Ústředním aspektem každé civilizace je náboženství. Po dva tisíce let západní člověk obvykle uvažuje o Bohu způsobem, za nějž vděčíme katolické církvi. Katolický pohled na Boha se liší od způsobu, jakým na něho nahlížely starověké civilizace Blízkého Východu; tento pohled má čtyři hlavní charakteristiky.1 Předně je Bůh jeden. Polyteistické systémy, v nichž ne zcela všemohoucí božstva chrání zvláštní přírodní fenomény nebo fyzická místa, jsou západní mysli cizí: ta je zvyklá nahlížet na Boha jako na jedinou bytost, která má svrchovanou moc nade všemi aspekty svého stvoření.
Za druhé je Bůh absolutně svrchovaný: neodvozuje svou existenci ze žádné předcházející skutečnosti a nepodléhá žádné jiné síle. Nemá nad ním moc choroba, hlad ani žízeň ani osud, které ovlivňovaly různá božstva Blízkého Východu.
Za třetí je Bůh transcendentní, stojí nad svým stvořením a liší se od něj. Nenachází se na žádném fyzickém místě ani neoživuje žádnou stvořenou věc, jako je tomu u přírodních bohů animismu. Tento Boží atribut umožnil vznik přírodní vědy a rozvoj myšlenky přírodních zákonů, protože zbavuje hmotnou přírodu božských atributů. Pokud tedy různé předměty stvořeného světa nemají svou vlastní vůli, je možné chápat je jako věci přizpůsobené pravidelným vzorcům chování.
A konečně, Bůh je dobrý. Na rozdíl od bohů starých Sumerů, kteří byli v nejlepším případě lhostejní k lidskému osudu, nebo od bohů starého Řecka, kteří se vůči lidem někdy projevovali jako malicherní nebo mstiví, Bůh katolicismu lidstvo miluje a chce dobro člověka. Navíc, i když je – stejně jako pohanští bohové – potěšen rituální obětí, zvláště pak obětí mše svaté, na rozdíl od nich ho potěší také dobré jednání lidí.
Král nabízející lásku
Všechny tyto rysy jsou zjevné rovněž u Boha starozákonního judaismu. Ale katolický pojem Boha se odlišuje také od starozákonní tradice, a to jeho Vtělením v Ježíši Kristu. Díky Kristovu narození i jeho pobývání na zemi vidíme, že Bůh nehledá jen lidské uctívání, ale také přátelství člověka. Velký katolický spisovatel 20. století Robert Hugh Benson o tom napsal knihu nazvanou Přátelství Kristovo(1912). Ve svých Filosofických fragmentech Søren Kierkegaard jednou srovnal Boha s králem, který hledá lásku obyčejné ženy. Kdyby se k ní přiblížil jako král, bála by se mu nabídnout svou lásku jako spontánní vztah mezi sobě rovnými. Byla by přitahována jen jeho bohatstvím a mocí nebo by ho ze strachu odmítla.
Z těchto důvodů se král k obyčejné ženě blíží jako obyčejný člověk. Jen tak si může získat její upřímnou lásku a jen tehdy pozná, zda je její láska pravá. To učinil Bůh, říká Kierkegaard, když senarodil do světa jako Ježíš Kristus, druhá Osoba Nejsvětější Trojice. Hledá naši lásku ne tak, že by nás ohromoval svým majestátem a strachem z blaženého patření (kterého nedosáhneme na tomto světě, teprve ve světě příštím), ale tak, že se k nám snižuje, aby ses námi setkával na naší úrovni, když přijal lidskou přirozenost a vzal na sebe lidské tělo. To je v dějinách náboženství mimořádná myšlenka, ale západní kultuře je natolik vlastní, že lidé Západu o ní jen zřídka pochybují.
Tyto pojmy, jež uvedl v život katolicismus, jsou tak hluboce zakořeněné, že často i hnutí, která jsou s katolicismem v rozporu, bývají navzdory tomu naplněna křesťanskými idejemi. Murray Rothbardupozornil na rozsah, v němž marxismus jako jednoznačně sekulární ideologie čerpal z náboženských idejí křesťanských herezí 16. století. Intelektuálové americké progresivní éry počátku 20. století tvrdili, že opustili svou (převážně protestantskou) víru, ale přesto v jejich řeči převládají křesťanské idiomy.
