Ve své idealizované formě projevovali strážci zákona starého Divokého západu drsnou a hbitou prozíravost, která odrážela sokratovskou moudrost v harmonii odvahy a zdrženlivosti. Pokud se dnešní myslitelé mohou od Petersona něčemu přiučit, je to nutnost doplnění jejich opatrnosti trochou odvahy. Když jde o záchranu civilizace, několik odvážných kovbojů nám může jenom prospět.
Kanadský psycholog Jordan Peterson je fenomén, který na pravici chyběl. Videa s ním mají na YouTube přes sto padesát milionů zhlédnutí. V New York Times se o něm zmiňují jako o nejvlivnějším intelektuálovi Západu. Přednáškové sály po celém světě má beznadějně vyprodané a jeho kniha 12 pravidel pro život: protilátka k chaosu byla dlouho nejprodávanější knihou na Amazonu.
Ještě před dvěma lety byl přitom Jordan Peterson širší veřejnosti neznámým profesorem klinické psychologie na Torontské univerzitě. Měl na kontě výuku na Harvardu, jednu knihu a nějakých devadesát impaktovaných studií. Všechno se ale změnilo 27. září 2016. Peterson nahrál na YouTube první z řady tří hodinových videí o diktátu politické korektnosti na univerzitě a o novém dodatku ke kanadské antidiskriminační legislativě. Onen dodatek se jmenuje C-16 a přikazuje v určitých institucích označovat osoby transgenderové orientace zájmeny, které si samy vybraly a které dosud angličtina neznala (xe, ve, ze…). Jordan Peterson se stal pro krajní levici synonymem všeho zla: rasistou, misogynem, transfobem, bigotem. Jak je to ale opravdu? Nebylo to jen tím, že Peterson řekl nahlas to, co si tolik ostatních akademiků myslí, ale bojí se to říct? To nám napoví Glenn Ellmers z amerického Claremont Institute, který se ve svém článku pro Claremont Review of Books podíval na Jordana Petersona jako na… kovboje z Divokého západu.
Jako Clint Eastwood
Ještě dlouho potom, co americká revoluce zahájila experiment se samostatnou vládou, se civilizace na svých západních hranicích projevovala jen velmi slabě. Toto období nezapomenutelně, a někdy i s noblesou, popisují hollywoodské westerny, které „vykreslily svět se skutečnými hrdiny a tedy i se skutečnými padouchy, ve kterém lidské a americké ctnosti a neřesti spolu zápasí se vší vážností“, jak napsal americký publicista John Marini. Zkoumáním „nejhlubších pnutí mezi moderními koncepcemi lidského života a štěstí“ tyto filmy „konfrontovaly základní otázky politiky“.
Ačkoli Jordan Peterson není Američan, jeho práce vychází ze stejných základních otázek, dobře známých, ale přesto stále uspokojivě nedořešených. Jistě není chybou uvažovat o Petersonovi ve spojení s kovboji ze starého Divokého západu. „Pocházím ze severní Alberty, z hranic civilizace,“ říká a popisuje ji jako „tak trochu drsné místo“. Petersonovo rodné město, Fairview, bylo „vydřeno ze zatracené prérie padesát let předtím, než jsem se narodil.“ Jeho upřímné chování a přímý způsob řeči dokládají, že ani doktorát z klinické psychologie a doživotní profesura na Univerzitě v Torontu nevymazaly vliv života na hranici.
Petersonovy přednášky o tom, jak dosáhnout v životě svého, shrnuté v bestselleru 12 pravidel pro život: Protilátka proti chaosu (12 Rules for Life: An Antidote to Chaos, české vydání připravuje nakladatelství Argo na duben 2019), dokážou být stejně zemité jako cokoli, co byste mohli slyšet třeba od Johna Waynea nebo Clinta Eastwooda: najděte si své břímě a neste ho, stůjte s rovnou páteří, říkejte pravdu… nebo aspoň neříkejte lež. Ale to, o co se Peterson snaží, přesahuje jednoduché aforismy od táboráku, dokonce i akademické šarvátky, které ho zpočátku proslavily. Stal se fenoménem nejen díky úspěchu své knihy a rozsáhlé sbírce přednášek na YouTube, ale i proto, že má svůj projekt – nebo spíš misi. Tak jako muž zákona uprostřed prérie představuje Peterson něco většího, než je on sám.
