Asi jste zaregistrovali další přešlap papeže Františka, který vyzval Ukrajince k odvaze s bílou vlajkou, aby to pak jeho úřad uváděl na pravou míru, že tím rozhodně nemyslel kapitulaci, ale jen mírová jednání.
Vláďa Krupa k tomu na Facebooku napsal trefnou poznámku:
Ve Vatikánu by papežem měli udělat toho sekretáře, který vždycky musí přijít a uvádět výroky Františka na pravou míru. Proč tam mít toho prostředníka, když oficiální pozici se vždycky dozvíme teprve od sekretáře?
Připomínám, že tohle není zdaleka poprvé, co se tohle děje. Ten scénář je vždycky stejný. František někde řekne nějakou kontroverzní věc, co se dostane do titulků a pak lidi z jeho kanceláře vysvětlují, že to vlastně tak nemyslel a oficiální pozice Vatikánu je úplně jiná, než jak by se z těch výroků mohlo zdát. Jenže to dělají oni. Papež František nikdy po sobě nic nevysvětluje. Že by si on sám pozval nějakého reportéra a jasně mu vysvětlil, jak to myslel a jaká je jeho pozice. To po něm vždycky dělají jen lidi z jeho kanceláře.
A na to reagovala Lucie Sulovská, jejíž komentář by také neměl zapadnout:
K tomuhle mám hodně co říct. Možná si pamatujete, že dřív jsem psala o církvi mnohem častěji, zatímco dnes dění ve Vatikánu přehlížím jak širé pole. Musela jsem se to naučit. Jsem z nevěřící rodiny a pokřtít jsem se nechala v dospívání. Ale dokonce už předtím mě Vatikán bavil. To bylo ještě za Benedikta. Milovala jsem Georga Gänsweina (Bergogliem dávno vyhozeného), Federica Lombardiho (Bergogliem dávno vyhozeného) a další členy Ratzingerova dvora.
Když přišel papež Bergoglio, známý též jako František, bylo to od samého počátku podivné. Jeho zřejmě největším přítelem a rozhodně nejoblíbenějším novinářem byl jistý Eugenio Scalfari. Zemřel před rokem a něco v požehnaném věku 98 let. V mládí byl členem fašistické strany, ale po většinu života se pak definoval jako „liberální socialista“. Socialista v Itálii není socialista v Česku, prostě byl ten pán hodně, hodně rudý. Byl dlouholetým šéfredaktorem La Repubblica, který byl pod jeho vlivem hodně kritický k církvi, k italským pravicovým vládám a tak, samozřejmě i třeba hodně propotratový, no prostě nečekali byste, že to bude nejoblíbenější čtivo papeže.
Ale stalo se, Eugenio Scalfari dokonce papeži vysekl takovou poklonu, že ho srovnal s někdejším šéfem italské komunistické strany Enricem Berlinguerem, kterého italská levice zbožňuje, co jsem tak pochopila. Jenže tohle všechno nebyl ten největší problém.
Problém byl, že papež začal hned dávat Scalfarimu rozhovory. Sekal to jak Baťa cvičky. Scalfariho metoda byla (alespoň to tak tvrdil), že si nic nezapisuje, nemá diktafon, jen to pak po paměti interpretuje. V každém z těch rozhovorů zaznělo něco, co Vatikán pak ústy nešťastného Federica Lombardiho musel dementovat. Jste shovívaví poprvé. Jste shovívaví podruhé. Jste shovívaví potřetí. Ale když je to posedmé, poosmé, podesáté, je vám už jasné, že to není chyba.
Je to záměr, je to metoda, ale ne Scalfariho. Je to Bergogliova metoda, jak rozhlašovat svoje myšlenky, a pak je nechat dementovat své podřízené, ale nikdy je nedementovat sám. Kdyby ho Scalfari podvedl, dával by mu rozhovory pořád dokola? Ne, určitě ne. Scalfari psal, co mu papež řekl, Vatikán to dementoval, papež ale ne, po měsíci znovu a tak pořád dokola.
Permanentně jsem se hádala s lidmi, kteří tvrdili, že to nedělá schválně. Že to je všechno nějaký nešťastný omyl. V určitý moment mě to pak přestalo bavit. Vadí mi, když ze mě někdo ustavičně dělá debila.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
