Co je velmoc? Respektive kdo je velmoc? Většina lidí na takovou otázku odpoví výčtem několika velkých států jako “USA”, “Čína” a “Rusko”, aniž by moc řešila to, jestli ten status náhodou není historicky zděděný z časů, kdy poměry byly jiné. Máme tendenci uvažovat o velmocích coby státech, které zabírají pořádný kus plochy na mapě.
Pojďme vzít tu definici trochu exaktněji. Pro účely tohoto článku budeme považovat za velmoc takový stát, který je schopen buď vojenským zásahem nebo věrohodnou hrozbou zásahu přimět jiné regionální státy střední velikosti (žádné San Marino ani Lucembursko), aby něco dělaly či nedělaly. Jako supervelmoc bychom pak mohli definovat stát, který je schopen téhož i na vzdálených místech planety.
Z tohoto hlediska je na světě poměrně málo velmocí a čím dál více států se nám během 20. století přesunulo do nižší kategorie “mocnost”, jejíž schopnost nahánět na mezinárodní scéně opravdový strach je velmi omezená. Zajímavá je ovšem právě ta pozice Ruska, které se dlouho za velmoc automaticky považovalo. Budu teď argumentovat, že mu ten titul spíš nepřísluší.
A aby to bylo nějak podloženo, podíváme se na jednotlivé atributy, které moderní velmoc činí velmocí.
Atribut první: bohatství. Poslední, kdo dokázal vést dobyvačnou válku vysloveně levně, byli nejspíš Mongolové na konci středověku. Čím bohatší stát, tím větší a lépe technicky vybavenou armádu si může dovolit, a naopak.
Autoritářské státy si mohou za vojenské vybavení dovolit utrácet více než demokracie, kde občané do rozdělování společné pokladny “kecají” daleko více. Ale i pro autoritářské státy je těžké dosáhnout status velmoci, není-li jejich ekonomika dost silná.
Problém velmoci je totiž v tom, že za ideálního stavu by měla mít silné všechny složky svých ozbrojených sil: námořnictvo, pozemní armádu, letectvo a poslední dobou i kosmické síly. Udržovat a rozvíjet takový komplex naráz je drahé.
Jak si v tomto stojí dnešní Rusko? Dal bych mu dvě hvězdičky z pěti. Není to katastrofa, ale kdyby lépe spravovali svoje neskutečné zásoby přírodního bohatství, mohli by dosáhnout snad i na čtyři.
★★☆☆☆
Atribut druhý: schopnost vytvářet mezinárodní koalice nebo aspoň využívat nějakou imperiální strukturu, ve které jiní lidé přispívají k vašemu mocenskému úsilí, ať už úplně chtějí nebo ne.
Jakékoliv náklady se lépe nesou, rozloží-li se mezi více států a více lidí. Taky se tak dá případně naředit morální vina, pokud provedete něco, co se zpětně ukázalo být špatným nápadem (viz: Afghánistán, Irák). Velmi dobří v tom byli staří Římané, kteří na sebe sousední národy nabalovali tak úspěšně, že nakonec ovládli prostor asi tisíckrát větší než samotné Latium, které bylo jejich pravlastí (něco jsem o tom psal v článku o “rozděl a panuj“). Velmi špatní v tom byli starořečtí Sparťané, kteří by se nepošpinili ani nějakým smíšeným sňatkem, a nakonec také vymřeli.
Zaniklé britské impérium leželo v tomto kritériu někde mezi. Na jednu stranu utlačovalo i velmi příbuzné národy jako Iry, na druhou stranu se snažilo získávat na svoji stranu určitou část elit v zemích jako Indie a Nigérie; dodnes je součástí britské armády třeba jednotka Gurkhů (a jak obávaní bojovníci to jsou!). Britské velmocenské dějiny jsou vůbec pozoruhodnou oscilací mezi až absurdními představami o unikátnosti britské rasy a krve, a mezi poznanou nutností, že chcete-li udržet několik set milionů lidí pod svou kontrolou, nesmíte si je znepřátelit všechny.
