Těsně před Mileiho nástupem měla Argentina, mimo jiné, ministerstvo společenského rozvoje a ministerstvo žen, genderu a různorodosti. Celkem nepřekvapivě na ně nový prezident vzal tu svoji motorovku, a současná argentinská vláda má jen premiéra a sedm ministrů. A země funguje dál (Zde je potřeba říci, že v některých případech došlo ke sloučení ministerstev, ovšem provázenému masivním vyhazováním přebytečných zaměstnanců.)
Právě neobyčejné přemnožení různých strašlivě důležitých úřadů a pozic, které se navíc často duplikovaly (představte si náměstka pro digitální komunikaci vs. zmocněnce pro webové prezentace) je jedním ze symptomů “argentinské nemoci”. Relativně malá země – ne tedy plošně, ale na počet obyvatel – si za časů Juana Peróna vytvořila značně početný řídící aparát, který by odpovídal spíš stomilionovému státu. Ze strany Peróna a jeho následovníků to byl čistý mocenský kalkul: čím početnější vrstva vysokých úředníků, tím více lidí má zájem na udržení statu quo s Perónem v čele. Co kdyby přišel k moci někdo jiný, že? Třeba by na ně mohl vzít motorovou pilu…
Státní obezita
Leč málokterá kalkulace vychází úplně dokonale. Argentina se pod vlivem perónismu stala “top-heavy” strukturou, jejíž základna nestačila na to, tuto víceméně parazitní vrstvu udržet nad vodou. “Top-heavy” je pojem pocházející z oblasti námořnictví; taková “top-heavy” loď je nestabilní a má tendenci se převracet. (O jedné takové velmi slavné švédské lodi, která se plavila pouhých 20 minut, si můžete přečíst v Zapomenutých příbězích 6.)
To se dokonale splnilo i u Argentiny, která od Perónových časů zažila čtyři vojenské puče, několik těžkých ekonomických krizí provázených zhroucením měny a nepokoji, a také ponižující porážku ve falklandské válce, kterou tehdejší vojenská junta rozpoutala ve snaze odvést pozornost od domácích problémů. Na rozdíl od lodi se suchozemský stát nemůže potopit, ale to neznamená, že by “cestujícím” na tak zmítajícím se plavidle bylo o něco méně blbě od žaludku.
Argentina v tom není sama, jenom je postižena o něco extrémnějším stupněm “státní obezity” než jiné státy. Bobtnání státního aparátu je až nápadně kulturně univerzální jev. Nejstarší kontinuální civilizace dneška je Čína, a už ve velmi starých čínských dokumentech najdete stížnosti na různé mandaríny a eunuchy u dvora, kteří nemají na práci nic jiného než intrikovat a brát bakšiše. Na opačném pólu stojí státy subsaharské Afriky, které v moderní podobě existují teprve pár desítek let (a leckdy ještě ani úplně nevymazaly vnitřní kmenové uspořádání), ale už teď jsou legendární svojí přebujelou byrokracií a rozsáhlým aparátem na vymáhání úplatků. “Bratři, nepřidal jsem se k odboji proto, abych pak byl chudý,” řekl roku 2004 nadmíru upřímně mluvčí Afrického národního kongresu Smuts Ngonyama, a toutéž myšlenkou se na tomtéž kontinentě řídí další miliony lidí.
(Ostatně nejen tam. Nehřeje vás vědomí, že máme vládního zmocněnce pro odolnost a modernizaci ekonomiky, o kterém pravděpodobně nikdo z ctěných čtenářů nikdy neslyšel?)
V předmoderních dobách se rozsah takových parazitních struktur obvykle držel v určitých mezích, daných jednak vzájemnou konkurencí, jednak chabým výkonem ekonomiky, v níž 80 – 90 % lidí byli primitivní zemědělci zápasící o holé přežití. I tak občas parazitní instituce vykazovaly až fantastickou životnost. Takový římský senát, za republiky velmi užitečná instituce a středobod politického života říše, se za císařů postupně stal prakticky bezvýznamným sborem, ale vytrvale existoval dál, a to dokonce déle, než samotná Západořímská říše. Poslední písemně zaznamenané jednání římského senátu proběhlo roku 603, kdy už v Římě dávno vládli barbaři a populace Věčného města poklesla na odhadem dvacet tisíc lidí, tedy zlomek toho, co čítala za imperiálních časů.
Proti starým Římanům, starým Číňanům a starým Babylóňanům mají moderní demokratické státy ještě daleko složitější parazitní problém, a to ze tří důvodů.
Za prvé samotnou podstatou demokracie je, že do politických záležitostí země je zaangažováno daleko větší procento obyvatelstva než dříve. To má spoustu kladných efektů, ale i nějaké ty záporné, a jedním z těch záporných je, že množina lidí, které se vyplatí korumpovat ze státního rozpočtu, fantasticky narostla. Středověký král obvykle potřeboval dostat na svoji stranu jen několik důležitých lidí; moderní politik se uchází o statisíce a miliony hlasů, a dostane-li se přece jen k moci, “potřebuje” úřední aparát minimálně o stovkách osob, aby mezi ostatními žraloky obstál a byl si s nimi roven.
