Bitvu na Bílé hoře, od níž právě dnes uplynulo 400 let, dodnes většinově vnímáme jako symbol porážky a nastupující katastrofy. Podle docentky Marie Koldinské je ale takovéto jednostranné vidění historie spojené s „temnem“ nesmyslné. Společnost se podle ní naopak stabilizovala a nastoupilo dodnes ohromující baroko.
S historičkou Ústavu českých dějin Filozofické fakulty UK jsme rozebrali rovněž velkolepou výstavu „1620. Cesta na Horu“, kterou chystá Národní muzeum, a její práci pro Českou televizi. Marie Koldinská je totiž taktéž moderátorkou pořadu Historie.cs či scenáristkou řady dokumentárních filmů. Celý rozhovor najdete v říjnovém čísle magazínu I. V běžném prodeji ho neseženete, předplatit si ho můžete tady.
Jak podle vás dnešní většinová společnost vnímá Bílou horu a období, které po ní následovalo? Převládá stále jiráskovská představa „doby temna“?
Upřímně řečeno si myslím, že dnešní společnosti je Bílá hora vcelku ukradená. Přestaňme si namlouvat, že dějiny jsou něčím posvátným, k čemu se dnes a denně vztahujeme. Nejsou a nikdy nebyly. Většinové společnosti je historie dobrá leda jako kolbiště, na kterém „Češi nemocní dějinami“ svádějí své dnešní bitvy. Bílá hora dnes samozřejmě pořád zajímá historiky, ale politici nebo publicisté ji vytahují na světlo jen tehdy, když se jim hodí do krámu pro svůj aktualizační potenciál. V tomto smyslu pak na chvilku zajímá i veřejnost, která se k historii za běžných okolností nevztahuje nijak, ani jako k ušlechtilé zálibě.
Teprve v momentě, kdy Bílá hora opět nabývá na aktuálnosti kvůli něčemu, co se děje dnes – a mohou to být stejně dobře restituce církevního majetku jako vztyčení repliky mariánského sloupu v Praze na Staroměstském náměstí –, vždy na chvíli rezonuje veřejným prostorem i ona. Děje se to mnohem méně často než v 19. století, ale když už na to dojde, tak pořád překvapivě silně a překvapivě stejně schematicky jako za časů Františka Palackého.
Lapidárně řečeno – pořád tady přežívá představa, že jsme na Bílé hoře prohráli a že to bylo neštěstí bez míry a hranic. Pak se ovšem musíme ptát, kdo jsme to „my“. Vážně nevím, proč bychom se měli cítit být faktickými nebo ideovými dědici hrstky evangelických radikálů, kteří rozpoutali stavovské povstání proti dynastii, která zde tehdy legitimně vládla téměř 100 let, neřkuli proti panovníkovi, kterého si předtím sami zvolili.
Z čeho tato představa podle vás nejvíce pramení?
Z neznalosti historických reálií, z podivného lpění na účelových výkladech dějin zrozených z politických potřeb 19. století, z potřeby dělit svět i historii na „my“ a „oni“, z neschopnosti převzít na svá bedra a následně unést tíhu zodpovědnosti za vlastní dějiny, za vlastní přítomnost i budoucnost.
Jaký pohled na tehdejší dobu by byl přesnější?
Jiráskův román Temno dějově zahrnuje pouhých šest let pobělohorských dějin. Začíná korunovací Karla VI. roku 1723 a končí kanonizací Jana Nepomuckého roku 1729. Jde o období takzvané karolínské fáze pobělohorské rekatolizace, kdy velmi zesílila perzekuce tajných nekatolíků. Avšak označovat pobělohorskou dobu jako celek za „temno“ je nonsens.
Vždyť je to mimo jiné éra vzpamatovávání se z traumat třicetileté války, éra nástupu fascinující barokní kultury, éra stabilizace společnosti, kdy české země – právě díky tomu, že tvořily součást habsburské monarchie – neskončily kupříkladu jako Polsko, rozdělené mezi okolní mocnosti. Za daleko vyváženější než postjiráskovské úpění pod údajným habsburským jhem pokládám takový obraz českých dějin, který z nich nevylučuje nikoho. Připusťme už konečně, že do české historie naprosto neoddiskutovatelně patří Češi, Němci, katolíci, nekatolíci, Židé, zkrátka všichni, kdo zde v minulých staletích žili a byli společnými silami schopni vytvářet fungující komunitu.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
