Univerzita je v evropských dějinách naprosto nový fenomén. V antickém Řecku ani Římě nic takového neexistovalo. Instituce univerzity, jak ji známe dnes, se svými fakultami, studijními kurzy, zkouškami a hodnostmi, i rozlišení mezi pregraduálním a postgraduálním studiem, k nám přichází přímo ze středověkého světa.
Církev rozvinula univerzitní systém, protože – jak říká historik Lowrie Daly – „byla jedinou institucí v Evropě, která jevila důsledný zájem o uchování a kultivaci vědění“. Přesná data o tom, kdy se objevily univerzity v Paříži a Boloni, Oxfordu a Cambridgi, nemůžeme uvést, protože se vyvíjely po určitou dobu: první dvě začaly jako katedrální školy, druhé jako neformální setkávání učitelů a studentů. Můžeme ale bezpečně říci, že svou formu získaly během druhé poloviny 12. století.
Univerzitu charakterizovaly jasně definované akademické programy, jež trvaly více nebo méně pevný počet let, a zajišťovaly tituly. Udělení titulu, jež opravňovalo jeho držitele nazývat se Mistrem, umožňovalo přijímat nové lidi do učitelského cechu tak, jako byl mistr určitého řemesla přijat do cechu své profese.
Kdo univerzity zakládal
Církev měla úlohu nejen v intelektuálním formování univerzit; papežství je ustavovalo a podporovalo. Uznání školy jako univerzity patřilo k úloze papeže. Do reformace bylo založeno 81 univerzit, z nich 33 mělo papežskou zakládací listinu, 15 královskou nebo císařskou, 22 obojí a 13 nemělo žádnou. Navíc byl přijat názor, že univerzita nemůže udělovat tituly bez schválení papeže, krále nebo císaře (z toho se odvozuje dnešní prezidentské právo udělovat tituly).
Se schválením papeže nebo císaře musely být univerzitní tituly respektovány v celém křesťanstvu. Tituly udělené pouze se schválením národního panovníka byly platné jen v království, v němž byly uděleny. V určitých případech – týkalo se to univerzit v Boloni, Oxfordu a Paříži – opravňoval titul svého nositele k vyučování kdekoli ve světě (ius ubique docendi – právo učit kdekoli).
Role papeže se v univerzitním systému týkala i mnoha dalších věcí. Podíváme‑li se na dějiny středověké univerzity, vidíme, že konflikty mezi univerzitou a místními úřady nebyly neobvyklé. Měšťané měli ke studentům často ambivalentní přístup: na jedné straně byla univerzita přínosem pro místní obchodníky a hospodářskou činnost obecně, protože studenti přinášeli peníze, na druhé straně mohli být studenti neodpovědní a rušit pořádek. Jak říká moderní komentátor, obyvatelé univerzitního města měli rádi peníze, ale neměli rádi studenty. Proto si studenti a jejich profesoři často stěžovali, že s nimi „místní lidé špatně zacházejí, policie se k nim chová hrubě, nedostává se jim řádného soudního procesu a jsou podváděni na cenách ubytování, stravy a knih“.
Kdo byli studenti
V této atmosféře poskytla Církev studentům ochranu tím, že jim udělila výhody kněžského stavu. Kněží měli ve středověké Evropě zvláštní právní status: vložit na ně ruku byl obzvláště závažný trestný čin a mohli se domáhat práva, aby jejich případy byly slyšeny spíše u církevního než u světského soudu. Univerzitní studenti, jako skuteční nebo potenciální kandidáti kněžství, se tedy také měli těšit těmto výhodám.
Středověké univerzity se od těch moderních liší v řadě významných ohledů. V nejranějším stádiu neměla univerzita vlastní budovy ani kampusy. Tvořily ji fakulty a jejich studenti, ne zvláštní lokalita. Přednášky se nekonaly v univerzitních budovách, ani tehdy neměly vlastní knihovny. Významnou sbírku knih nebylo snadné opatřit, i kdyby byly univerzity měly vlastní pozemky: podle některých odhadů představoval jeden svazek šest až osm měsíců písařské práce. (I velké klášterní sbírky byly v dnešním pohledu spíše skrovné.) Knihy, které studenti bezpodmínečně potřebovali, se spíše pronajímaly, než kupovaly. Je zřejmé, že mnozí univerzitní studenti pocházeli ve středověku z chudších rodin, i když těch prominentních bylo také hodně.
Obvyklý věk studentů svobodných umění se pohyboval od 14 do 20 let. Mnozí z nich přicházeli na univerzitu proto, aby se tu připravili na konkrétní povolání. Nepřekvapuje tedy, že nejčastějším studijním oborem bylo právo. K těmto studentům přibyli ještě řeholníci, ať už proto, že prostě chtěli získat vyšší vzdělání, nebo z toho důvodu, že jim to nařídil představený.
Čím zavedenější byla univerzita, tím bylo pro život města těžší, pokud se rozhodla přesídlit. A to nebylo neobvyklé, protože univerzity ve svém raném stádiu nebyly vázány k určité lokalitě budovami a kampusem. Tak vznikla univerzita v Padově, když tam v roce 1222 odešli akademici z Boloně. Aby tomu světské úřady zabránily, byly ochotny nabídnout těmto institucím různé formy podpory a privilegií.
Co se učilo
Co se na těchto velkých institucích učilo? Na začátku sedm svobodných umění, pak občanské a kanonické právo, přírodní filosofie (kosmologie), medicína a teologie. Když se ve 12. století začaly univerzity formovat, měly výhodu, že mohly těžit z plodů toho, co někteří historici nazývají „renesance 12. století“. Obrovské překladatelské úsilí přineslo mnohá velká díla antického světa, jež byla po řadu staletí pro západní vzdělanost ztracena: to se týkalo eukleidovské geometrie, logiky, metafyziky, přírodní filosofie i Aristotelovy etiky a lékařských prací Galénových. Začala kvést i právnická studia, zvláště v Boloni, když byla objevena Digesta – klíčová část Justiniánova zákoníku Corpus iuris civilis (což je kompendium římského práva, obdivované od svého vzniku až dodnes).
Zpracováno na základě knihy Thomase E. Woodse Jr. Jak katolická církev budovala západní civilizaci, vydané nakladatelstvím Res Claritatis v roce 2008
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 . Děkujeme!