Pět českých intelektuálů se inspirovalo svými evropskými kolegy a sepsalo manifest. Proevropský samozřejmě. Řada z nich už několikátý. Mají strach, že se tradiční členové Evropské unie začínají obávat, zda rozšíření Unie o naše země nebylo ukvapené a předčasné. Protože v zemích Visegradu bují nacionální šovinismus, roste antisemitismus, vliv extrémní pravice, zastrašují se voliči a probíhá otevřené pohrdání tradicí mnohonárodní Evropy a otevřených evropských společností. A využívá toho Rusko a Čína. Manifest končí emotivní výzvou: „Neničme si Visegrádem to, nač jsme mnoho generací nedosáhli – členství v klubu evropských liberálních demokracií.“ Podepsáni Fedor Gál, Jan Urban, Michael Kocáb, Jan Ruml a Ivan Gabal. Chybí mi tam snad jen Tomáš Halík…
Některé signatáře znám, k některým jsem vzhlížel, většiny z nich si vážím za to, co v různých obdobích pro naši zemi udělali. Ale nemůžu se neptat: v jaké zemi to žijí? Není to jiná střední Evropa, než znám já? Ano, i já sem dosud ve stavu němého úžasu, když někde promluví náš prezident. Ano, ani já se nemohu dosud vyrovnat, že v naší zemi po skoro třicetileté náročné, ale vesměs úspěšné, transformaci od komunismu k demokracii vládne agent StB se zjevnými psychopatickými rysy. A ano, na Slovensku se stala tak šokující věc jako vražda novináře. A ano, v Maďarsku je u moci režim na můj vkus až příliš etatistický. A ano, boj mezi oběma křídly polské společnosti až příliš připomíná občanskou válku. Ale je to důvodem k takové míře sebemrskačství? A především: musíme se opět porovnávat se Západem z pozice jakýchsi zaostalých buranů? Jistě, sám už nejsem nejmladší a dobu, kdy slovo „Západ“ mělo takřka magický nádech a symbolizovalo z dobrých důvodů prakticky všechno lepší než u nás, si dobře pamatuji. Ale od té doby uplynulo třicet let. Změnili jsme se my. A změnil se i Západ.
Potíž celého manifestu není v tom, že kritizuje poměry v našich zemích. V tom se autoři mohou mýlit nebo mohou mít pravdu, nebo mohou mít pravdu z části. Kudlu do svých vlastních zad si vrážejí tím, že celý manifest staví na oblíbené mantře českých liberálních intelektuálů: „my jsme burani, Západ je osvícený“. Skoro si říkám, že psaní dokumentu probíhalo stylem „tak čím bychom ty lidi ještě více naštvali…?“ Přitom třeba kritizovaná kontrola médií a justice ze strany vlády je větší ve Francii než v Polsku. Antisemitismus je dnes rozhodně větší problém ve Švédsku či Francii než v Maďarsku. A vytýkat nám populismus, když v Paříži vládne člověk, který je úplně stejným produktem PR mágů jako Andrej Babiš? Vytýkat nám extrémismus, když v Řecku vládne krajně levicová Syriza? Zaměřit se na Visegrad, když v Bulharsku vládne bývalý Živkovův bodyguard jako diktátor (až na to, že si dává pozor, aby v Bruselu na vše kýval, takže si vysloužil nálepku „proevropský“)?
Není u nás náhodou také něco, co nás od Západu odlišuje v dobrém? Třeba, že nežijeme v sociálně rozvrácené společnosti, kde polovina mladých lidí nemá práci jako v Řecku či Španělsku. Že nežijeme ve státě, kde jsou čtvrti, kam se člověk bojí. Že nežijeme ve státě, kde při nástupu do metra nepřemýšlíme nad tím, že v případě teroristického útoku je lepší nebýt uprostřed soupravy. Ani nežijeme ve státě, kde musí kritici islámu žít roky pod policejní ochranou jako v Británii, Dánsku či Holandsku. Ani nežijeme ve státě, kde jen tak platil několik let výjimečný stav jako ve Francii.
Potíž je, že názor našich pěti intelektuálů je jen ozvěnou tezí, které můžeme slyšet i na Západě, kde se země Visegradu stávají jakýmsi starozákonním kozlem, na něž se nakládají všechny hříchy. Klasickým příkladem je článek z února letošního roku z prestižního časopisu Foreign Policy, kde se kritizuje snaha izraelského premiéra Benjamina Netanyahu „začlenit vlastní zemi do nacionalistického, rasistického a antisemitského bloku východoevropských států, nepřátel liberálního Západu.“ Tvoříme prý „společný subjekt, v rámci kterého dominuje odpor k hodnotám osvícenství, lidským právům, konceptu státu jako občanské komunity, principu rovnosti a, obecně řečeno, k cizincům.“ Ano, čtete dobře. V takovém pekle žijeme. Jen se potom nevím, proč se Židé stěhují ze Švédska a Francie a ne z Polska či Maďarska… Každopádně ten článek je natolik skvělým přehledem všech klišé, že ho pro vás přeložíme…
Slabším odvarem je pak manifest třiceti evropských intelektuálů z ledna tohoto roku, kteří vidí Evropu v největším nebezpečí od třicátých let a varují (jak jinak) před „explozí xenofobie a antisemitismu“ a nadcházející katastrofou. Nezmiňují sice konkrétní země, ale (kupodivu) je v západním tisku na doprovodných fotografiích samé Polsko a Maďarsko…
Ale zpět k našim domácím burcujícím intelektuálům. „Chceme zničit bezprecedentní bezpečí našich zemí?“, ptají se autoři v závěru. Právě, že nechceme, mohl by jim odpovědět mimokavárenský lid. Proto nechceme masovou imigraci z Blízkého východu nebo severní Afriky. Tu migraci, která zde zdvihla stavidla kritizovaného populismu. Protože je to strach, který živí populismus. Ale ten strach je sice často přeháněný a přiživovaný, ale není tady úplně bez příčiny. I když se nás leckdo snaží přesvědčit, že ročně zemře víc lidí na bodnutí včelou než při teroristických útocích… Prvořadým úkolem státníků bylo nedopustit, aby strach zachvátil Evropu. V tom selhali. Na ně by měla mířit kritika autorů manifestu. Oni dali populistům munici. Kdyby Angela Merkelová neotevřela hranice, vstoupil by Tomio Okamura do dějin je jako další z politiků, co vymyslel stranu, dostal jí do parlamentu, rozložil, rozkradl a vrátil se zpět do byznysu…
Matyáš Zrno
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
