V letech 2015 až 2020 se Evropskou unií přehnala pravicově-populistická vlna. V Polsku byla zvolena tvrdá pravicová vláda, v následujícím roce pak došlo k odchodu Spojeného království z bloku v roce 2016. Následovalo zvolení populistických pravicových vlád v Rakousku a Itálii a v roce 2018 znovuzvolení strany Fidesz Viktora Orbána v Maďarsku. Vše završilo Polsko, které si v roce 2019 znovu zvolilo stejnou vládu. A nyní Itálie… Anthony J. Constantini k tomu v jinak spíše liberálním Politicu napsal docela provokativní článek. Nejzajímavější body přinášíme v překladu.
Brusel a velká část evropských médií reagovaly na první vlnu populistického úspěchu odmítavě. Rovněž zahodil včasnou příležitost prokázat, že instituce EU jsou demokratické, během parlamentních voleb v bloku v roce 2019.
Ignorace se nevyplácí
Ačkoli se očekávalo, že předsedou Evropské komise se podle populárního systému Spitzenkandidaten stane lídr největší zvolené strany, lídři místo toho vybrali tehdejší německou ministryni obrany Ursulu von der Leyenovou – která nekandidovala a byla málo známá -, takže se velké množství voličů cítilo nezastoupeno.
Mezitím byl hněv voličů kvůli migraci, který byl jasnou hnací silou několika volebních klání, často ignorován nebo označován za pouhý rasismus, přičemž většina vítězství pravice byla přičítána dezinformacím.
A poté, co nic neudělali pro změnu, se uklidňovali tím, že populistická vlna v roce 2020 skončila. Jenže po této krátké přestávce však nyní populismus opět zaplavuje kontinent.
Na začátku letošního roku Orbán navázal na své vítězství z roku 2018 ještě větším vítězstvím proti opozičnímu kandidátovi, který se úzce ztotožňoval s Bruselem a do kampaně na maďarský státní svátek si přivedl bývalého předsedu Evropské rady Donalda Tuska.
Tento trend následovalo i Švédsko ve svých nedávných volbách, kde se k moci dostalo pravicové křídlo země díky krajně pravicovým Švédským demokratům, neboť tato strana od posledních voleb zdvojnásobila svou podporu mezi mladými volič. A ještě jižněji, v Itálii, byla právě zvolena nacionalisticky konzervativní Georgia Meloni.
Kdo bude dál?
Brzy mohou spadnout i další kostky domina. Španělsko a Finsko půjdou k volbám v roce 2023 a výsledkem obou voleb by mohly být pravicové koalice, jejichž součástí by byly i krajně pravicové strany. Mezitím jsou v Belgii na prvních dvou místech v aktuálních průměrech průzkumů krajně pravicoví populisté a polská vládní pravicová strana Právo a spravedlnost (PiS) stále vede v parlamentních průzkumech a mohla by reálně vládnout s nacionalistickou stranou Konfederace.
Vedení EU tyto skutečnosti buď ignoruje, nebo je záměrně nechápe.
Když letos v létě padla nikým nevolená technokratická vláda bývalého italského premiéra Maria Draghiho, Brusel uspořádal metaforický pohřební průvod, ale nevysvětlila jak je možné, že EU vkládala své naděje právě do nikým nevoleného bývalého centrálního bankéře. A jako by to nestačilo, jen několik dní před letošními italskými volbami von der Leyenová pohrozila, že pokud se Meloniové konzervativci dostanou k moci, použije „nástroje“, aby Itálii přiměla dodržovat bruselský diktát. Její hrozba kupodivu výsledky voleb nezměnila…
Podobně když byl v Maďarsku drtivou většinou znovu zvolen Orbán, Evropský parlament reagoval tím, že zemi označil za volební autokracii, místo aby se snažil pochopit jeho popularitu. A v rámci boje proti krajní pravici v Polsku Brusel jásal, když se bývalý předseda Evropské rady Donald Tusk stal opět lídrem opoziční strany Občanská platforma, aby se zbavil vládnoucí PiS.
V každém z těchto případů přetrvává neochota pochopit, proč přesně mají populisté a krajní pravice úspěch.
To neznamená, že by EU měla ignorovat porušování zásad právního státu, pokud k němu dochází. Koneckonců korupce a eroze práva mohou vážně poškodit institucionální důvěru. Vedení EU by se však přesto mělo pokusit zjistit, proč k těmto vlnám dochází – a odpovědi se zdají být poměrně zřejmé.
Pojďme si to vyjasnit!
Za prvé, Brusel musí vyřešit a vyjasnit nejasnost pravomocí EU.
Je například nezákonné zakazovat takové věci, jako je výuka práv LGBTQ+? A jak velkou moc by měla mít Komise nad rozpočtem, jako v případě plánu omezit Maďarsku čerpání prostředků z fondů EU? Zde Komise tvrdí, že reaguje na maďarskou korupci, ale pokud je tomu tak, proč nejsou stejně pečlivě sledovány prakticky otevřeně zkorumpované členské země, jako je Bulharsko? A pokud je to nakonec kvůli maďarskému zacházení s právy LGBTQ+, odkud se tyto pravomoci berou?
V širším měřítku, čím by EU vůbec měla být? Primárně hospodářskou unií, která existuje také proto, aby zajistila některá základní politická práva, nebo aktivistickou politickou a hospodářskou unií, která se bude snažit prosadit moderní výklad morálky prostřednictvím soudů? To jsou obrovské otázky, na které je třeba odpovědět.
Za druhé, volby ve Švédsku i v Itálii poukazují na to, že otázka migrace je stále důležitá, a Komise je z toho zjevně nesvá.
Von der Leyenová se sice ve svém projevu o stavu Unie o migraci zmínila, ale věnovala jí jen zběžnou větu na konci a mnohem větší pozornost byla opět věnována boji proti dezinformacím. Pokud se však všechna vítězství pravice pošpiní jako výsledek dezinformací a ničeho jiného, tak se nikam nedostaneme…
Je důležité uznat, že ne každé volební vítězství pravice nebo populistů je důsledkem dezinformací – k takovým vítězstvím často dochází kvůli skutečné frustraci voličů. A pokud se Brusel nepokusí naslouchat voličům a zjistit, proč dochází k druhé populistické vlně, nelze říci, co by mohla přinést téměř nevyhnutelná vlna třetí.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!