Po úspěšné ukrajinské ofenzivě u Charkova bylo jasné, že Rusové musí změnit přístup k válce na Ukrajině. Jejich snaha spoléhat na dobrovolníky narazila na svůj logický konec. Rusku dobrovolníci došli a dalo se čekat, že ti, kteří podepsali několikaměsíční kontrakty v dubnu a v květnu, je po zkušenostech z bojů již neobnoví.
Ruské vedení mělo v zásadě čtyři možnosti: (i) nedělat nic a během pár týdnů či měsíců ztratit okupovaná území Ukrajiny, (ii) znemožnit profesionálům ukončení kontraktu a odmítnutí služby na Ukrajině, (iii) umožnit nasazení branců, (iv) provést větší či menší mobilizaci.
S jakým užitkem?
Rusko se prozatím rozhodlo kombinovat částečnou mobilizaci (údajně se má týkat 300 000 osob) s právními úpravami znemožňujícími profesionálům odmítnout účast na operacích na Ukrajině. To samozřejmě nemusí být finální stav. Rozsah mobilizace se může rozšířit a k nasazení branců může dojít poté, co se Rusko rozhodne, že jeho hranice vedou napříč ukrajinským územím. Buď jak buď, logická otázka zní, co může Rusko z mobilizace vytěžit a jak rychle.
Řada rychlých soudů stran ruské mobilizace říkala, že Rusové z ní nic nevytěží, protože mobilizované osoby nevycvičí a nevybaví. Jenže situace je trochu složitější a závisí i na tom, jak přesně Rusové chtějí mobilizaci využít (a zda mají plán, jak si nyní počínat). V první řadě je třeba říci, že v rámci mobilizovaných existuje několik rozdílných skupin, jejichž okamžitá využitelnost se výrazně liší.
Stávající profesionálové
Ač to mnozí přehlíželi, jedním z cílů posledních kroků Kremlu je zamezit profesionálům v odmítání služby na Ukrajině a ukončování svých kontraktů. Kvůli tomu totiž vstupovala řada ruských útvarů do boje na Ukrajině s výrazným početním podstavem.
Nyní již nepůjde kontrakty rušit a navíc se prodlužují do skončení „speciální operace“. Nová pravidla pochopitelně mohou vést k problémům s morálkou a do budoucna sníží atraktivitu služby v ruské armádě. V krátkodobém horizontu však jde o pochopitelný krok s okamžitým účinkem. Více než o získání nové bojové síly zde však jde o uchování síly stávající.
Profesionálové a lépe vycvičení branci, kteří odešli do civilu před rokem až dvěma po několika letech služby
Pokud se bavíme o vlastní mobilizaci, existuje přinejmenším jedna skupina mobilizovaných, kteří mohou téměř okamžitě (a v závislosti na ochotě bojovat) i poměrně výrazně přispět k bojeschopnosti bojujících ruských útvarů. Vojáci, kteří sloužili několik let v ruské armádě, dosáhli určité hodnosti či mají technickou specializaci a z armády odešli nedávno, budou mít téměř stejné kvality jako jejich nyní aktivně sloužící kolegové.
Tito rezervisté mohou v zásadě okamžitě zaujmout prázdná místa u konkrétních útvarů, a tím pomoci udržet jejich bojeschopnost (zejména převzetím náročnějších technických či štábních pozic). Takových vojáků je samozřejmě omezené množství, spíše se bude jednat o tisícovky osob.
Teoreticky do této kategorie patří i branci, kteří nedávno ukončili službu. U nich však lze čekat nižší úroveň schopností a výrazně rychlejší ztrátu kompetencí (byť v jejich případě se jedná spíše o základní, méně náročné, funkce).
Profesionálové a branci, kteří odešli do civilu před několika lety
V tomto případě se stále bavíme o těch, kteří mají vojenskou zkušenost, ale uběhl od ní již delší čas. U těchto rezervistů vyvstává otázka, nakolik je technika, s níž dříve pracovali, stále využívaná (dostupná) a samozřejmě i to, zda se výrazněji nezměnily operační postupy. I pokud zde problém nevyvstane, budou tito záložníci potřebovat přinejmenším krátký osvěžovací výcvik, jinak bude jejich efektivita velmi omezená.
Problém je, že od stolu bude poměrně těžké určit, jak dlouhý a důkladný osvěžovací výcvik je potřeba. Zejména u bývalých branců to závisí i na kvalitě výcviku po čas jejich vojenské služby. A lze se oprávněně domnívat, že variabilita v tomto ohledu bude v ruské armádě mimořádná.
