Jedním z největších jezuitských vědců byl P. Rudjer Bosković (1711–1787, narozen v Dubrovníku), jehož Sir Harold Hartley, člen prestižní Královské společnosti ve 20. století, nazval „jednou z největších intelektuálních postav všech dob“. Bosković byl skutečný polyhistor, který se zabýval atomovou teorií, optikou, matematikou i astronomií a byl zvolen členem v učených společnostech a předních vědeckých akademiích po celé Evropě. Byl také skvělým básníkem a není proto překvapivé, že bývá nazýván „největším géniem, jehož zrodila (někdejší) Jugoslávie“.
Nadání P. Boskoviće se projevilo už za jeho studií na Collegio Romano, nejprestižnější a nejvyhlášenější jezuitské koleji. Když studia dokončil, stal se na Collegio profesorem matematiky. Už v této časné fázi své dráhy, ještě před vysvěcením (1744), byl plodným autorem: ještě před svým jmenováním profesorem publikoval osm vědeckých disertací a čtrnáct dalších po svém jmenování. Patří k nim Sluneční skvrny (1736), Přechod Merkura přes sluneční terč (1737), Aurora Borealis (Severní polární záře) (1738), Použití dalekohledu v astronomických studiích (1739), Pohyby nebeských těles v prostředí, v němž není žádný odpor (1740), Různé účinky gravitace na různých místech země (1741) – tato disertace ukazuje na důležitou práci, kterou Bosković vykonal v geodézii – a Aberace stálic (1742).
Netrvalo dlouho a muž Boskovićova talentu se stal v Římě známým. Papež Benedikt XIV ., který nastoupil v roce 1740, věnoval Boskovićovi a jeho práci značnou pozornost. Benedikt byl jedním z nejvzdělanějších papežů; on sám, právem označován za učence, povzbuzoval vzdělání, ale Bosković se stal důležitým zejména pro jeho státního sekretáře kardinála Valentiho Gonzagu, který nad ním držel patronát. Kardinál Gonzaga se obklopoval učenci nejvyššího renomé; navíc jeho předci pocházeli z téhož dalmatského města jako P. Bosković: proto začal zvát učeného kněze na svá nedělní setkání.
Roku 1742 se Benedikt XIV . obrátil na P. Boskoviće kvůli jeho technickým znalostem: vznikly totiž obavy, že praskliny v kupoli svatopetrské baziliky jsou známkou jejího možného zřícení. Papež přijal Boskovićovo doporučení, aby se kupole upevnila pěti železnými prstenci. Boskovićova zpráva, jež zkoumala problém teoreticky, si zasloužila „reputaci menší klasické práce v oboru statiky budov“.
Páter Bosković rozvinul první geometrickou metodu výpočtu dráhy planety, založenou na trojím pozorování její polohy. Jeho Teorie přírodní filosofie vyšla poprvé v roce 1758 a získala si obdiv nejen ve své době, ale i později, a to pro svůj ambiciózní pokus pochopit strukturu vesmíru podle jediné ideje. Podle současného obdivovatele „klasicky vyjadřuje jednu z nejmocnějších vědeckých idejí a je nepřekonaná v originalitě svých základů, jasnosti vyjádření a preciznosti svého pohledu na strukturu – odtud její obrovský vliv“. Její vliv byl skutečně nesmírný: špičkoví evropští vědci, zvláště v Anglii, opakovaně Teorii chválili a ještě v 19. století se jí věnovala velká pozornost. Zájem o práci P. Boskoviće pak oživl ve druhé polovině 20. století. Jeden z moderních vědců říká, že tento učený kněz podal „první koherentní výklad jisté atomové teorie“ dobrých sto let předtím, než vznikla moderní atomová teorie.
Moderní historik vědy nazval P. Boskoviće „pravým tvůrcem fundamentální atomové fyziky, jak ji chápeme dnes“. Boskovićovy originální příspěvky „předjímaly cíle a mnohé rysy atomové fyziky 20. století. A to není vše, co se dá o Teorii říci. Ona také kvalitativně předpověděla několik fyzikálních jevů, jež byly od té doby pozorovány, jako možnost průniku vysokorychlostních částic hmotnými tělesy i možnost stavu výjimečné hustoty“.
Není divu, že se jeho práce těší takovému obdivu a chvále u některých velkých vědců moderní doby. Tak Faraday v roce 1844 napsal, že „nejbezpečnější je předpokládat co nejméně, a proto se mi zdá, že Boskovićovy atomy mají velkou výhodu před běžným pojetím“. Mendělejev o Boskovićovi řekl, že „spolu s Koperníkem je pýchou západních Slovanů“, a že „je považován za zakladatele moderního atomismu“. Clerk Maxwell k tomu v roce 1877 dodal, že „to nejlepší, co můžeme udělat, je zbavit se rigidního jádra a nahradit je Boskovićovým atomem“. V roce 1899 mluvil lord Kelvin o „Hookově předvedení krystalické formy seskupením kuliček, Navierově a Poissonově teorii elasticity pevných látek, Maxwellově a Clausiově práci v oblasti kinetické teorie plynů …, což všechno je prostě rozvinutím Boskovićovy teorie“. I když je známo, že Kelvin často měnil své názory, nakonec v roce 1905 konstatoval: „Můj současný přístup je čistý a prostý Boskovićianismus.“ V roce 1958 se v Bělehradě konalo sympozium k dvoustému výročí publikace Teorie. Zazněly tam přednášky nositelů Nobelovy ceny za fyziku Nielse Bohra a Wernera Heisenberga.
Život P. Boskoviće nám ukazuje člověka, který vždy zůstal věrný Církvi, již miloval, a řádu, jehož byl členem, a který byl přitom nadšený pro poznání a učení. Pro ilustraci jedna epizoda: V roce 1745 trávil Bosković léto ve Frascati, kde si jezuité právě stavěli nádhernou letní rezidenci. Přitom stavbaři vykopali zbytky vily ze druhého století po Kristu. To Boskoviće nadchlo. Stal se zapáleným archeologem, vykopával a kopíroval mozaikové podlahy. Byl přesvědčen, že sluneční hodiny, jež našel, byly ty, o nichž se zmiňoval římský architekt Vitruvius. Našel si čas a napsal dvě studie: O antické vile objevené na hřebenu Tuscula (antický název Frascati) a O antických slunečních hodinách a některých dalších pokladech nalezených pod troskami.
Zpracováno na základě knihy Thomase E. Woodse Jr. Jak katolická církev budovala západní civilizaci, vydané nakladatelstvím Res Claritatis v roce 2008
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!