Konec jednoho věku
Abychom plně docenili Petersonovu popularitu, musíme vzít v úvahu hlubokou sociální a politickou transformaci, kterou Amerika prochází na sklonku sedmdesát pět let trvajícího věku televize. Někteří politologové považují prezidentské volby v roce 2016 za „revoluční válku“, která ukončila éru televize s jejím centralizovaným způsobem vytváření a posilování morálně politického narativu metodou shora dolů. Televize donedávna s velkou silou odrážela a prosazovala kvazináboženskou a liberální autoritu, respekt a zkušenost.
Nastupující digitální média jsou na rozdíl od televize dynamická, decentralizovaná a interaktivní a jejich anonymita umožňuje a posiluje pohrdání tradičními autoritami. Televize byla hlavním přenosovým médiem liberální vládnoucí vrstvy, která zahrnuje i část Republikánů. Donald Trump a jeho podporovatelé naproti tomu využívají digitální média – a dokonce i moc Bílého domu – při pokusu o svržení starého establishmentu, včetně administrativy. Staré zbraně již přitom ztrácejí na účinnosti.
Na rozpad morální ortodoxie liberálního establishmentu dohlíží první politicky nekorektní prezident. Jistě, je možné říct, že Spojené státy už v minulosti prošly horšími politickými krizemi. Radikální protesty, násilné demonstrace, bombové útoky a únosy v šedesátých letech ohrožovaly ústavní pořádek více než dnešní politická korektnost.
Jordan Peterson však vyjadřuje hluboké obavy. „Existuje racionální možnost, že se věci velmi ošklivě a velmi brzy zvrtnou… pro nás pro všechny,“ poznamenal v jednom rozhovoru. „Hrajeme si s ohněm.“ Jak se rozpadá centristická shoda o tom, co tvoří respektovatelný názor, a to zejména v citlivé rasové a sexuální oblasti, političtí extrémisté z obou pólů ve spěchu kolíkují nová území. „Alternativní pravice“ sama sebe vnímá jako nový kulturní protipól a nadšeně využívá k ovládnutí digitálního prostoru strategii šoku a strachu, zatímco horlivá levice na univerzitách i mimo ně překovává pluhy postmoderních názorů o identitě a sociálních otázkách na meče pro kmenové války.
Za to, že poukazují na výsledný antiintelektualismus, se i přední levicoví myslitelé jako Noam Chomsky, Stanley Fish nebo Steven Pinker stávají cílem útoků nového progresivismu. Pinker například ve svém bestselleru Enlightenment Now: The Case for Reason, Science, Humanism, and Progress truchlí nad iracionalitou regresivní levice a zdá se, že dokonce vítá svoji exkomunikaci ze současného levicového proudu.
Kluci budou vždy kluci
Petersonovým projektem je rehabilitovat moudrost předvědeckého chápání světa díky propojení tří moderních přístupů k nalezení objektivních základů duchovního smyslu uprostřed rozbouřeného moderního světa. Takto vytvořený morální rámec, se kterým silně rezonuje jeho nemalý počet příznivců, kombinuje neurovědu, evoluční psychologii a Jungovu analytickou psychologii (zejména jeho koncept kolektivního nevědomí). Tuto směs drží pohromadě Petersonův pragmatický zdravý rozum a hluboká zásoba empatie, získaná při jeho klinické psychologické praxi.
