Bylo to dlouhé a náročné, ale povedlo se – rozpočet EU, včetně plánu hospodářské obnovy (dohromady 1,8 biliónu eur) byl schválen. Polské a maďarské veto se nekonalo a dojednaný kompromis je spíše vítězstvím polsko-maďarského bloku. Podmínka čerpání peněz z rozpočtu a fondů EU „dodržováním právního státu“ sice zůstala, ale dodatečné podmínky ho značně rozředily. Debata o rozpočtu ale opět ukázala na mýty, které ohledně unie a Polska a Maďarska přetrvávají i v České republice.
Připomeňme, že unijní orgány vedou řízení kvůli justiční reformě v Polsku či změnám ve volebním zákoně nebo obsazení mediální rady v Maďarsku. Zároveň se proti oběma zemím vede bubnová palba kvůli „obvyklým podezřením“ z preferování tradiční rodiny nad různými jinými formami soužití, nemožnosti nechat si změnit pohlaví zápisem do matriky dle své vůle (nám to samé kupodivu nikdo nevytýká), či chabého výkonu v prosazování nejrůznější LGBTIQ atd. agendy. To samozřejmě vede k otázce – postupovalo by se vůči Polsku a Maďarsku stejně, kdyby oba státy byly více, řekněme…, konformní?
Co je dovoleno pánu…
Všechno, co se vytýká Varšavě a Budapešti totiž najdete i v jiných státech unie. Ve Francii je systém prokuratury navázaný na státní orgány a soudní systém je slabý. Prezident může relativně volně vyhlásit výjimečný stav a vládnout dekrety. A výjimečný stav také ve Francii po roce 2015 trval několik let. Nikomu to nevadilo. Ani se EU neohrazovala proti novým zákonům posilujícím represivní složky ani se nikdo nepozastavuje nad způsobem, jakým se policie ve Francii vypořádává s kdekým, od žlutých vest po kočovné Cikány nebo imigranty v ilegálních táborech. Soudcovskou samosprávu, kterou v Polsku zrušili, také opravdu nemá kdekdo (vlastně jen na Slovensku, zářném to příkladu skvěle fungujícího soudnictví…). Ústavní soudce v Německu vybírají poslanci. Ve Francii Ústavní radu jmenuje ze třetiny prezident úplně dle své vůle. Řada států severní Evropy ustavní soud nemá dokonce vůbec.
Podstata problému je samozřejmě jinde. Šetrné státy v čele s Holandskem nechtěly žádný nebo alespoň omezený fond obnovy. A jedinou cestou k jeho omezení bylo „hodit“ to na Polsko a Maďarsko. Obě země přitom nepřišly s ničím revolučním, nechtěly nic měnit, jen hájily status quo – závěry minulého summitu i stávající evropské smlouvy.
Ovšem následná debata je orámovaná dvěma základními koncepty. Ten první je vlastně věčná parodie na slavný Chiracův výrok směřovaný k novým členským zemím, že „propásly svou příležitost mlčet“. Jeho nová varianta by se dala označit jako „My platíme, vy držte zobák“. Tento názor sdílí i většina našich liberálních novinářů, postižených jakousi středoevropskou obdobou Stockholmského syndromu.
Ten druhý je představa, že zastávat se hodnot jako je tradiční rodina či národ a národní stát, je samo o sobě v nejlepším případě podezřelé a zpátečnické, v horším případě se musí sankcionovat. Souvisí to ovšem s bodem 1), protože když něco takového dělá třeba Francie, nikdo neřekne ani popel. Nebo když Dánsko schválí drakonické zákony proti migrantům. Obvinění ze zneužití fondů EU v Maďarsku je také obzvláště zábavné, když víme, co se s fondy EU dělo po desetiletí v Řecku, Itálii či Španělsku, a co se s nimi před našima očima děje u nás.
…není dovoleno kmánu
Samozřejmě vůbec nikoho nenapadne, že příležitost dělá zloděje… Dotace obecně jsou do značné míry nastaveny tak, že i při nejlepší vůli (kterou nelze vždy očekávat a to jistě platí i v řadě případů v Maďarsku) se v případě potřeby na každého něco najde. Ta potřeba je zjevně vyšší v případě Maďarska než Řecka, kde se sice zpronevěřovalo po desítky a desítky let, ale zároveň ten stát ničím nenarušoval bruselské kruhy… To samé nyní platí v případě Bulharska, kterému vládne premiér Borisov jako feudálnímu lénu, ale protože nezlobí, tak se dělá, jako že je všechno v pořádku. Takové Polsko je naopak příkladným čerpačem dotací, což vidí každý, kdo v té zemi v posledních letech byl a nestačí se divit novým dálnicím či železničním koridorům.
Jenže když jde o Polsko a Maďarsko, je vše jinak. Podle Jiřího Pehe tak Polsko a Maďarsko vydírá. Vydírat samozřejmě může jenom Polsko a Maďarsko. Když prosazují ostatní státy své názory, jde o příkladnou evropskou spolupráci. (Kde jsou ty časy, kdy Francie zablokovala na půl roku činnost tehdejších Evropských společenství tzv. politikou prázdných židlí právě proto, aby si vynutila, že všechna přijímaná rozhodnutí musí být schválena jednomyslně). Podle Alexandra Mitrofanova je tu samozřejmě ruská stopa (narážel tím na Zemanovu výzvu, aby Visegradská čtyřka podpořila Poláky a Maďary – „Když nemůže být Varšavská smlouva, tak aspoň ta V4. Hlavně proti Západu a ve prospěch Kremlu“). Na námitku, že Polsko podporuje běloruskou opozici a pobaltské státy a vůbec dělá vše, co může proti Rusku, měl pádnou odpověď: „Úloha PiS je uvnitř plánu Moskvy v rozleptávání EU. Útoky na Kreml se tím promíjejí.“ Co dodat… Nebožtík Kubera byl taky čínský agent, i když plánoval cestu na Taiwan. Někomu se zkrátka nezavděčíte.
Malovali Poláci čerta na zeď?
A pokud si někdo myslí, že jde jen o technikálie a ne nějaké hodnoty, doporučuji rozhovor v Českém rozhlasu, kde proti sobě stál europoslanec Pavel Telička a bývalý velvyslanec ve Francii a ředitel Ústavu mezinárodních vztahů Petr Drulák. Poslanci Evropského parlamentu Teličkovi lze jistě vyčítat mnoho věcí (namátkou členství v KSČ a ANO), ale jistě ne to, že se nevyzná v Evropské unii. Teď mu mohou být vděční všichni konzervativci, kteří mají instinktivní nedůvěru v EU kvůli hodnotové agendě, ale všichni euroodborníci jim vždy vysvětlí, že v oblasti sociální a rodinné přece EU nemá žádné pravomoci. V rozhovoru pro Český rozhlas nám totiž vysvětlil, že ústavní zakotvení manželství jako svazku muže a ženy odporuje lidským právům, mezinárodním dokumentům a hodnotám, na kterých unie stojí. Ostatně to bylo k smíchu, jak ti polští konzervativci malují čerta na zeď, že jim chce unie mluvit do rodinných a sociálních záležitostí (které přece nejsou v pravomoci unie, že…) a bum, je tu rezoluce Evropského parlamentu o tom, že má EU bojovat za neomezený přístup k potratům pro každého „člověka s vagínou“.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!