Za druhé je dnes procesně jednodušší vymýšlet různé “pašalíky k ničemu”, a to i ve velkém měřítku. Zřídit celé nové ministerstvo je otázka pár lejster. Předmoderní šlechta či duchovenstvo si obvykle dost hlídaly potenciální nárůst konkurence a ani králové a papežové neměli úplně volnou ruku ve vyrábění dalších šlechticů či biskupů, i když teoreticky to právo měli. V malém měřítku se tato omezení dala obejít – mohli jste například dostat fakticky vyhaslý biskupský titul v “titulární diecézi“, ale nešlo o desetitisíce případů, spíš o desítky.
(Zajímavou výjimkou byla polsko-litevská konfederace, jejíž szlachta nabobtnala do extrémních rozměrů a v 18. století čítala asi 10 procent populace, kdežto i v rozmařilé Francii za ancien régime to bylo jen asi jedno procento. Také to mělo následky; fyzicky velmi silný stát, který dokázal naprášit i Turkům u Vídně, byl po politické stránce řízen zcela katastrofálním způsobem, a nakonec si jej rozdělily sousední velmoci.)
Za třetí je současná struktura ekonomiky natolik odlišná od dávných dob, že stane-li se stát dostatečně “top-heavy”, může být velmi rychle vyhlodán i zespoda, útěkem nejkvalitnějších lidí do ciziny. To byl problém, který hrabata a biskupové řešit nemuseli; tehdy se ti nevolníci vesměs z půdy, ke které byli připoutáni, nesměli hnout, a to ani k sousednímu pánovi. Tím pádem museli dřít na pána, ať se jim chtělo nebo ne. A na ztrátách jednotlivců beztak v zemědělské ekonomice moc nesešlo. Jediné, co opravdu mohlo zatřást ekonomickou základnou různých hrabat a biskupů, byla morová epidemie, která toho obyvatelstva pobrala třeba třetinu naráz.
Moderní státy ale vesměs, až na pár výjimek typu Severní Koreje, vycestovávání lidí moc neomezují, a přitom jejich ekonomiky se disproporčně opírají o několik procent nejchytřejších a nejschopnějších lidí, aspoň co se těch oborů s vysokou přidanou hodnotou týče. Začne-li nějaký stát tuto vrstvu příliš šikanovat, vyvolá “brain drain”, útěk kvalifikovaných lidí do ciziny. Ten zlikviduje hospodářský růst a učiní tak tu “top-heavy” strukturu ještě více “top-heavy”, než byla – tentokrát ale “úbytkem zespodu”, asi jako by tlouštíkovi atrofovaly nohy, po kterých chodí.
Vražedná kombinace
Kombinace těchto tří prvků je pro budoucnost docela vražedná, a přitom jsou vidět leckde. Nejenom v Argentině, ale třeba i v Německu, které poslední dobou ekonomicky stagnuje. Německou ekonomiku analyzuje kdekdo, typicky se přitom analytici zaměřují na ceny energií. Jen málokdy přitom ale vidím, že by brali v úvahu vytrvalý brain drain ze Spolkové republiky, kde je sice radost studovat (zdejší univerzity patří k nejlepším v Evropě a přitom je to studium levné), ale jakmile po tom studiu nastoupíte do pracovního procesu, jste zatíženi velmi vysokými daněmi, a jako případný podnikatel ještě navíc nehorázným papírováním, jedním z nejhorších na světě.
To je podstatně dlouhodobější a méně nápadný jev, ne tak skokový jako válka nebo Covid, ale samozřejmě tu německou ekonomiku nezanedbatelně oslabil a zejména se zdá, že ji ještě do budoucna oslabovat bude. Zalezete-li na různá mezinárodní inženýrská fóra, tak na dotazy typu “jsem německý občan a chtěl bych pracovat v Googlu nebo ve SpaceX” narazíte běžně, kdežto dotaz opačného typu “jsem americký občan a chtěl bych pracovat v Německu” jen tak neuvidíte. Když už, tak se tam někdo přižení z lásky, ale jít z Ameriky do Německa kvůli vylepšení vlastních příjmů nebo zajímavější práci, to se nestává. Tam jde to proudění mozků jednoznačně jen jedním směrem. (Významným magnetem na vzdělané Němce je ale i sousední Švýcarsko, kde teď žije více než třistatisícová komunita německých občanů.)
Vyplatí se sledovat dění v Argentině. Některé ty jevy totiž předznamenávají naši vlastní budoucnost.
Marian Kechlibar je autorem knihy Krvavé levandule, a série sedmi dílů Zapomenutých příběhů. Publikuje na svém blogu kechlibar.net.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme