V šestém století penzionovaný senátor jménem Cassiodorus pochopil mezi prvními, jakou kulturní roli klášter sehraje. Někdy v polovině století založil v jižní Itálii klášter Vivarium a vybavil ho vybranou knihovnou – je to vlastně jediná knihovna ze 6. století, kterou vědci znají – a zdůraznil, jak je důležité, aby se rukopisy opisovaly. Některé důležité křesťanské rukopisy z Vivaria se zřejmě dostaly do Lateránské knihovny a do vlastnictví papežů. Vivariu, ale i dalším mnišským knihovnám a skriptoriím (zvláštní místnosti vyhrazené pro opisování textů) vděčíme za velký objem latinské literatury dochované do dnešních dnů.
Když velký Alkuin – polyglot a teolog, který úzce spolupracoval s Karlem Velikým na obnově studia a učenosti ve střední a západní Evropě – popisoval fondy knihovny yorského kláštera, zmínil práce Aristotelovy, Ciceronovy, Lukianovy, Pliniovy, Statiovy, Vergiliovy a díla Troga Pompeia. Ve své korespondenci cituje ještě další klasické autory včetně Ovidia, Horatia a Terentia.
Cesty za knihami
O některých klášterech se ví, že se specializovaly na určité vědní obory. Tak například mniši u svatého Benigna v Dijonu přednášeli o medicíně, klášter v Sankt Gallen měl školu malířství a grafiky, v některých německých klášteřích se přednášelo řecky, hebrejsky a arabsky.
Mniši si často doplňovali vzdělání návštěvou té či oné klášterní školy založené v době karolinské renesance a později. Když Abbo z Fleury zvládl obory, jež se vyučovaly v jeho vlastním domě, odešel studovat filosofii a astronomii do Paříže a do Remeše. Podobné příběhy známe o arcibiskupu Rhabanovi z Mohuče, o svatém Wolfgangovi a o Gerbertovi (papeži Silvestru II.).
V 11. století zažilo Monte Cassino, mateřský klášter benediktinské tradice, kulturní oživení, jež bylo nazváno „nejdramatičtější událostí v dějinách latinské vzdělanosti 11. století“. Najednou zde byla obnovena řada textů, které by jinak byly navždy ztraceny; tomuto jedinému klášteru vděčíme za záchranu Tacitových Letopisů a Dějin, Apuleiova Zlatého osla, Senekových Dialogů, Varronovy práce O latinském jazyce, Frontinova díla O vodách a více než třiceti řádek Juvenalovy Šesté satiry, jež se v žádném jiném rukopise nenacházejí.
V celých dějinách mnišství nacházíme hojná svědectví o tom, jak mniši milovali své knihy. Například svatý Benedikt Biscop, který založil klášter v anglickém Wearmouthu, hledal pro svou knihovnu svazky široko daleko; podnikl kvůli tomu pět cest přes moře a pokaždé se vrátil se značným nákladem.Opat Lupus požádal svého kolegu opata, aby si mohl opsat Suetoniovy Životy císařů, a zjišťoval u dalšího přítele, zda by mu mohl přivézt Sallustiovy zprávy o vzpouře Katil a jugurthské válce, Ciceronovy Verrines a další svazky, jež by ho mohly zajímat. Jiného přítele žádal, aby mu půjčil Ciceronův spis De rhetorica a na papeže se obrátil s prosbou o opis Ciceronovy knihy De oratore, Quintilianových Institucí a dalších textů. Gerbert vynikal podobným nadšením pro knihy; jinému opatovi nabídl, že mu pomůže doplnit nekompletní exempláře Ciceronových Verrines a De republica. Dozvídáme se, že svatý Maiolus z Cluny měl při cestování na koni vždy v ruce knihu, tak miloval čtení. Podobně Halinard, opat od svatého Benigna v Dijonu a pozdější lyonský arcibiskup, dělal totéž; měl přitom ve zvláštní oblibě antické filosofy.
„Bez studia a bez knih,“ řekl mnich z kláštera v Muri, „je život mnicha ničím.“ Svatý Hugo z Lincolnu, převor ve Withamu, prvním kartuziánském domě v Anglii, mluvil podobně: „Naše knihy jsou naším potěšením a naším bohatstvím v dobách míru, naší obranou a zbraní v časech války, naším jídlem, když hladovíme, naším lékem, když jsme nemocní.“
Význam písma
Obdiv západní civilizace k psanému slovu a ke klasikům vychází z katolické církve, jež během barbarských vpádů zachovala obojí. I když se rozsah této praxe během staletí měnil, byli mniši také učiteli. Svatý Jan Zlatoústý říká, že už v jeho době (347–407) bylo běžné, že lidé v Antiochii posílali své syny na výchovu k mnichům. Svatý Benedikt vyučoval syny římských šlechticů. Svatý Bonifác ustavil školu v každém klášteře založeném v Německu, v Anglii svatý Augustin a jeho mniši zřizovali školy všude, kam přišli. Svatému Patrikovi se přičítá, že povzbuzoval irskou vzdělanost, a irské kláštery se staly důležitými centry vyučování, jež poskytovaly jak mnichům, tak laikům.
I kdyby příspěvek klášterů ke vzdělání znamenal jen to, že své vlastní lidi učily číst a psát, nebylo by to málo. Když mykénští Řekové ve 12. století před Kristem prodělali katastrofu (někteří vědci se domnívají, že to byla dórská invaze), byla výsledkem úplná negramotnost, jež trvala tři staletí, známá jako „řecký temný věk“. Uprostřed chaosu a nepořádků psaní prostě zmizelo. Ale mnišská oddanost čtení, psaní a vzdělání zajistila, že hrozný osud mykénských Řeků nepotkal Evropany po pádu římského impéria. Díky mnichům tentokrát gramotnost přežila politickou a společenskou katastrofu.
Mniši udělali víc, než že pouze uchovali gramotnost. I nesympatizující vědec napsal o mnišském vzdělání: „Studovali písně pohanských básníků i spisy historiků a filosofů. Kláštery a klášterní školy kvetly a každé jejich sídlo se stalo střediskem jak náboženského života, tak vzdělání.“ Další nesympatizující kronikář napsal o mniších: „Nejenže zakládali školy a učili v nich, ale položili i základy univerzit. Byli mysliteli a filosofy své doby a utvářeli politické a náboženské myšlení. Jim jako jednotlivcům i jako celku vděčíme za kontinuitu myšlení a civilizace antického světa až do pozdního středověku a do moderní doby.“
Cesta k univerzitě
Tyto popisy zásluh mnichů se dotýkají jen povrchu rozsáhlého dění. Když v šedesátých a sedmdesátých letech 19. století psal hrabě Montalembert šestisvazkové dějiny západního mnišství, stěžoval si nejednou, že nedokáže podat víc než zběžný přehled velkých postav a činů, a odkazoval čtenáře na poznámky. Podíl mnichů na západní civilizaci je, jak jsme viděli, obrovský. Mezi jiným učili mniši metalurgii, zaváděli nové druhy obilí, opisovali staré texty, uchovávali gramotnost, byli průkopníky nových technologií, vynalezli šampaňské, zlepšili evropskou krajinu, všude se starali o poutníky a pečovali o zbloudilé a ztroskotané. Kdo jiný se v dějinách západní civilizace může chlubit takovou zásluhou? Církev, která dala Západu své mnichy, také vytvořila univerzitu, jak uvidíme v příští kapitole.
Zpracováno na základě knihy Thomase E. Woodse Jr. Jak katolická církev budovala západní civilizaci, vydané nakladatelstvím Res Claritatis v roce 2008
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 . Děkujeme!