„Klima je víc než národ!“ tato relativně krátká věta, již můžete spatřit při cestě vlakem přes Radotín, do značné míry vystihuje směřování moderní radikální levice. Národní stát je přežitek. Nemá smysl. Musí skončit. Jedině konfederovaná Evropská unie má šanci přežít a jedině uhlíková neutralita nás spasí.
Hlavním politickým cílem levicových radikálů je „odstranit systém“, přesněji řečeno odstranit kapitalismus a znaky liberální demokracie. Na tom se od výstřelu z Aurory nic nezměnilo. Co se ovšem změnilo, je taktika, kterou za tímto účelem radikálové použijí. Dnes už nestačí obsadit Zimní palác nebo Pražský hrad, neboť státní moc je mnohem komplikovanější a více decentralizovaná. Proto revoluce už není ohlašovaná lomozem zbraní, dusáním tisíců nohou a výstřely z děl. Přichází tiše. Děla byla nahrazena semináři na akademické půdě a škrábáním per v redakčních kancelářích.
Kolik pravičáků je na katedře sociologie?
Tato strategie není žádnou novinkou. Velmi přesně ji popsal již na začátku 70. let německý sociolog Helmut Schelsky. Jeho esej byla nesčetněkrát publikována v mnoha jazycích. Snad jako varování před kulturní revolucí, která západní společnosti hrozí. Bohužel nebylo vyslyšeno. Stačí se podívat na univerzity v západní Evropě a Spojených státech. Podle průzkumu z roku 2017 se osm z deseti vyučujících na britských univerzitách hlásí k levici. V USA je pouze jeden z deseti profesorů konzervativního smýšlení a některých oborech je tento rozdíl ještě výraznější. Například na poli psychologie vychází na jednoho republikána jedenáct demokratů. Jak říkal americký (černošský) ekonom Thomas Sowell: „až vám bude příště nějaký akademik přednášet o diverzitě, zeptejte se ho, kolik republikánů má na katedře sociologie…“.
Takový poměr by měl být výstrahou sám o sobě. Ještě horší se situace jeví, když si uvědomíme, že tito lidé vychovávají budoucí inteligenci. Ovlivňují ty, kteří jednou povedou své země a budou mít největší vliv na jejich politiku. Tlumočí své ideály, myšlenky a normativní představy mladým mozkům, které se teprve formují a které ještě nejsou schopny tomuto nátlaku z pozice autority čelit. Bohužel se nejedná pouze o americký či západoevropský problém – následky tohoto posunu univerzit „doleva“ vidíme jasně i u nás, ve střední, téměř až východní, Evropě. Připomeňme si nedávný incident s blokováním Karolina, kde skupina studentů (a také nestudentů, kteří ale vytvářeli dojem většího množství studujících) připomínající spíše obyvatele vlakových nádraží obsadila rektorát Univerzity Karlovy a v mnoha rozhovorech s novináři, kteří s nimi jednali v zřetelně v rukavičkách, kritizovali kromě ničení klimatu i kapitalismus jako systém. Tedy výdobytek západní civilizace a Weberovy protestantské etiky. Ta už ale neplatí. Neexistuje. Environmentalismus a genderismus se staly, ostatně jako všechny politické ideologie, novými náboženstvími. Postupně nahrazují západní křesťanství a poskytují jejich následovníkům nový, pokřivený morální kompas.
Naštěstí ne všechny země tomuto trendu podléhají. V Itálii, kde být Italem znamená být katolíkem, se tento proces téměř neprojevuje. Alespoň na akademické půdě ne. Důvodů, proč Itálie dlouhému pochodu institucemi odolává, je samozřejmě více. Jedním z nich je i kultura, kterou každý Ital saje už s mateřským mlékem. Ta ho chrání před zfanatizováním ukřičenými modlami zvedajícími ruce, ať už se jedná o ruku pravou či levou.
My zelení novináři…
Ještě výrazněji se ovládnutí institucí levicově orientovanými intelektuály projevuje v novinářské sféře. Donedávna platilo, že, byť existovala určitá převaha levicových novinářů, v některých sférách byl jejich poměr přibližně vyrovnaný. Například autoři finančních zpráv byli považováni za nejvíce pravicově orientovanou část novinářské obce. A v 70. letech to jistě platilo. Zhruba třetina byla pravicová, třetina levicová a třetina centristická. Dnes je ale všechno jinak. V USA se pouze 7,1 % finančních novinářů hlásí k republikánům, tedy pravici. V Německu se situace hůře posuzuje kvůli multipartismu, ale i tam zcela zřetelně „bije srdce žurnalismu nalevo“ – pouze 16,4 % novinářů se hlásí ke stranám, která se dají považovat za strany napravo od středu. Tento posun se projevuje celkovou radikalizací společnosti. Ta je jako celek médii směřována doleva. To má ale i nechtěný dopad – část lidí si tento problém uvědomuje a hledá alternativy, které většinou nejsou o nic lepší. Úroveň zpravodajství těchto alternativních zdrojů je většinou buďto velmi nízká nebo jsou stejně radikální, jen se nacházejí na opačné straně levopravého spektra.
Přestože je dlouhý pochod institucemi celosvětovou záležitostí, rozhodně se nedá říct, že by byl organizovaný z Moskvy, Londýna ani pražské kavárny. Je to proces, který vzniká jaksi přirozeně. Určité profese a pozice lákají lidi určitého smýšlení. Situace, ve které se momentálně nacházíme, je ovšem daleko za hranicí udržitelnosti.
Umírněnost je konzervativní ctností…
Hledejme tedy zlatou střední cestu. Snažme se nepodléhat panice a nedělat ukvapené závěry, dodržujme lidská práva a chraňme životní prostředí, ale s rozumem. Neboť, jak historie mnohokrát ukázala, kterákoliv myšlenka, ať je jakkoliv vznešená, se dovedena do extrému stává zhoubnou.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!