Jak si v tomto stojí dnešní Rusko? Síla spojenectví se pozná v krizi a toto nepochybně krize je. Jenže dokonce i ten Lukašenko se rychle naučil význam španělského slova mañana, když se po něm chtělo zapojení do války. A Kazachstán, jehož lídra Rusové zrovna nedávno udrželi u moci, hlásí, že “nechce skončit za novou železnou oponou“. Jediná aspoň trochu kulturně svébytná jednotka, která se zapojila do bojů na straně Ruska, jsou Kadyrovovi Čečenci – kteří jsou ovšem formální součástí Ruské federace.
Z tohoto hlediska na tom byl bývalý Sovětský svaz daleko lépe. Dokázal těžit z organizací jako Varšavská smlouva, RVHP, Komunistická internacionála atd., které vesměs založil nebo ovládal, ale jejichž další členové byli motivováni spolupracovat. Však k nám taky v roce 1968 vpadla mezinárodní bratrská pomoc, i když v ní Sověti samozřejmě hráli rozhodující roli.
Nula hvězdiček z pěti.
☆☆☆☆☆
Atribut třetí: válečné zkušenosti v posledních cca 20 letech, protože za tímto horizontem se začíná institucionální paměť pozvolna ztrácet.
Válčení je něco, co se nedá naučit z knihy. Praxe je naprosto nezbytná, protože válka je ztělesnění chaosu. Země, která aspiruje na titul velmoci, si musí poradit s tisícem nepříznivých událostí na vysoké úrovni (důležitý generál dostane infarkt, aktovka s tajnými plány padne do rukou nepřítele, počasí se zvrtne a znemožní další postup, bývalý spojenec náhle změní strany) i na úrovni řadového vojáka (jídlo se zkazilo, civilisté strhali označení ulic a silnic, jediný tlumočník to schytal, tanky zapadly do bahna).
Toto je velmi obtížné natrénovat na cvičišti, s tím musíte mít reálnou zkušenost. Čím více lidí v armádě ví, co to znamená, ocitnout se pod palbou, tím větší šance, že je podobné zádrhele úplně nerozhodí. A naopak.
Jak si v tomto stojí dnešní Rusko? Dvě hvězdičky z pěti, a to za gruzínskou kampaň a za účast v bojích v Sýrii. Oboje to byly omezené akce, v případě Sýrie na území ovládaném částečně spřátelenou vládou, ale počítat se musejí.
Čečensko v roce 2000 už je za horizontem současnosti. Válka je hra mladých mužů a mladí muži z roku 2000 už dnes vesměs mají šediny.
★★☆☆☆
Atribut čtvrtý: demografie. Bez dostatečného počtu oněch mladých mužů se vám bude válčit špatně. Aspoň do doby, než nastanou úplné války robotů.
Ruská demografie už není tak dobrá jako před sto lety, kdejaký Bangladéš je na počet obyvatel strčí do kapsy. Ale pro účely omezené války v sousedství by ještě stačila. Na Čínu nesmějí ovšem ani pomyslet, ta by je utloukla čepicemi.
Tři hvězdičky z pěti.
★★★☆☆
Atribut pátý: aspoň částečná soběstačnost při produkci zbraní. Nic jako velmoc plně závislá na zahraničních výrobcích zbraní neexistovalo a neexistuje.
Zase jedna věc, ve které byl bývalý Sovětský svaz podstatně silnější než dnešní Rusko, a to ze tří důvodů:
a) mohl se opřít o vyspělou průmyslovou základnu v podmaněné střední Evropě (ocel, strojírenství), ba i některé suroviny se hodily (československý uran),
b) byl daleko méně zapojený do světových obchodních řetězců, takže činnost zbrojního průmyslu se nedala nijak ohrozit hospodářskými sankcemi ze strany Západu. Kdežto současné Rusko rozvíjelo třicet let globální kapitalismus i s jeho svatým principem just in time a úzkou specializací továren. Důležité komponenty typu čipů tedy musí odněkud dovážet,
c) vzhledem k tomu, jak obtížné bylo ze SSSR emigrovat, byli chytří Rusové nuceni zůstávat doma a něco dělat; část z nich skončila ve zbrojním průmyslu a vymýšleli tam nové zbraně. Jejich nástupníci ale sedí někde v Křemíkovém údolí a přemýšlejí, jak nám ještě efektivněji podstrčit reklamy na internetu. Relativní otevřenost hranic a drastický rozdíl v platovém ohodnocení způsobil, že značná část ruské zásoby technických talentů je prostě za hranicemi.
Současné Rusko je stále ještě schopno přicházet se zajímavými designy zbraní, ale jejich sériová výroba pokulhává. Tanků nové generace (Armata) bylo vyrobeno, inu, pámbuvíkolik, ale víc než dvacet asi zatím ne, a na ukrajinském bojišti jsme je ještě neviděli. Suchoj Su-57 existuje ve 14 známých exemplářích a na ukrajinském bojišti jsme ho také ještě neviděli. Je možné, že si Rusko nechce pokazit budoucí kšefty, protože kdyby se Armata či Su-57 ukázaly být příliš zranitelnými proti raketám odpalovaným pěšáky z křoví, těžko by se pak prodávaly jiným státům.
Hodnocení: někde mezi dvěma a třemi hvězdičkami z pěti. Vezmu-li v úvahu naprostou nevybavenost invazní armády takovými důležitými věcmi, jako jsou přístroje pro noční vidění, redukuji to na dvě.
★★☆☆☆
No dobrá, zeptá se čtenář. A co jaderné zbraně, ze kterých má zbytek světa strach? Není už jenom skutečnost, že je Rusko má, dostatečným důvodem pro přiznání velmocenského statutu?
Toto není úplně jednoznačné, ale přikláním se k tomu, že spíš ne. Jaderné zbraně jsou spíše pojistka, že vás někdo nesežvýká stejně jako kdysi Třetí říši. Až potud to funguje, ale v běžné každodenní mocenské politice jsou jaderné zbraně víceméně k ničemu.
Není náhoda, že jaderné zbraně od roku 1945 nikdo nepoužil, a není to ani žádný důsledek morální ušlechtilosti vrcholných politiků, kteří mají ty jaderné kufříky v prackách rukou. Cokoliv chtěly příslušné státy – SSSR, USA, Británie, Francie, Čína – skutečně dosáhnout, musely k tomu použít jiné prostředky než vyhrožování jadernou apokalypsou. Je to příliš nebezpečná hra.
Atomové zbraně můžou dokonce váš velmocenský status poněkud redukovat, protože jsou drahé a spotřebovávají cenné zdroje – práci inženýrů, vzácné kovy. Rusko má k dispozici obrovský arzenál, teoreticky stačící mnohonásobně na spálení celého světa, ale v ukrajinské invazi jim to s úkoly typu “obsaďte město Mikolajiv” a “obkličte Kyjev” nikterak nepomáhá.
Přitom v nějaké alternativní historii, kde by Rusové zredukovali svůj jaderný arzenál na cca 20 % jeho současné velikosti (což by stále ještě bylo asi tak 4x – 5x více jaderných zbraní, než kolik jich má Čína!!) a ušetřené peníze věnovali na masivní výrobu nových tanků Armata, letadel Su-57 a dalšího konvenčního vybavení, by možná už tu Ukrajinu měli celou.
Suma sumárum: Rusko je zhruba dvojhvězdičková velmoc, jinými slovy, zas tak moc ne. Při invazi na Ukrajinu ale nejspíš samo vycházelo z toho, že má aspoň čtyři hvězdičky. Korekce této iluze bude bolestivá.
Zdá se, že si to uvědomuje i ruský novinář Solovjov, který je dlouhodobě velkým fanouškem Putina, leč před pár dny přednesl v ruské televizi poněkud nervózní monolog na téma “nesmíme prohrát, protože kdo jsme, pokud si neporadíme ani s Ukrajinou”? (Viz video na konci tweetu.)
No právě.
(“Khasavyurt” je odkaz na mírovou smlouvu s Čečenci po první válce roku 1996, která jim umožnila de facto samostatnost.)
Převzato z webu kechlibar.net se souhlasem autora.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!