Hledání pravdy
To jen podtrhuje, co jsme už řekli: katolická církev nejen přispěla k západní civilizaci – ona ji vybudovala. Církev samozřejmě čerpala i z antického světa, ale činila to tak, že transformovala klasickou tradicik lepšímu. Jen těžko bychom hledali v raném středověku lidské podnikání, k němuž by nepřispěly kláštery. Vědecká revoluce západní Evropy stála na teologických a filosofických základech, jež byly v jádru katolické, a připravila tak úrodnou půdu pro rozvoj vědy. Vyspělá idea mezinárodního práva vzešla z pozdní scholastiky, stejně tak i pojmy, které jsou ústřední pro zrod ekonomiky jako zvláštní disciplíny. Dva posledně jmenované příspěvky vzešly z evropských univerzit jakožto výtvoru vrcholného středověku, a ty byly pod církevním dohledem. Na rozdíl od akademií starého Řecka, kde každou z nich ovládala zvláštní myšlenková škola, byly univerzity středověké Evropy místem intenzivní intelektuální debaty a výměny. David Lindberg vysvětluje:
Je třeba zdůraznit, že v tomto vzdělávacím systému měl středověký Mistr značnou svobodu. Běžný stereotyp středověku zobrazuje učitele jako bezpáteřného a otrockého následovníka Aristotelova i církevních otců (ačkoli tento stereotyp nevysvětluje, jak by bylo možné otrocky následovat obojí), obávajícího se, aby se byť jen o puntík neodchýlil od požadavků autority. Byly tu samozřejmě široce pojaté teologické meze, ale v těchto mezích měl Mistr svobodu myšlení a projevu; téměř každá doktrína, filosofická nebo teologická, mohla být podrobena detailnímu zkoumání a kritice učenců středověké univerzity.
Scholastická dychtivost po hledání pravdy, po studiu a využívání nejrůznějších pramenů, po přesném a pečlivém vyrovnávání se tradici – a tím i univerzitám, kde se tato tradice rozvíjela a zrála – vitalitu, jíž se může Západ právem chlubit.
Všechny tyto oblasti: ekonomické myšlení, mezinárodní právo, přírodní vědy, univerzitní život, charita, náboženské představy, umění i morálka jsou samotnými základy civilizace a na Západě se každá z nich zrodila v srdci katolické církve.
Umění, víra a dekadence
Význam Církve pro západní civilizaci je – paradoxně – leckdy jasnější tam, kde její vliv vymizel. Během 18. století za osvícenství byla privilegovaná pozice Církve a úcta k ní zásadně zpochybněna, v míře pro historii katolicismu bezprecedentní. Devatenácté století bylo svědkem dalších útoků na katolicismus, zvláště v německém Kulturkampfu a v antiklerikalismu italských nacionalistů. Francie sekularizovala svůj školský systém v roce 1905. Ačkoli ve Spojených státech Církev koncem 19. a začátkem 20. století rozkvétala, útoky na její svobodu jinde na Západě způsobil nesmírné škody.
Svět umění poskytuje snad nejdramatičtější a nejviditelnější svědectví o důsledcích částečného vyloučení Církve v moderním světě. Jude Dougherty, emeritní děkan Filosofické školy na Americké katolické univerzitě ve Washingtonu, mluvil o spojitosti „mezi ochuzenou, antimetafyzickou filosofií naší doby a jejím oslabujícím efektem na umění“. Podle Doughertyho existuje vazba mezi uměním určité civilizace a její vírou a vědomím transcendentna. „Bez metafyzického uznání transcendentna, bez poznání božského intelektu jako zdroje přirozeného řádu a naplnění lidských aspirací, je realita konstruována v čistě materialistických termínech. Měřítkem se stává sám člověk, který není odpovědný objektivnímu řádu. Život sám je prázdný, bez cíle. Tato strnulost je vyjádřena v perverznosti a sterilitě moderního umění, od Bauhausu ke kubismu a k postmodernismu.“ Tvrzení profesora Doughertyho je více než případné: je přesvědčující. Když lidé věří, že život nemá žádný smysl, že je výsledkem náhody a není veden žádnou vyšší silou nebo principem, pak není překvapivé, že se tento pocit nesmyslnosti odráží v jejich umění.
Pocit nesmyslnosti a ne‑řádu narůstá během 19. století. Friedrich Nietzsche v knize Radostná věda napsal: „Horizont leží před námi otevřený, i když není jasný: moře, naše moře, leží otevřené před námi. Snad nic nebylo tak otevřeného jako moře.“ To znamená, že neexistuje řád ani smysl vesmíru kromě toho, co si člověk, v suverénním a neomezeném aktu vůle, sám zvolí. Frederick Copleston, velký historik filosofie, shrnul nietzscheovský postoj: „Odmítne‑li člověk myšlenku, že svět byl stvořen Bohem k určitému cíli nebo že se v něm manifestuje absolutní idea nebo duch, může dát životu ten význam, který mu chce dát. A jiný význam nemá.“
Modernismus v literatuře zpochybňuje pilíře řádu psaným slovem – jako například to, že každý příběh má mít začátek, prostředek a konec. Vznikají bizarní zápletky, kdy je hlavní postava nucena vyrovnávat se s chaotickým a iracionálním vesmírem, jemuž nerozumí. Tak Kafkova Proměna začíná: „Když se Řehoř Samsa jednoho rána probudil z nepokojných snů, shledal, že se v posteli proměnil v jakýsi nestvůrný hmyz.“
V hudbě se duch doby zvláště ozřejmuje v atonalitě Arnolda Schoenberga a v chaotických rytmech Igora Stravinského v jeho slavném Svěcení jara, ale i v některých z jeho pozdějších děl, jako je Symfonie o třech větách z roku 1945. Pokud jde o degeneraci architektury, je zřejmá i u budov, jež byly vystavěny jako katolické kostely.