Kniha 12 pravidel pro život se rychle katapultovala mezi bestsellery zčásti i díky popularitě Petersonových přednášek a rozhovorů na YouTube. Jeho intenzita a erudice společně vytvářejí poutavý mluvený projev, a když v devadesátých letech přednášel na Harvardu, byl dokonce nominován na Levensonovu cenu pro učitele. Do širšího povědomí se ale dostal až v roce 2016, kdy se hlasitě postavil proti kanadskému zákonu C-16 „o genderové identitě a genderovém vyjadřování.“ Peterson jasně prohlásil, že ze zdvořilosti bude kohokoli oslovovat, jak si dotyčný přeje, ale že se nepodřídí právním omezením svého projevu. V tomto postoji vykrystalizovala jeho dlouhodobá opozice proti akademickému postmodernismu a tomu, co nazývá „kulturním marxismem“, jehož rostoucí vliv opakovaně odsuzuje ve svých přednáškách a esejích.
Několik týdnů před vydáním 12 pravidel pro život se Petersonovi dostalo nečekané a humorné publicity od britské novinářky Cathy Newmanové. Při rozhovoru pro britskou televizi Channel 4 se ukázalo, že Newmanová jednoduše nedokáže Petersonovy rozumné a promyšlené výroky zařadit do své představy Petersona jako bigotního misogyna. Místo toho se neustále snažila přeformulovat jeho výroky místy až do jejich pravého opaku, obvykle používajíc frázi „Takže ve skutečnosti říkáte, že…“ (která se ve své anglické verzi rychle stala internetovým memem). Tento rozhovor už má na YouTube přes 10 miliónů zhlédnutí. V jednom místě Peterson uvádí, že hierarchie sociální dominance, které rozhodně nejsou umělou konstrukcí, sahají tak hluboko do evoluční minulosti, že je můžeme pozorovat i u korýšů. „Nervový systém raka je tak podobný tomu lidskému, že na něj dokonce zabírají antidepresiva,“ vysvětluje Peterson. „To je jen jeden z důvodů, proč tvrdím, že myšlenka hierarchie opravdu nemá absolutně nic společného se socio-kulturní konstrukcí.“ A stejně jako studentka, která nikdy nepochopí základní myšlenku, ale také nikdy nepřestane mluvit, Newmanová zareagovala: „Abychom si to ujasnili, vy tvrdíte, že bychom měli naši společnost zorganizovat podle vzoru raků?“
Peterson si samozřejmě nemyslí, že by se lidstvo mělo přestěhovat na dno oceánu. Věří ale, že nemůžeme jednoduše ignorovat 2 miliony let evolučního vývoje, které formovaly naše chování a sociální interakce. Ve svém boji s politickou korektností bývá Peterson kritizován za nedostatečnou akademickou rigorozitu sjednocenou frontou marxistů, postmoderních dekonstrukcionistů a feministek. Ale 12 pravidel pro život není studií historie levicových intelektuálů, pitvající jemné nuance mezi, řekněme, Jacquesem Derridem a Simonem de Beauvoir.
Biologický základ
Jeho záměrem je vyvrácení všech teorií „nepopsaných tabulek“, které popírají naše biologické předprogramování a vyučují stejnou zhoubnou myšlenku: lidé jsou jen sociální artefakty bez jakékoli vrozené nebo vývojové podstaty. Pak už stačí jen malý krůček k tvrzení, že všechny rozdíly ve schopnostech nebo zájmech vedoucí k diametrálně odlišným výsledkům jsou jen náhodné a bezdůvodné a že muži a ženy jsou v podstatě stejní. Tomuto poslednímu empaticky chybnému bodu se Peterson věnuje zvláště, protože je kořenem mnoha problémů, s kterými se ve své psychologické praxi setkal. Nehledě na to, že společnost, která není schopná podporovat stabilní rodiny a vychovávat zdravé a dobře přizpůsobené děti, dlouho nepřežije.
