Tak nám vrchní představitelé íránské vlády kápli božskou Alláhovu: letadlo, na jehož palubě se nacházelo skoro dvě stě lidí, nespadlo skrze žádnou technickou závadu, ale po zásahu íránskou protivzdušnou obranou. Má to nějakou politickou dohru, americký prezident Trump tweetnul íránským občanům vzkaz v jazyce fársí (překlad zde) a v Teheránu probíhají protesty, které režim docela tvrdě potlačuje.
Na Redditu jsem se dočetl, že jedno z hesel provolávaných demonstranty prý je „milujeme Trumpa“, což pokud je pravda, asi v příslušných redakcích zavaří pár mozků…
Nicméně režim kvůli tomu asi nepadne, to bych se divil. Dneska chci psát o příbuzném tématu. Je jím íránský brain drain, čili odliv mozků.
Od bývalého sovětského bloku se Íránská islámská republika liší jedním dost podstatným prvkem: nikdy příliš nekomplikovala svým vlastním občanům možnost vystěhovat se ven. Sám Chomejní svého času prohlásil něco ve smyslu „kdo nemá nervy na život v islámské revoluci, ať vypadne“ (přesný citát v angličtině zde), a podle toho se tamní stát dodnes řídí. Ono je to svým způsobem i mazané, protože tím zároveň vznikl jakýsi pojistný ventil zajišťující, že vevnitř Íránu nedojde ke kritické koncentraci disidentů a nepřátel režimu. Ti jsou převážně venku, za kopečky.
Jenže vedlejším efektem této svobody pohybu je skutečnost, na kterou narazili svého času už soudruzi z NDR a kvůli níž pak vybudovali berlínskou zeď: ze země utíká zcela disproporční množství mladých, schopných, vzdělaných lidí, kteří v ní nevidí budoucnost. Brain drain v Íránu je jeden z největších na světě, ne-li vůbec největší. Počet vysokoškoláků utíkajících každoročně ze staroslavné Persie činí 150-200 tisíc.
Jednoho z nich jsem osobně poznal už před dvaceti lety v Praze. Nedaleko Národní třídy byla jedna trafika, míval jsem tamtudy tehdy občas cestu a kupoval jsem si tam Ikarii. Časem mi ji tam začali schovávat, aby se náhodou nevyprodala, než dorazím. A v odpoledních hodinách, kdy jsem tam nejčastěji chodil, obvykle prodával Mehrdád.
Mehrdád byl o pět let starší než já a přivydělával si v trafice ke studiu; byl tehdy čerstvým postgraduálem na jednom technickém oboru. Česky už docela mluvil, i když s brutálním pšísfukem. Jednou jsem ho pak potkal v čajovně (téhle) a asi tři hodiny jsme kecali. Jeho popis zážitků ze života v islámské republice byl pestrobarevný a vesměs děsivý.
V roce 1997 vyhrál prezidentské volby v Íránu relativně umírněný klerik jménem Chatámí a naivní studenti si mysleli, že režim se teď bude liberalizovat. Jenže prezident v íránském politickém systému zas tolik moci nemá, ta spočívá hlavně v rukách vysokých ajatolláhů. Represivní složky daly mládeži brzy najevo, že žádné velké uvolnění se nekoná. Mehrdád, bytostný ateista a posluchač heavy metalu, se rychle ocitnul na nějaké černé listině a vymázl z rodné země právě včas. (Několik jeho kolegů z teheránské univerzity skončilo za mřížemi a ze studií byli v rámci jejich malého rouhačského kroužku vyhozeni všichni.) A jelikož Mehrdádova tetička se ještě někdy za šáha Pahlavího provdala do Československa, skončil v Praze.