Jak žít ve světě beze smyslu?
Tím nechci tvrdit, že uvedená díla nemají hodnotu; jen upozorňuji, že odrážejí intelektuální a kulturní prostředí, jež je alternativou katolické víry v uspořádaný vesmír, nadaný konečným smyslem. V polovině 20. století se dospělo ke konečnému, osudovému kroku: k prohlášení, jež učinil Jean‑Paul Sartre (1905–1980) a jeho škola existencialistického myšlení, že totiž svět je zcela absurdní a život sám naprosto postrádá smysl. Jak má ale potom člověk žít? Tak, že odvážně čelí prázdnotě, čestně uznává, že nic nemá smysl a že neexistuje nic jako absolutní hodnoty. A samozřejmě tak, že konstruuje své vlastní hodnoty a žije podle nich (Nietzscheovy přízraky).
Tímto filosofickým prostředím jsou ovlivněna i vizuální umění. Středověký umělec si byl vědom, že jeho úkolem je sdělovat něco většího, než je on sám, a proto obvykle svá díla nepodepisoval. Nechtěl připoutávat pozornost na sebe, ale na téma svého díla. Novější typ umělce, který se začíná objevovat v renesanci, plně dozrál v romantismu 19. století. V reakci na chladný scientismus osvícenství zdůrazňoval romantismus pocity, emoce a spontaneitu. Tak se v umělcově díle vyjadřovaly autorovy vlastní pocity, boje, emoce a idiosynkrasie; umění se stalo formou sebevyjádření. Ohnisko umělcovy práce se začalo posouvat k zobrazování jeho vnitřních dispozic. Vynález fotografie koncem 19. století dodal další podnět tomuto trendu; jelikož se přesné zobrazení přirozeného světa stalo snadným, získal umělec svobodu věnovat se svému sebevyjádření.
Jak čas šel, zdegenerovalo toto romantické zaujetí sebou samým do prostého narcismu a nihilismu moderního umění. V roce 1917 šokoval francouzský umělec Marcel Duchamp umělecký svět, když podepsal pisoárovou mušli a vystavil ji jako umělecké dílo. Průzkum mezi pěti sty odborníky na umění uskutečněný v roce 2002 ukázal, že Duchampova Fontána je nejvlivnější dílo moderního umění – což mluví samo za sebe.
Duchamp měl formativní vliv na londýnskou umělkyni Tracey Eminovou. Její Moje postel, nominovaná na prestižní Turnerovu cenu, sestávala z rozestlané postele doplněné láhvemi vodky, použitými kondomy a zakrváceným spodním prádlem. Když byla v roce 1999 vystavena v Tate Gallery, poškodili ji dva nazí muži, kteří po posteli skákali a vodku vypili. Je charakteristické pro svět moderního umění, že všichni v galerii mužům tleskali, protože si mysleli,že tento vandalismus je součástí výstavy. Eminová nyní působí jako profesorka European Graduate School.
Tyto příklady symbolizují rozchod s Církví, který v posledních letech uskutečnilo na Západě mnoho lidí. Církev, která vyzývá své děti, aby byly velkorysé v předávání života, naráží i s tímto svým nejzákladnějším poselstvím na hluché uši západní Evropy, jež už nemá dostatek dětí ani na prostou reprodukci. Evropa opustila víru natolik, že se nezmohla ani na uznání svého křesťanského dědictví v ústavě Evropské unie. Mnohé z velkých katedrál, jež kdysi svědčily o náboženském přesvědčení lidí, se dnes staly muzejními exponáty, zajímavými kuriozitami pro nevěřící svět.
Naše kořeny
Historická amnézie dnešního Západu nemůže však potlačit ústřední roli Církve při budování západní civilizace. „Nejsem katolička,“ napsala francouzská filosofka Simone Weilová, „ale považuji křesťanskou myšlenku, jež má své kořeny v řeckém myšlení a v průběhu staletí živila celou naši evropskou civilizaci, za něco, čeho se nemůžeme zříci, aniž bychom sami sebe degradovali.“ A to je lekce, jíž se západní civilizace, stále více odříznutá od svých katolických základů, teď učí – a to těžce.
Konec.
Zpracováno na základě knihy Thomase E. Woodse Jr. Jak katolická církev budovala západní civilizaci, vydané nakladatelstvím Res Claritatis v roce 2008.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!