praze provozovnu, která by eura nebrala. Eurem už platíme dávno. Přiznávám se, že nechápu princip fyzických peněz.“
Lidé s domovem
Potíž je, že pak tu je asi tak tři čtvrtě lidí, co chtějí platit korunou a naopak vůbec netuší, co je bitcoin. „Říká se jim Somewheres, jsou více zakořenění a většinou mají ,připsané‘ (ascribed) identity – skotský farmář, dělník z kraje kolem řeky Tyne, žena v domácnosti z Cornwallu – založené na příslušnosti ke skupině a k určitému místu.“ Také se to dá označit jako střet mezi těmi, pro které něco znamenají pojmy jako národ, národní stát, hranice, křesťanství (někdy…), či tradice. A mezi těmi, pro které to nic neznamená. Ten boj ale zdaleka neprobíhá mezi Východem a Západem. Zatímco ve Švédsku jen čtvrtina lidí zastává názor o nadřazenosti švédské kultury, v Norsku je to skoro šedesát procent a v Dánsku platí drakonické zákony vynucující „podánštění“ imigrantů (dvojnásobné tresty za zločiny v ghettech, státem nařízené změny složení obyvatel v ghettech – například formou rozpuštění daného společenství nájemníků i za použití donucovacích prostředků – povinná školka od jednoho roku s výukou dánským hodnotám atd.). Kdyby si polovinu z toho zkusilo Polsko, bude snad vyloučeno z EU i z řad lidské rasy… (tento dvojí metr přitom nepřispívá k popularitě evropských elit).
Potíž je, že pojmy jako stát a národ jsou pořád pro většinu lidí srozumitelnější a uchopitelnější než stokrát omílané fráze o evropských hodnotách, na kterých establishment stejně nedokáže shodnout (viz debata o preambuli k euroústavě). Neschopnost jasně definovat cíle evropského projektu je pochopitelná – cílem je stále užší integrace, ideálně končící ve formě federální Evropy. Přiznat to ale znamená přiznat barvu… Výhodnější je salámová taktika.
Mimořádně nebezpečné je také spojování konzervativních hodnot s Putinovým Ruskem. Jak řekl můj předřečník Bronislaw Wildstein, když vytlačíte „populisty“ na okraj, vrátí se svým skuteční populisté. Bez uvozovek. A když budete tlačit konzervativce k Putinovi, někteří se nechají bývalým plukovníkem KGFB lapit. A opět připomínám Wildsteinova slova, když popisoval setkání s křesťanskými konzervativci ve Francii. „Cítili se tak totálně politicky opuštění, tak zoufale hledali jakoukoliv naději, že byli schopni jí vidět i v Putinovi.“ Pevně doufám, že naše historická paměť nás podobných pokušení ochrání, měli bychom ale chápat, co k tomu může některé konzervativce vést.
Nic netrvá věčně
A protože se debata o kulturních válkách často zjednodušuje na debatu o EU, coby nositelce osvícení liberální demokracie a jejich protivnících coby zastáncích autoritativních národních států, připomenu citát Ivan Krasteva: „Národy ve střední a východní Evropě nejsou protievropské. My nepřejeme EU nic zlého. My si jen dokážeme představit, že se něco zlého může stát. Měli jsme totiž možnost vidět na vlastní oči kolaps politického systému, který se zdál být nezlomný. A zhroutil se ze dne na den.“
Předneseno na konferenci Kulturní války v Evropě v CEVRO institutu v pondělí 13. 5. 2019
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 . Děkujeme!