Vliv Církve na právní systémy a právní myšlení Západu se týká i vývoje myšlenky přirozených práv. Poměrně dlouho pokládali historici za jisté, že idea přirozených práv, univerzálních mravních nároků, jež mají všichni jednotlivci, se víceméně spontánně vynořila v 17. století. Díky práci Briana Tierneyho, jedné z největších kapacit na středověké myšlení, už víme, že když filosofové 17. století razili teorie o přirozených právech, stavěli na už existující tradici, sahající až ke katolickým učencům 12. století.
Dvanácté století se velmi zajímalo o práva konkrétních institucí a konkrétních kategorií lidí. Počínaje bojem o investituru v 11. Století se králové a papežové živě přeli o právech jedněch vůči druhým. Tato debata byla stále živá ještě o dvě staletí později, kdy vypukla pamfletová válka mezi příznivci papeže Bonifáce VIII . a krále Filipa Sličného Francouzského v počátcích bojů mezi Církví a státem. Páni i vazalové feudální Evropy žili ve vztahu práv a závazků. Městečka a města, jež se začala objevovat na mapě Evropy za obnovy městského života v 11. století, trvala na svých právech vůči jiným politickým autoritám. Tehdy se ještě samozřejmě nemluvilo o přirozených právech, protože každý případ se týkal práv určitých skupin spíše než práv daných všem lidským bytostem vzhledem k jejich přirozenosti. Ale právě v kontextu kultury, jež často používala pojem práv, začali kanonisté a další právní myslitelé 12. století vytvářet slovník a pojmový aparát, který spojujeme s moderními teoriemi přirozených práv.
Došlo k tomu takto. Různé zdroje citované v počátečních kapitolách Graciánova Decreta – jež se odvolávalo na Bibli, církevní otce, koncily různého typu, papežská vyjádření a podobně – se často zmiňovaly o pojmu ius naturale – přirozené právo. Tyto zdroje však definovaly termín různě a leckdy se tyto definice střetaly. Komentátoři se proto snažili roztřídit různé významy, jež tento termín může mít. Podle Tierneyho…
…je pro nás důležité, že při výkladu různých možných významů pojmu „ius naturale“ objevili juristé nový význam, který ve starých textech nebyl. Když četli staré texty s myslí formovanou novou, personalističtější, na právech založenou kulturou, přidali novou definici. Někdy definovali přirozené právo subjektivním způsobem jako moc, sílu, schopnost nebo možnost obsaženou v lidské osobě… Jakmile byl starý pojem přirozeného práva definován tímto subjektivním způsobem, mohla argumentace snadno vést k oprávněným pravidlům chování, jež předepisuje přirozený zákon, nebo k zákonným nárokům a pravomocím, vlastním každému jednotlivci, jež nazýváme přirozenými právy.
Kanonisté, tvrdí Tierney, „došli k názoru, že adekvátní pojem přirozené spravedlnosti musí zahrnovat pojem individuálních práv“. Brzy se začaly uvádět konkrétní případy přirozených práv. Jedním z nich bylo právo vystoupit a hájit se proti obvinění před soudem. Středověcí juristé popírali, že toto právo bylo jednotlivcům pouze uděleno vládním statutem, ale trvali na tom, že je to přirozené právo jednotlivců, odvozené z univerzálního mravního zákona. Stále více se prosazovala myšlenka, že jednotlivci mají určité subjektivní pravomoci, neboli přirozená práva, prostě díky tomu, že jsou to lidé. Žádný vladař je nemůže zkrátit. Jak vysvětluje historik Kenneth Pennington, do roku 1300 „vypracovali evropští juristé trvalý jazyk práv, odvozený z přirozeného zákona. V době od roku 1150 do roku 1300 definovali vlastnická práva, právo na sebeobranu, práva nekřesťanů, manželská práva a právo na soudní proces jako cosi zakotveného v přirozeném, ne pozitivním zákoně. Tím, že vložili tato práva do rámce přirozeného zákona, mohli argumentovat, že tato práva nesmí člověku odejmout žádný lidský vladař, a také to činili. Vladař nemá jurisdikci nad právy zakotvenými v přirozeném zákoně: proto jsou tato práva nezcizitelná“. To všechno zní jako zcela moderní principy. Ale přicházejí k nám od středověkých katolických myslitelů, kteří i zde vybudovali základy západní civilizace, jak ji známe.
Papež Inocenc IV. zvažoval otázku, zda základní práva na vlastnictví a na ustavování zákonné vlády náležejí pouze křesťanům, nebo zda tyto věci právem patří všem lidem. V té době totiž v některých kruzích panoval přehnaný propapežský názor, podle něhož papež jako Boží náměstek na zemi je pánem celého světa, a proto legitimní autority a vlastnictví mohou požívat jen ti, kdo tuto papežskou autoritu uznávají. Inocenc tento názor odmítl a místo toho stanovil, že „vlastnictví, držení a jurisdikce nebyly vytvořeny pouze pro věřící, ale pro každého racionálního tvora“. Tento text s velkým užitkem citovali i pozdější teoretici katolického práva. Jazyk práv a filosofie práv se v průběhu času rozvíjely.
Tradici přirozených práv na Západě skutečně upevnilo objevení Ameriky a otázky, jež španělští scholastici kladli ohledně práv obyvatel Nového světa: tento příběh jsme už probírali. (Tito teologové mimo jiné často citovali tvrzení Inocence IV.) Právě při prosazování myšlenky, že američtí Indiáni mají přirozená práva, jež Evropané musejí respektovat, stavěli teologové 16. století na mnohem starší tradici, jejíž kořeny položila práce kanonistů 12. století.
A tak v kanonickém právu Církve spatřil Západ první příklad moderního právního systému a moderní právní tradice Západu se tvořila ve světle tohoto modelu. Podobně bylo trestní právo na Západě hluboce ovlivněno nejen právními principy obsaženými v kanonickém právu, ale také katolickými teologickými myšlenkami, zvláště učením o Vykoupení, jak je rozvinul svatý Anselm. Konečně samotná idea přirozených práv, o níž se delší dobu myslelo, že ji v plné formě utvořili liberální myslitelé 17. a 18. století, ve skutečnosti pochází od katolických kanonistů, papežů, univerzitních profesorů a filosofů. Čím více historici zkoumají západní právo, tím větší otisk katolické církve v naší civilizaci objevují, a tím přesvědčivější je nárok Církve, že je jejím architektem.
Zpracováno na základě knihy Thomase E. Woodse Jr. Jak katolická církev budovala západní civilizaci, vydané nakladatelstvím Res Claritatis v roce 2008
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!