Peterson je odmítán jako zastánce práv mužů, jehož sdělení jsou pro ženy jen málo zajímavé. A je pravda, že mezi jeho internetovými obdivovateli zpočátku muži převažovali (což se ale dá zčásti vysvětlit tím, že YouTube z různých důvodů sleduje více mužů než žen). S oblibou říká, že tento poměr se mění a na jeho přednáškách jsou muži i ženy zastoupeni rovnoměrněji. Přesto má zvláštní zájem o situaci mladých mužů, protože moderní elity z velké části ignorují jejich problémy a obvykle považují přirozené projevy maskulinity za „toxické“. Mladí muži mají dnes daleko větší potíže při proplouvání mezi mělčinami a útesy přijatelného chování. Jak upozorňuje:
„Chlapci se zajímají spíše o věci a dívky spíše o lidi. Je pozoruhodné, že tyto rozdíly, silně ovlivněné biologickými faktory, se výrazně projevují i ve Skandinávii, kde se rovnost pohlaví prosazuje s největším důrazem. Je to opak toho, co by čekali lidé hlasitě prosazující myšlenku pohlaví jako sociálního konstruktu. Prostě to tak není. Toto není předmět diskuse, data jsou jasná…“
Ženy mohou být úspěšné tím, že se prosadí ve své vlastní hierarchii – že budou dobré v tom, na čem ženám záleží. K tomu mohou přidat další úspěch, když se prosadí v mužské hierarchii. Muži, na druhou stranu, mohou být úspěšní pouze v mužské hierarchii. Ztratí svoji prestiž mezi muži i ženami, když budou dobří v tom, co je důležité pro ženy.“
Protože naše společnost mladým mužům nijak neusnadňuje nalezení všeobecně přijatelné cesty k mužné dospělosti bez toho, aby přitom museli potlačovat svoji výbojnou a soutěživou přirozenost, Petersonovy sympatie se naklánějí spíše k nim. Argumentuje však, že jeho přístup je výhodný pro obě pohlaví. Copak není zájmem každé ženy, ptá se, najít partnera, který je dospělý, pozorný a spolehlivý – což jsou právě ty vlastnosti, které se jeho metoda snaží kultivovat? Dá se předpokládat, že tyto kvality shledají žádoucími i ty nejpokrokovější ženy. Je ale zřejmé, že celá premisa Petersonova přístupu – pomoci mladým mužům být přiměřeně silní a mužní, aby byli atraktivnějšími pro ženy – jde přímo proti feministickému důrazu na systematický útlak a politiku genderové identity.
Jordan Peterson zakončil jeden ze svých článků v akademickém časopise tímto provoláním k duchaplnému zaujetí: „Život není neustálým útěkem před hrůzou smrti… Je tím, co drží přízrak smrtelnosti na uzdě, zatímco vytrvale a kreativně tvoříme dílo, jehož smysl je tak mocný a zřejmý, že břímě existence činí snesitelným. Prostý boj s hrůzou budiž proklet! Kyne nám cesta věčného hrdinství a každý, kdo se k ní obrátí zády, je nebezpečný blázen odsouzený ke zkáze.“
Nebát se…
Peterson se ve své veřejné osobnosti zřetelně staví do role hrdiny a inspiruje sílu ducha a sebeovládání u svých následovníků. Jeho přijetí existencialismu však naznačuje, že může být spíše troufalý než odvážný. Političtí filozofové sami za sebe musí přiznat, že za jejich dobře promyšlenými argumenty a dobře prolistovanými knihami leží oblasti, které je ještě třeba prozkoumat – metafyzické výzvy moderní fyziky, nové obzory Aristotelské empirické biologie obohacené o moderní objevy a dokonce třeba potenciál rozbouřených sociálních médií. Ve své idealizované formě projevovali strážci zákona starého Divokého západu drsnou a hbitou prozíravost, která odrážela sokratovskou moudrost v harmonii odvahy a zdrženlivosti. Pokud se dnešní myslitelé mohou od Petersona něčemu přiučit, je to nutnost doplnění jejich opatrnosti trochou odvahy. Když jde o záchranu civilizace, několik odvážných kovbojů nám může jenom prospět.
Přeložil Stanislav Kneifl
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