Poměry, které mi líčil, byly pro Čecha ve svobodné atmosféře 90. let poněkud šokující. Náboženská elita si byla zatraceně dobře vědoma toho, že studenti z velkých měst jsou její úhlavní a nesmiřitelní nepřátelé. A i když je nemohla zničit jako celek – kdo by pak udržoval vyspělejší části ekonomiky v chodu? – pohrdala jimi a nevynechala příležitost, aby jim ukázala, kdo je pánem. Pokud už se nějaký holobrádek ocitl v rukou policie pro podezření z protistátní činnosti, musel v rámci vyšetřování počítat minimálně s nakládačkou. A tím není míněno „pár facek“, ale „šest bachařů stojí kolem jednoho ležícího člověka a kope do něj jako do mičudy.“
Vůbec se nedivím, že život v takových politických poměrech motivuje každého jen trochu svobodomyslného člověka k tomu, aby sbalil kufry a vypadl ven. Zvlášť, když mu v tom vláda, na rozdíl od všeho ostatního, neklade žádné překážky.
Nevím, co se nakonec stalo s Mehrdádem, ale jeho kolegů, uteklých vysokoškoláků, potkáte na západě spousty. (Ostatně to sestřelené letadlo bylo taky plné studentů, kteří se vraceli do Kanady.) Jsou nenápadní a nevyčnívají. Na rozdíl od některých jiných migrantských vrstev narazíte na jejich jména spíše v záhlaví vědeckých článků, než na seznamu osob, po kterých momentálně pátrá kriminálka. (Výjimky samozřejmě jsou.) Málokdo z nich praktikuje islám, však taky utekli před nádherami islámské republiky. Holky a dámy nenosí šátek a nepřehánějí to s cudností.
Takový hromadný útěk kvalitních lidí se ale nutně musí podepsat na fungování země, kterou opustili. Dokážu věřit tomu, že třeba ten zabitý generál Solejmání byl zrovna kompetentní člověk, který dokázal realizovat, co si zamanul. Ale nevěřím tomu, že v Revolučních gardách a podobných organizacích mají těch kompetentních lidí dostatek. Četl jsem někde na internetu jedovatou poznámku, že největší riziko íránské atomové bomby by bylo v tom, že by personálu vybuchla omylem pod rukama, a po sestřelu ukrajinského Boeingu se tomu už ani nemůžu úplně smát. Takoví kariérní odborníci s požehnáním státostrany svého času vyhodili do vzduchu reaktor v Černobylu.
(A než mi připomenete, že Američané taky omylem sestřelili letadlo: ano, nejsou vůči tomu imunní a pár incidentů s atomovými bombami už měli, stejně jako ostatní.)
V kontextu toho, že z Íránu uteklo až příliš mnoho vzdělaných lidí, mi také dává smysl to, jak brutální ten režim při potlačování nepokojů je. Myslím si, že nejde jen o dědictví oněch psychopatů, kteří v roce 1979 uchvátili moc. Ono to nejspíš bude i tím, že, na rozdíl od mnoha jiných autoritářských systémů, v Teheránu prostě nemají dost odborníků a psychologického know-how k tomu, aby dokázali svoji vlastní populaci manipulovat nějakými jemnějšími, méně násilnými způsoby. Konec konců se jim nepodařilo zprovoznit ani dostatečně účinný firewall pro filtrování nežádoucích informací zvenčí, takže třeba ten Trumpův tweet ve fársí se ihned rozletěl po celé zemi, ačkoliv je v bytostném zájmu režimu, aby se tak nestávalo…
No, a kde scházejí mozky, tam musí držet vládu u moci obušky a kulky. Ale kdo s čím zachází, s tím taky schází. Četli jste si ten seznam hesel, na který jsem odkazoval? Jedno z nich zní: „Běda vám, jestli se jednoho dne ozbrojíme.“
Pokud se to opravdu jednoho dne stane, tak ta další íránská revoluce nebude mít se sametem nic společného. Na to už ten stát zabil příliš mnoho vlastních lidí, a jejich příbuzní si to pamatují. Neudrží-li se ajatolláhové u moci, skončí u zdi stejně jako Ceausescu, pokud je ještě předtím rozběsněný dav neroztrhá na kusy.
Samozřejmě to ti vousatí pánové vědí a podle toho také jednají. Nešťastný národe!
No, s tím nic nenaděláme. Maximálně o tom můžeme mluvit. Ale je důležité, aby se o tom aspoň mluvilo.
Autor je matematik, publikuje pravidelně na svém blogu http://www.kechlibar.net/
Je autorem knihy Zapomenuté příběhy , Zapomenuté příběhy 2. a Krvavé levandule
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!