Pobaltské země si letos koncem března připomněly 76. výročí tzv. Březnových deportací, kdy bylo v roce 1949 na Sibiř násilně vystěhováno více než 90 000 nepřátel lidu a jejich rodin.
Před týdnem estonský parlament oznámil, že připravuje zákon, který by umožnil použití vojenské síly proti komerčním plavidlům podezřelým z pokusu o poškození podmořských kabelů nebo jiné kritické infrastruktury, a to v návaznosti na několik incidentů, z nichž estonská vláda v posledních měsících obvinila Rusko. V březnu se tři pobaltské státy a Polsko dohodly na odstoupení od Ottawské smlouvy, která zakazuje protipěchotní miny, což otevírá možnost jejich použití podél ruských hranic.
Rozhodujícím faktorem při těchto rozhodnutích je samozřejmě geografie, ale je zde i historický faktor, zejména bouřlivá historie 20. století, která zanechala těžko hojitelné a v některých případech stále otevřené jizvy. Lze zhojit rány historie? Ano, pokud všechny strany skutečně uznají fakta z minulosti a prokáží svou upřímnost.
Pro pobaltské státy jsou tak léta sovětské okupace stále velmi silně přítomna v jejich politické realitě, ještě více od začátku války na Ukrajině, a také v jejich demografii, kde masivní příchod sovětských občanů jako náhrada za všechny deportované pobaltské občany vytvořil velmi početné menšiny. Pravdou je, že pokud něco charakterizovalo sovětský režim, pak to byly deportace a přesuny etnických skupin z daného regionu na Sibiř nebo do jiných nehostinných oblastí tehdejšího Sovětského svazu.
Operace Příboj
Násilné připojení pobaltských republik k Sovětskému svazu získalo v roce 1949 pro jejich obyvatele mimořádně tragický rozměr. Mnozí byli popraveni, uvězněni či posláni do táborů Gulagu, ale největší část obětí tvořili lidé přesídlení ze své domoviny do nehostinných koutů sovětského Ruska.
Letos si pobaltské země připomněly 76. výročí březnových deportací různými akcemi. V Lotyšsku se prezident Edgars Rinkēvicš spolu s různými orgány země zúčastnil uctění památky deportovaných:
„Dnes hovoříme o tehdejších událostech. Ale dnes je také doba, kdy mnoho lidí cítí, že se ve světě dějí znepokojivé věci, vidí, že se svět opět snaží rozdělit na sféry vlivu, vidí, že zlo postupuje a nelze ho tak snadno zastavit.“
V Estonsku byly při akci pořádané Estonským institutem pro lidská práva po celé zemi rozmístěny zapálené svíčky. „Jako Estonci víme, co to znamená žít pod cizí nadvládou, ztratit své blízké a svou vlast,“ uvedl institut ve své výzvě. A konečně v litevském hlavním městě Vilniusu se 26. března konala vzpomínková bohoslužba u památníku „Na památku obětem sovětské okupace“.
V březnu 1949 zahájili Sověti operaci Pribój (Operace Příboj), sérii masových deportací ve všech třech pobaltských zemích. „Březnové deportace“ byla jedna z řady sovětských genocidních akcí zaměřených proti pobaltským národům, která proběhla 25. až 29. března 1949. Oficiálním cílem akce, která postihla především ženy a děti, bylo „vysídlení rodin kulaků, banditů a nacionalistů“.
Celkem bylo na Sibiř deportováno více než 90 000 „nepřátel lidu“ v sovětské hantýrce a jejich rodin. Asi 70 % těchto „nebezpečných výtržníků“ tvořily ženy a děti mladší 16 let. Rozhodnutí učinil Stalin v lednu poté, co si do Moskvy předvolal tři vůdce pobaltských socialistických republik a určil kvóty deportovaných. Litva měla deportovat 25 500 osob (8 500 rodin), Lotyšsko 39 000 osob (13 000 rodin) a Estonsko 22 500 osob (7 500 rodin). V případě Lotyšska, kde bylo nakonec za 4 dny deportováno 43 000 osob, šlo o 2,2 % tehdejšího obyvatelstva!