Branci, kteří kdysi absolvovali vojenskou službu
Speciální kategorií jsou pak ti, kteří absolvovali vojenskou službu před například deseti či patnácti lety. U nich lze očekávat již jen minimální schopnosti. V kombinaci s vyšším věkem (třicátníci) a nižší fyzickou kondicí jde o skupinu, jejíž využitelnost bude minimální, pakliže se jim nedostane alespoň několikatýdenního výcviku. Otázkou však je, zda má Rusko ještě dostatek instruktorů pro provádění náročnějšího výcviku.
Rozšířením této kategorie jsou pak lidé, kteří prozatím žádnou vojenskou zkušenost nemají. Jejich nasazení bez alespoň několikatýdenního výcviku nepovede k ničemu jinému než k obrovským ztrátám a zápornému vojenskému efektu.
Kam s nimi?
V zásadě se nabízejí tři základní scénáře, co se může Rusko pokoušet udělat s rezervisty. (i) Doplnit jednotlivci s vhodnou kompetencí konkrétní pozice, (ii) doplňovat obecně válečné ztráty přímo bojujících jednotek a (iii) stavět nové útvary. Lze předpokládat, že se dočkáme kombinace všech tří možností.
Využití kvalifikovaných rezervistů k vykrytí kritických pozic, tj. specifických pozic vyžadujících nejen určité vzdělání, ale i zkušenost, lze provést velmi rychle s minimálními požadavky na dodatečnou techniku. A bezesporu jde o krok, který může daným jednotkám výrazně pomoci.
Teoreticky lze případné ztráty např. velitelů rot, praporů a důstojníků štábů vykrývat stažením mladších důstojníků u téhož útvaru. Jenže i na jejich místo musí přijít nějaká náhrada. Tou bude často některý z nižších velitelů, jehož pozice však také bude muset být někým obsazena. Vzhledem k vysokým ztrátám mezi nižšími důstojníky (typicky velitelé čet a rot) jde o řešení, které může vést k rozpadu velitelské struktury praporů, neboť Rusové se (na rozdíl od mnoha armád NATO) nemohou spolehnout na silný poddůstojnický sbor.
Pokud tedy lze najít rezervistu s náležitou zkušeností, jde o vhodné řešení. To platí i pro řadu technických pozic, kde je hledání kompetentní náhrady snad ještě problematičtější. Je však třeba zdůraznit, že se zde bavíme o relativně malé části z celkového počtu mobilizovaných. Nejde tedy o sílu, která by výrazně změnila průběh bojů.
Ostatní rezervisty lze použít v zásadě dvojím způsobem. Buď jimi lze nahrazovat bojové ztráty nasazených praporů a brigád, nebo je lze využít pro budování nových jednotek.
Doplňování bojových ztrát (za předpokladu, že rezervisté mají základní schopnosti) může pomoci udržet bojeschopnost nasazených útvarů. Tam, kde se ztráty týkají především osob a nikoli techniky, bude mít tento postup poměrně výrazný efekt. Ostatně řada ruských mechanizovaných praporů vstupovala do války s tím, že jejich střelecká družstva neměla osm či devět členů, nýbrž jen pět či šest. Rusům tak mnohdy chyběla využitelná pěchota (ale i lidská síla potřebná pro strážení, hlídkování, maskování techniky atd.).
Začlenění rezervistů do již existujících jednotek s sebou nese několik výhod. Zaprvé jde o organizačně jednodušší proces, protože není potřeba budovat nové struktury. Nově mobilizovaní rezervisté mohou zároveň získat podporu a lokální know-how od původních členů jednotky.
Určitou nevýhodou tohoto postupu je, že rezervisté nebudou mít čas sžít se se svou novou jednotkou, což omezí soudržnost uvnitř jednotek. Bojující útvary také nemají čas cvičit či implementovat nové taktické postupy. Svůj čas a zdroje pochopitelně věnují prostému přežití. Ergo, doplňování útvarů na frontě je významné, ale samo o sobě většinou nevygeneruje sílu schopnou převzít iniciativu.
Budování nových útvarů nabízí teoreticky cestu, jak v klidu připravit větší sehranou sílu použitelnou pro útočné operace, nebo alespoň schopnou vystřídat ty útvary, které byly v boji dlouhou dobu. Jenže v tomto případě budou Rusové narážet na tři zásadní problémy: (i) čas, (ii) velitelské kádry a (iii) techniku.
