Když se v roce 1892 připomínalo čtyřsté výročí Kolumbova objevení Ameriky, probíhalo v duchu oslav. Kolumbus byl statečný a zkušený mořeplavec, který spojil dva světy a navždy změnil dějiny. Řád Kolumbových rytířů ho dokonce navrhl ke kanonizaci. Už o sto let později byla převládající nálada mnohem pochmurnější. Kolumbus byl tentokrát obviněn ze všech možných zločinů, od ničení životního prostředí až ke krutostem, jež vrcholily genocidou.
Představa o mírumilovných indiánech, šetrných k životnímu prostředí a zlých Evropanech, je sice poněkud naivní, kruté zacházení s domorodci je nicméně nezpochybnitelné. Méně se ví, že od počátku vyvolávalo značný odpor církve. Zprávy o špatném chování k domorodcům v Novém světě vyvolaly vážnou krizi svědomí ve významné části španělského obyvatelstva 16. století – v neposledku i mezi filosofy a teology. Tento fakt sám naznačuje, že jsme svědky něčeho historicky neobvyklého; v historických záznamech nic nenaznačuje tomu, že by Hun Attila měl nějaké morální pochybnosti o svých výbojích. Ani masové lidské oběti, tak podstatné pro aztéckou civilizaci, zřejmě nevyvolaly vlnu sebekritiky ani filosofické reflexe srovnatelné s tím, co špatné chování Evropanů vyvolalo mezi katolickými teology ve Španělsku 16. století. Právě během této filosofické reflexe dospěli španělští teologové k čemusi podstatnému: k počátkům mezinárodního práva. doktrínu, podle níž jsou všichni lidé stejně svobodní. Na základě přirozené svobody člověka hlásali právo domorodců na život, na kulturu a na vlastnictví.
První konceptuálnější kritika španělské koloniální politiky zazněla v prosinci 1511 na ostrově Hispaniola (dnes Haiti a Dominikánská republika). V dramatickém kázání na text „Já jsem hlas volající na poušti“ přednesl dominikánský fráter Antonio de Montesinos jménem malé ostrovní dominikánské komunity kritiku, ba odsouzení španělské politiky vůči Indiánům. Podle historika
Lewise Hankeho mělo toto kázání, mezi jehož posluchači byli i důležití španělští úředníci, „otřást posluchači a vyděsit je“. A to se skutečně stalo:
Přišel jsem na tuto kazatelnu, abych vám ukázal vaše hříchy proti Indiánům: jsem hlas Kristův, volající z pouště tohoto ostrova, a proto se sluší, abyste je vyslechli, ne s roztržitou pozorností, ale celým srdcem a rozumem tak, abyste je skutečně slyšeli. Bude to nejpodivnější hlas, jaký jste kdy slyšeli, nejostřejší, nejtvrdší, nejvíce nahánějící hrůzu a nejnebezpečnější z toho, co kdy uslyšíte… Tento hlas vám praví, že jste ve smrtelném hříchu, že v němž žijete a v něm i zemřete, a to pro krutost a tyranii, kterou uplatňujete při jednání s těmito nevinnými lidmi. Řekněte mi, jaké právo a spravedlnost dodržujete, když držíte Indiány v tak krutém a hrozném područí? Z čího oprávnění si troufáte vést opovrženíhodnou válku proti těmto lidem, kteří žili pokojně a mírumilovně na své vlastní půdě? …Proč je udržujete v takovém útlaku a trápení, nedáváte jim dostatečně najíst a nepečujete o ně v nemoci? Vždyť z té přetěžké práce, kterou na nich vyžadujete, choří a umírají, a vy je dokonce zabíjíte svou touhou získat každý den zlato. A jak pečujete o to, aby byli vzděláváni v náboženství?Cožpak to nejsou lidé? Nemají rozumové duše? … Buďte si jisti, že v takovémto stavu nemůžete být spaseni o nic víc než Mauři a Turci!
Vůdčí muži ostrova – včetně admirála Diega Columba – ztuhli nad takovým spalujícím káráním a podali rázný a hlasitý protest. Požadovali, aby P. Montesinos svá urážlivá tvrzení odvolal.
Dominikáni rozhodli, že pošlou P. Montesina příští neděli kázat znovu, aby co nejvíce uklidnil své pobouřené posluchače a vysvětlil, co řekl. Když nastala chvíle, kdy Diego Columbus a všichni ostatní očekávali cosi jako odvolání, zvolil P. Montesinos pro své kázání verš z knihy Job: „Budu se rozpomínat od počátku a dokážu, že můj spor je bez falše.“ Znovu probral obvinění, jež vznesl před týdnem, a ukázal, že žádné nebylo neopodstatněné. Nakonec posluchačům řekl, že nikdo z dominikánských bratří nepřijme jejich zpověď (španělští koloniální úředníci se totiž nekají a nemíní měnit své chování) a že napíší do Kastilie a sdělí to každému.
Než se zpráva o těchto dvou kázáních dostala ke králi Ferdinandovi Španělskému, byly dominikánovy poznámky zkresleny do té míry, že překvapily jak krále, tak dominikánského provinciála. Montesinos a jeho představený se nedali zastrašit a odcestovali do Španělska, aby králi předložili svoji verzi příběhu. Pokus zvrátit dominikánovo rozhodnutí mluvit s králem selhal, když se jeden z františkánů poslaných ke královskému dvoru, kde měli mluvit proti dominikánům na Hispaniole, nechal Montesinem přesvědčit, aby přijal dominikánský postoj. V této chvíli král, který musel čelit dramatickému svědectví o španělském chování v Novém světě, svolal skupinu teologů a právníků,aby vytvořili zákony, jimiž by se měli řídit španělští úředníci při svém jednání s domorodci. Tak se zrodily burgoské (1512) a valladolidské (1513) zákony; podobná argumentace ovlivnila i tak zvané Nové zákony z roku 1542.
Značná část schválené legislativy ovšem ve prospěch domorodců při svém uplatňování zklamala, zejména kvůli velké vzdálenosti, jež dělila španělskou korunu od působišť v Novém světě. Nicméně tato raná kritika pomohla připravit prostor pro systematičtější a trvalejší práci některých velkých církevních právníků šestnáctého století. K nejznámějším patřil P. Francisco de Vitoria. Svou vlastní kritikou španělské politiky položil Vitoria základ moderní teorii mezinárodního práva, a bývá proto někdy nazýván „otcem mezinárodního práva“ a člověkem, který „poprvé navrhl mezinárodní právo v moderním pojetí“. Spolu s ostatními církevními právníky Vitoria „hájil doktrínu, podle níž jsou všichni lidé stejně svobodní; na základě přirozené svobody člověka hlásali právo domorodců na život, na kulturu a na vlastnictví“. Svá tvrzení podpořil Vitoria argumenty biblickými i rozumovými. Tak „vybavil svět své doby prvním mistrovským dílem o zákonu národů v míru i ve válce“.
Zpracováno na základě knihy Thomase E. Woodse Jr. Jak katolická církev budovala západní civilizaci, vydané nakladatelstvím Res Claritatis v roce 2008
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!