Peklo ukrajinské fronty očima válečného reportéra Matyáše Zrna: Ukrajinci vedou boj o duši národa

V čem je válka na Ukrajině podobná bojům z první světové války? Jsou ukrajinští vojáci lehkovážní? Uplatní se na frontě dobří hráči počítačových her? Stal se boj o město Bachmut novodobým Stalingradem? Proč Ukrajinci zvládají propagandu mnohem lépe než Rusové? Přinášíme postřehy a zážitky válečného reportéra Matyáše Zrna, který pravidelně informuje z předních linií ukrajinské fronty.

Asi není sporu, že způsob prezentace války na Ukrajině jejími samotnými představiteli je od počátku veden až překvapivě profesionálně. Nicméně, jak na stránkách CZ Defence před časem zmínil i generál Jiří Šedivý, optimistická prezentace ukrajinských úspěchů mohla vést na Západě k přesvědčení, že pomoc je dostatečná. I vy jste nedávno zmiňoval, že své úspěchy prezentují až příliš růžově.

Z počátku ruské invaze způsob komunikace ukrajinských představitelů v podstatě nakopl celý svět k pomoci napadené zemi. Západ díky tomu velmi rychle zjistil, v jak žalostném stavu ruská armáda je: tak jako vždy v Rusku. Když si čtete nějaké vzpomínky například z rusko-japonské války, první světové války a ze začátku druhé, je to pořád stejné. Při konfrontaci s nepřítelem se ukáže, jak je armáda zpuchřelá, prolezlá korupcí, plná neschopných důstojníků atd. Ukrajincům se umně podařilo srazit prestiž ruské armády.

Ale je otázkou, zda to nakonec sami Ukrajinci nepřehnali, protože lidé pak mají dojem, že když se jim takto daří, už by měli být v podstatě v Moskvě. A historie nás učí, že po porážkách typu zimní války nebo první dva roky velké vlastenecké války, jak jí sami Rusové říkají, se armáda dokáže poučit a adaptovat. Nelze ruské vojáky považovat za úplné pitomce. Na frontě mi všichni potvrdili, že se Rusové učí, že dokázali adaptovat svou taktiku úrovni svých vojáků. My se sice můžeme smát, že útočí jako za první světové války, ale oni jen přizpůsobili taktiku mentální úrovni běžného ruského vojáka a jeho vybavení. Jsou schopni s tím postupovat, ač pomalu a šíleně draze. A za pochodu se učí.

Také nezapomínejme, že Ukrajina je stát, jehož část byla po staletí v područí Ruska. I tam je zakořeněná ruská mentalita a ta se přes noc nezměnila. I Ukrajinci mají sovětsky myslící důstojníky, korupci a leccos nefunguje tak, jak by mělo. Mám takový pocit, že nyní proti sobě stojí relativně vyrovnané armády a dost často rozhoduje to, kdo s kým se zrovna v boji střetne. Pokud narazí ukrajinští čerstvě mobilizovaní dobrovolníci z teritoriální obrany na ruský Specnaz nebo výsadkáře, tak dopadnou špatně. A když ruští „mobici“ narazí na ukrajinskou námořní pěchotu, tak taky dopadnou špatně.

Jinými slovy, obě strany mají dobře vycvičené a dobře vyzbrojené jednotky, ale mají prostě i jednotky v sotva příčetném stavu. Sám jsem na frontě potkal vojáky, kteří neměli ani dvoutýdenní přípravný kurz.

A o čem to svědčí? O nekompetentnosti velení nebo nedostatku vojáků?

Je to částečně nekompetence, ale domnívám se, že se často projevuje určitá ukrajinská lehkovážnost. Vždy říkám, že bych chtěl mít armádu ze Skandinávců, kteří jsou disciplinovaní, vzdělaní a motivovaní. Když takovému vojákovi řeknete, aby vykopal dva metry hluboký zákop, tak ho vykope raději dva a půl metru hluboký. Ale když to samé řeknete ukrajinskému vojákovi, tak jej vykope metr a půl a pak už ho to přestane bavit. V lecčems jsou spíš podobní nám.

Ukrajina také trpí nedostatkem kvalitních důstojníků a velkými ztrátami. Vždycky musíte řešit, zda je pošlete na frontu, nebo cvičit další vojáky. A když nemáte dobré důstojníky, kteří po vás na cvičišti „dupou“, tak pak je to trochu na vás. I těch základních čtrnáct dní na cvičišti lze flákat. A hodně z nich to tak dělá, protože to prostě nějak dopadne. A to je samozřejmě problém. I když na druhou stranu, například to, že Ukrajinci pošlou operátora dronu prakticky bez vojenského výcviku, to je štěstí v neštěstí, protože on ho nakonec zas tolik nepotřebuje. Klasická armáda řekne: ty jsi voják, musíš za sebou mít základní výcvik, pak pokračující intenzivní výcvik apod. Válka vás občas donutí dělat věci, které jdou mimo systém, ale v důsledku to nakonec nemusí být vždy špatně, protože v tomto případě šlo o vojáka, který uměl dobře hrát počítačové hry; k řízení dronů házet granáty nepotřebujete.