Důvody, které sovětský režim uváděl, byly skoncovat se statkáři (kulaky) a podpořit kolektivizaci a zároveň skoncovat s protikomunistickými partyzány, kteří jako tzv. „lesní bratři“ měli podporu velké části obyvatelstva. Kolektivizace, která začala v roce 1947, byla naprostým neúspěchem a v letech 1947-1948 byla zkolektivizována pouze 3 % zemědělských podniků. Vše se změnilo po deportacích a do konce roku 1949 bylo v Lotyšsku zkolektivizováno 93 % a v Estonsku 80 % zemědělských podniků.
Operace Podzim
Litvu bylo obtížnější podmanit, a tak Sověti zorganizovali novou masovou deportaci známou jako operace Oseň (Operace Podzim). Kolektivizace byla jistě jedním z důvodů, ale druhým hlavním důvodem byla „rusifikace“; často nucené usazování statisíců Rusů v pobaltských republikách.
Muzeum okupace Lotyšska v Rize vysvětluje, že nacisté měli germanizační plán usadit v pobaltské zemi do 25 let 100 000 Němců. Tento plán se nikdy neuskutečnil, ale za necelých 10 let došlo k masivnímu přílivu Rusů, takže před získáním nezávislosti v roce 1989 tvořili 34 % obyvatel Lotyšska – více než 900 000 lidí.
Za účelem provedení operace nasadily sovětské úřady další vojenské jednotky, které velmi efektivně zadržovaly rodiny určené k deportaci a odváděly je na nádraží. Operace byla provedena tak rychle, že v srpnu 1949 bylo vyznamenáno 92 vojáků; 75 z nich obdrželo Řád rudého praporu a 17 dalších Řád vlastenecké války.
Cesta v dobytčích vagonech trvala v průměru dva až tři týdny, v závislosti na cílové destinaci. Životní podmínky deportovaných byly mimořádně tvrdé, i když ne tak strašné jako v GULAGu ve 30. letech a za Druhé světové války, a úmrtnost byla nižší než 15 %. Do konce roku 1950 zemřelo 4,5 % deportovaných, z toho 2 080 nezletilých, ale narodilo se 903 dětí. Jedním z nich byla matka Dovilje Šakalienė Šakalienė, dnešní litevská ministryně obrany, jejíž rodinné zkušenosti jsou pro její práci klíčové. „Jediná účinná diplomacie s Ruskem je, když máte na stole zbraň,“ řekla v nedávném rozhovoru pro Fox News.
Deportovaní byli doživotně vyhoštěni, i když s destalinizací jim byly tresty zmírněny a postupně se někteří z nich mohli vrátit domů, kde ovšem podléhali přísné kontrole. Známý je případ Jonase Kadžionise, litevského partyzána z řad Lesních bratří, který odmítl požádat o milost a odpykal si celý 25letý trest. V roce 1978 se vrátil do Litvy, ale v roce 1983 byl „vyhoštěn“ do Kaliningradské oblasti.
Dnes jazykové a etnické rozdělení přetrvává a po ruské válce na Ukrajině se ještě prohloubilo. Přestože každé páté lotyšské manželství je dnes „smíšené“ (jeden z manželů je etnický Lotyš a druhý pochází z jiného etnika, zejména ruského), neexistuje jednota světonázorů ani názorů na historii.
Geografie a historie jsou vším. Bez nich nemůžeme pochopit politickou realitu ani postoje či spojenectví zemí. Je možné zhojit rány historie? Ano, ale pouze tehdy, pokud dojde k opravdovému uznání faktů minulosti všemi zúčastněnými stranami a pokud plynutí času prokáže, že toto uznání je upřímné. V takovém světě však nežijeme; otevřené rány dějin jsou dnes od uzdravení mnohem dál, než kdykoliv dříve…
Autor je publicista a analytik se specializací na Východní Evropu, publikováno na The European Conservative.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