Vytvořit nový funkční prapor či brigádu vyžaduje čas nejen na základní výcvik vojáků, ale i na secvičení různých jednotek, které by se měly v boji doplňovat (např. minometné baterie a mechanizované roty). I kdybychom počítali s tím, že mají rezervisté základní dovednosti, jde o proces na mnoho týdnů. Čas je ale přesně to, čeho se teď Rusům nedostává.
Nejsou velitelé…
Tyto nové jednotky navíc potřebují alespoň kostru kompetentních důstojníků a poddůstojníků. Jenže zde se dostáváme k výše zmíněnému problému. Řada profesionálních důstojníků a poddůstojníků padla či byla zraněna v bojích. Ostatní bojují na Ukrajině a jen minimum je k dispozici pro případné nové jednotky. Řešením by mohli být zkušení důstojníci v záloze. Těch, jak jsme zmínili výše, je jen omezené množství, a pokud budou přednostně využiti pro doplnění kritických mezer u bojujících útvarů, nebudou v dostatečném množství dostupní pro nově vznikající jednotky.
Právě v oblasti velitelských kádrů zřejmě Rusy doběhnou reformy z posledních 15 let, které výrazně omezily mobilizační strukturu armády. Je třeba chápat, že řadoví rezervní důstojníci, kteří např. před několika lety absolvovali vojenské katedry civilních vojenských škol, jsou schopni v lepším případě pokrýt pozice velitelů čet, výjimečně rot. Jejich využitelnost pro pozice velitelů praporů a členů štábů praporů bude minimální.
Tvoření nových mechanizovaných a tankových praporů a brigád pochopitelně znamená i zajištění kompletní výzbroje včetně těžké techniky (např. mechanizovaná brigáda potřebuje cca 30 tanků, kolem 100 BVP, několik desítek dělostřeleckých systémů, desítky nákladních vozidel a řadu podpůrných systémů). Problém je, že Rusko nemalou část své, zejména modernější, těžké techniky ztratilo během uplynulého půlroku na Ukrajině. V rezervě má sice tisícovky tanků a děl, kolik z nich lze v horizontu týdnů či nižších měsíců uvést do bojeschopného stavu, je ale krajně nejisté (lze čekat, že půjde jen o zlomek nominálně vykazovaných rezerv). V každém případě jde o proces, který si vyžádá řadu týdnů, neřkuli měsíců a rozhodně nenabízí rychlé řešení momentálních problémů.
Co Rusko může dělat relativně rychle, je produkovat lehké pěší prapory (cca 400-500 osob). Ty potřebují jen osobní zbraně a pár kusů těžších zbraní, jako jsou např. minomety, těžké kulomety apod. Jenže tyto útvary budou mít jen omezenou bojovou hodnotu. Stále se může jednat o jednotky, které mohou poměrně výrazně napomoci s kontrolou okupovaného území a mohou poměrně efektivně fungovat v obraně, zejména pak např. v zastavěných či lesnatých oblastech. Jejich využitelnost pro mobilnější formy boje však bude velmi omezená.
Příliš pozdě…
V souhrnu, ruské rozhodnutí mobilizovat přišlo pozdě. Přišlo v okamžiku, kdy válečné ztráty na Ukrajině již výrazně omezují schopnost stavět nové mobilizační jednotky. Při rozhodování o konkrétním využití rezervistů tak budou muset v Kremlu řešit řadu dilemat. Na druhou stranu by bylo chybou si myslet, že mobilizace čtvrt milionu osob Rusku nemůže nic dát, přinejmenším v horizontu měsíců.
Efekt a rychlost mobilizace však závisí hodně na tom, co přesně se záložníky chtějí Rusové dělat a zda ti budou mít alespoň minimální ochotu bojovat (tu mimo jiné ovlivní i to, jak dobře bude jejich začlenění do armády provedeno). Nemalou roli bude hrát také to, zda mají Rusové dobrou představu, koho a s jakými schopnostmi zmobilizovali a jaké jsou potřeby bojujících útvarů.
Tím se dostáváme k zásadní otázce – byla pro vojenskou byrokracii mobilizace překvapením, nebo se na ni alespoň předběžně připravovala v letních měsících? Pokud se nepřipravovala, mobilizaci bude provázet řada omylů a suboptimálních rozhodnutí, které vojenské zisky z tohoto kroku výrazně sníží, zatímco vnitropolitická rizika výrazně zvýší.
Převzato z info.cz
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme