Nepřekvapuje, že západní standardy morálky byly rozhodujícím způsobem utvářeny katolickou církví. Důraz na jedinečnost a hodnotu každé lidské osoby, které se zakládají na faktu, že má nesmrtelnou duši, ve starověkém světě nenajdeme. S chudými, slabými a nemocnými nekřesťané obvykle zacházeli s opovržením a většinou se o ně nedbalo.
Katolíci se vyslovovali proti praxi infanticidy a později ji odstranili; i ve starém Řecku a Římě se považovala za mravně přijatelnou. Například Platon řekl, že chudý člověk, který pro nemoc už nemůže pracovat, má být ponechán, aby zemřel. Seneka napsal: „Topíme děti, které se při narození ukážou jako slabé a nenormální.“ Deformovaní chlapci a mnoho zdravých děvčátek (jež pro patriarchální společnost neměla význam) byli prostě odloženi. V důsledku toho mužská populace starověkého Říma přesahovala ženskou populaci asi o třicet procent.
Důraz Církve na posvátnost lidského života se odráží i v západním odmítání sebevraždy, která měla v antickém světě mnoho obhájců. Aristotelés praxi sebevraždy odsuzoval, ale jiní antičtí myslitelé, zvláště stoici, ji uznávali jako přijatelnou metodu, jak může člověk uniknout fyzické bolesti nebo emoční frustraci. Řada známých stoiků spáchala sebevraždu. Jak bylo možné lépe dokázat odstup od světa než tím, že kontrolujeme okamžik odchodu? V Boží obci odmítl svatý Augustin ty prvky pohanské antiky, jež zobrazovaly sebevraždu jako něco ušlechtilého: „Není správné užívat termín velikost ducha pro někoho, kdo se zabil, protože mu chyběla síla vydržet těžkosti nebo špatné jednání někoho jiného.“ Také svatý Tomáš Akvinský otevřel otázku sebevraždy ve svém pojednání o spravedlnosti v Teologické summě. Dva ze tří hlavních argumentů proti sebevraždě jsou založeny na rozumu, tedy odděleně od Božího zjevení, ale Tomáš uzavírá tvrzením, jež zdůvodňuje, proč je sebevražda absolutně zakázána ze specificky katolických důvodů:
Život je dar božsky darovaný člověku a podřízený moci, jež život dává a bere. Proto ten, kdo si bere vlastní život, hřeší proti Bohu, tak jako ten, kdo zabije cizího služebníka, hřeší proti pánovi, jehož sluhou byl, nebo jako ten, kdo si uzurpuje úsudek o věci, jež není v jeho jurisdikci. Bohu jedinému přísluší rozhodnout o smrti i o životě, podle Deuteronomia 32,39: „Já usmrcuji i oživuji.“
I když to není snadné změřit, dá se říci, že Církev zvlášť úspěšně vtiskla katolickým věřícím averzi k sebevraždě. Počátkem 20. století jeden z vědců poukázal na značný rozdíl mezi sebevražedností v katolických a protestantských kantonech Švýcarska, stejně jako na velmi nízkou sebevražednost v tradičně katolickém Irsku, zemi postižené tolika tragédiemi a neštěstím.
Podobně Církev a učení Kristovo pomohly odstranit gladiátorské zápasy, v nichž muži proti sobě zápasili až na smrt, což bylo považováno za formu zábavy. Takováto trivializace lidského života nemohla být ve větším rozporu s katolickým důrazem na důstojnost a hodnotu každého jednotlivce. W. E. H. Lecky dává tento vývoj do souvislosti: „Stěží je některá jednotlivá reforma tak důležitá pro mravní historii lidstva jako potlačení gladiátorských představení, čin, který je třeba téměř výlučně připsat křesťanské církvi.“
Podobně kritická byla Církev k později rozšířené praxi soubojů. Ti, kdo je schvalovali, tvrdili, že vlastně omezují násilí tím, že je institucionalizují, vytvářejí kódy cti, jež umožňují souboj správně využívat, a starají se o svědky. Říkali, že je to lepší než neustálé krevní msty prováděné pod rouškou noci nebo surová neúcta k lidskému životu. Jelikož se jen utopisté domnívají, že násilí může být někdy plně vykořeněno, je lépe zregulovat ho způsobem nejméně společensky rozvratným. Tak se zdůvodňovaly souboje. Přesto však bylo cosi odrazujícího na mužích, používajících meče a střelné zbraně, aby obnovili svou čest. Nepřekvapuje, že Církev uplatňovala sankce proti těm, kdo se této praxe účastnili. Tridentský koncil (1545–1563), který se primárně zabýval církevní reformou a vyjasněním katolického učení po protestantské reformaci, vyobcovával duelanty z Církve, odděloval je od svátostí a zakazoval je církevně pohřbít. Papež Benedikt XIV. v polovině 18. století tyto tresty potvrdil a papež Pius IX. dal najevo, že nejen duelanti sami, ale také svědkové a společníci podléhají trestům.
Papež Lev XIII. navázal na odpor Církve k této praxi v době, kdy se sekulární zákony proti soubojům zanedbávaly. Shrnul náboženské principy, jež po staletí zdůvodňovaly souboje:
Je jasné, že božský zákon, jak je znám ve světle rozumu a zjevení v Písmu svatém, striktně komukoli zakazuje, pokud nejde o veřejnou příčinu, zabít nebo zranit člověka, není‑li k tomu nucen v sebeobraně. Navíc ti, kdo provokují soukromý boj nebo jej přijímají, jsou‑li k němu vyzváni, dobrovolně a zbytečně zamýšlejí vzít život, nebo alespoň zranit protivníka. Dále Boží zákon zakazuje komukoli, aby zbrkle riskoval svůj život a vystavil se vážnému a jasnému nebezpečí, pokud není veden povinností nebo velkorysou láskou k bližnímu. V samotné přirozenosti souboje je slepá troufalost a opovržení životem. Protože nemůže být žádná nejasnost ani pochyba v tom, že ti, kdo se účastní v soukromém boji, berou na sebe dvojí vinu – zničení druhého nebo dobrovolné riskování vlastního života.
Důvody, jež udávají duelanti pro svůj boj, jsou, řekl papež, „směšně nepřiměřené.“ V zásadě jsou založeny na jasném přání po pomstě. „Je to přání po pomstě, jež žene vášnivé a arogantní muže, aby usilovali o satisfakci,“ napsal Lev. „Bůh nařizuje všem lidem, aby se navzájem milovali bratrskou láskou a zakazuje násilí na komkoli; zatracuje pomstu jako smrtelný hřích a vyhrazuje si právo na smytí viny. Jestliže lidé mohou omezit své vášně a podrobit se Bohu, mohou se snadno vzdát děsivého zvyku soubojů.“
Zpracováno na základě knihy Thomase E. Woodse Jr. Jak katolická církev budovala západní civilizaci, vydané nakladatelstvím Res Claritatis v roce 2008
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!