Na to, jak je armáda obvykle těžkopádná, byrokratická a když jde o nějaké mediální vystoupení, tak extrémně opatrná, tak Ukrajinci od počátku invaze mediálnímu prostoru dominovali. Možná je to i tím, že sám prezident Zelensky je původem herec. A do klíčových funkcí si přivedl řadu lidí ze své produkční společnosti. Ukrajinské vedení moc dobře ví, jak média a PR fungují. To je oproti standardním armádám obrovský rozdíl.

Dostal jste se jako novinář působící v místě válečného konfliktu na Ukrajině do situace, kdy jste musel řešit dilema, zda zveřejnit informace, které by mohly poškodit ukrajinskou stranu?

Naštěstí jsem to zatím řešit nemusel. Ale věřím, že je lepší ukazovat reálný stav věcí. Samozřejmě jde o zajímavé etické dilema, například kdyby novinář byl svědkem nějakého exemplárního přešlapu typu mučení zajatců. Jako novinář byste to měl zveřejnit, ale zároveň, ať chcete nebo ne, bude vám někde v podvědomí probíhat, že se kvůli tomu stanete velmi užitečným nástrojem ruské propagandy. Vaše reportáž poběží na všech ruských kanálech a budou vás citovat, že Matyáš Zrno z České republiky odhalil genocidní podstatu ukrajinského režimu.

Což se ale děje nejenom novinářům, že jsou jejich např. méně optimistická vyjádření ke stavu ukrajinských ozbrojených sil zneužívána ruskou propagandou…

Kdybych se do takové situace dostal, nemohl bych ji ignorovat. I když bych ji zasadil do kontextu, že není úplně běžné mučit zajatce, stejně víte, že si z toho nepřítel vybere jen něco a udělá z vás užitečného idiota své propagandy. Ale takovou cenu bych musel zaplatit.

V rámci cest na Ukrajinu se pohybujete i v blízkosti fronty. Uvažoval jste někdy nad tím, jak byste reagoval v přímém ohrožení života, např. použitím zbraně?

To je záludná otázka. Vzpomínám si na jeden starý film o jistém americkém válečném fotografovi ve Vietnamu, který při útoku Vietkongu instinktivně popadl zbraň od mrtvého vojáka a začal automaticky střílet. Prostě si chtěl zachránit život. Na Ukrajině pobývám v úloze novináře. Rozhodně bych se někde nehlásil, že si chci zastřílet. Ale samozřejmě nemohu vyloučit, že bych v podobné situaci jako zmiňovaný filmový fotograf nejednal stejně.

Zaznamenal jsem, že v reportážích z Ukrajiny na sobě nemáte označení „press“ jako většina jiných novinářů. Proč?

Používám veškerou balistickou ochranu, ale nikoli označení „press“. Nechci na sebe přitahovat palbu. V blízkosti fronty něco jako na novináře se neútočí v případě Rusů nefunguje.

Rusové střílí i po Červeném kříži, proto si na sanitkách své označení zamalovávají. Vše, co nějakým způsobem vyčnívá, přitahuje pozornost.

Sám nosím neutrální barvy jak na helmě, tak i vestě, abych splynul s okolím, o což se tam ostatně snaží každý. I důstojníci se snaží vypadat jako běžní vojáci. Kde jsou ty časy, kdy důstojník měl pouze pistoli, nyní nosí stejné vybavení jako vojáci. Důstojníci jsou totiž vyhledávaným terčem pro odstřelovače. A samozřejmě, zabít novináře je pro Rusy větším úspěchem než zabít obyčejného vojáka, protože to v domovské zemi způsobí obrovské haló a rozvíří to debatu o podpoře války.

Domníváte se, že jde přímo o ruské rozkazy útočit na novináře či humanitární pracovníky?

Nevím, zda mají přímo rozkazy střílet. Spíše si domnívám, že nemají rozkazy nestřílet na novináře nebo humanitární pracovníky. Prostě pálí do všeho a na helmu s modrým potahem se lépe zaměřuje než na helmu s šedozeleným pozadím.

Přivážíte v rámci novinářských cest na Ukrajinu i nějakou humanitární pomoc? Jde to dohromady s rolí novináře ve válečném konfliktu?

Dovedu si představit, že z hlediska extrémního výkladu novinářské etiky to nemusí být úplně košer, ale tím se zase tolik nezabývám. Navíc to může pomoci otevírat dveře. A vlastně je mi tak trochu hloupé přijet s prázdnou na výlet do pekla, podívat se na něj z první řady a zase zmizet. Osobně byly mými novinářským vzory lidé jako Petra Procházková, Jaromír Štětina, Filip Tesař či Šimon Pánek, kteří byli napůl humanitární pracovníci, napůl novináři. Taková hybridní role je mi přirozená a vždy sebou něco přivezu, vyhlašuji sbírky na humanitární pomoc či vybavení pro vojáky.

Celý rozhovor najdete na stránkách magazínu CZDEFENCE

Převzato z cevroarena.cz