V německém komediálním dramatu Už je tady zas, natočeném podle stejnojmenného románu Timura Vermese, se Adolf Hitler vrací do současné Spolkové republiky a glosuje současnost, která je pro něj neznámým novým světem. V jedné scéně také komentuje různé strany na současné německé politické scéně. Nemá rád nikoho z nich, včetně neonacistů nebo AfD, jejichž programové cíle ho uspávají. Nacistický vůdce překvapivě označuje Stranu zelených za jedinou nadějnou politickou sílu v zemi. S odůvodněním, že chtějí chránit přírodu německé vlasti.
Komické na tom je, že na německé politické scéně sotva existuje někdo, kdo by měl silnější performativní antifašismus než Zelení. Na druhou stranu by se však dal najít jistý pikantní společný jmenovatel, který by se dal využít v komedii. Koneckonců Hitler byl vegetarián, milovník zvířat a měl rád široké výhledy na alpskou přírodu.
Dědictví roku 1968
A i když to může znít přitažené za vlasy, nabízí se další možnost srovnání zelené agendy s méně veselými kapitolami německých dějin minulého století.
Němečtí Zelení vznikli jako politická strana až v roce 1980. Vyrostly z protestního hnutí roku 1968 a takzvané „nové levice“. Ačkoli název odkazuje na ochranu přírody, ve skutečnosti se jedná o levicově progresivní stranu, která bojuje nejen proti klimatickým změnám, ale také za sexuální menšiny a lidi s přistěhovaleckým původem.
V současné době jsou Zelení teprve podruhé v historii součástí spolkové vlády (společně se sociálními demokraty). V loňských volbách se umístili na třetím místě a s téměř patnácti procenty zaznamenali svůj dosud nejlepší výsledek.
Ačkoli Zelení nikdy nebyli významnou vládní silou, jejich program je nyní základním výrazem hlavního mediálního proudu ve Spolkové republice. Mezi novináři a tvůrci veřejného mínění v showbyznysu mají už dlouho neúměrně velkou základnu fanoušků.
Angela Merkelová to věděla. V roce 2005 pohořela s plánem na radikální zjednodušení německého daňového systému. Zjistila, že něco, co by tradičně mohlo být vlajkovou lodí programu křesťanské demokracie, není mezi Němci populární. Dalších šestnáct let tedy vládla tak, že za své přijala témata, která byla dlouho vlajkovou lodí Zelených, nebo jim alespoň vyklidila pole: odklon od jaderné energie, zrušení základní vojenské služby nebo hlasování pro „manželství pro všechny“ (i když zde Merkelová sama hlasovala proti) byly pro CDU do té doby nepřekročitelným tabu…
Neúměrný vliv
Zelení jsou sice v Německu jen středně silnou politickou stranou, ale díky svému postavení mezi tvůrci veřejného mínění bude jejich program zítra nezpochybnitelným programem, který budou prosazovat jak křesťanští, tak sociální demokraté. Němci a velká část EU dnes platí cenu za roky zeleného šílenství s nejistými vyhlídkami na zimu. To si uvědomuje stále více významných osobností německé veřejné sféry.
„Spolková vláda stále doufá, že slunce a vítr zachrání Německo v energetické krizi,“ píše Dagmar Rosenfeldová, šéfredaktorka listu Welt am Sonntag. „Alternativy, jako je jaderná energie nebo břidlicový plyn, naopak nechce sama otevírat. Ale nevadí jí, že je kupuje jinde.“
Rosenfeldová, mimochodem bývalá manželka Christiana Lindnera, předsedy liberální FDP a současného ministra financí ve vládě Olafa Scholze (SPD), vyčítá vedení země, že si nechce ušpinit ruce. Chybějící energii však nakoupí jinde, i když ani tam nemusí být kapacita dostatečná. Třeba v Norsku, od kterého Scholz před několika dny požadoval zvýšení dodávek plynu.
Kolegové Martin Hanus a Jozef Majchrák ve své eseji na stránkách Postoje zpochybnili dlouholetou mantru slovenské politiky držet se Německa za každou cenu. Reagují na slova polského premiéra, který připomněl, že Berlín v posledních letech zásadně chyboval v energetice i ve vztazích s Ruskem. Polsko mělo v těchto ohledech pravdu. Také polská imigrační politika se ukázala jako lepší. Slovensko by proto mělo více sázet na vztahy se svým severním sousedem.
Německo je pro Slovensko i Polsko důležitým obchodním partnerem. Teprve včera se veřejnost dozvěděla o nové významné investici přední německé společnosti v Prešovském kraji, kde může najít práci až 4 000 lidí. Německo pro nás vždy bylo a bude důležitým partnerem. Proto má smysl poznat Němce a jejich způsob myšlení nezaujatě.
Zlý Němec
Ještě mnoho desetiletí po druhé světové válce přežíval na Východě i na Západě stereotyp „zlověstného Němce“. Nejčastěji se objevoval v hraných filmech.
Východ měl svého Hannjo Hasseho, východoněmeckého herce, který díky své osobité vizáži ztvárnil nacistické důstojníky například v českém filmu Vyšší princip nebo ve slovenském filmu Půlnoční mše. Západ měl svého Antona Diffringa, který hrál nacisty v britských a amerických filmech (hrál mimo jiné Heydricha a Ribbentropa).
Němci jsou v těchto filmech zobrazováni jako povýšení a panovační, ale také jako lidé s uhlazenými způsoby, pod nimiž se skrývají velmi efektivní zabijáci bez morálních skrupulí. Trvalo několik desetiletí po druhé světové válce, než se německý národ tohoto obrazu zbavil. A skutečně, v roce 2021 se Německo již pátým rokem po sobě umístilo v žebříčku Nation Brands Index jako země, jejíž jméno je zároveň nejsilnější značkou. Za ní následovaly pouze takové země jako Kanada, Japonsko (další poražený z druhé světové války), Itálie, Spojené království, Francie, Švýcarsko a Spojené státy.
Dalo by se říci, že Německo je „cool“. Koneckonců po únorovém ruském útoku na Ukrajinu kancléř Scholz oznámil zásadní odklon od dosavadního zanedbávání německé obrany. Bundeswehr nyní pomáhá střežit Slovensko svými raketami Patriot. Místo nekritického chválení nebo naopak zatracování bychom se měli snažit Německo pochopit do hloubky.
Röpkeho německá otázka
Krátce po porážce Třetí říše ve druhé světové válce vydal Wilhelm Röpke, německý liberální ekonom žijící ve Švýcarsku, jednu z nejpronikavějších knih, která se snažila vystihnout německý národní charakter. Jmenuje se Německá otázka.
Röpke se v ní pokusil vysvětlit hlubší kulturní faktory, které umožnily, aby se v Německu dostal k moci někdo jako Adolf Hitler. A proč to byla právě německá politika, která v první polovině 20. století dvakrát vyústila ve světovou válku.
Podle Röpkeho byl „německý problém“ ve skutečnosti problémem prušáctví a specifických forem materiálního a duchovního života, které vznikly ve východní části dnešního Německa. Otto von Bismarck, železný kancléř, který v roce 1871 sjednotil Německo „železem a krví“, vnutil celému německému národu prušáctví.
Podle Röpkeho je Labe jako hranice dvou světů. Na jih a západ od něj leží tradiční německé země, zatímco území na východě dobyli Němci ve středověku od slovanských a baltských kmenů. Jednalo se o kolonizované území.
To se projevilo i ve způsobu obdělávání půdy. Zatímco na západě a jihu Německa feudalismus postupně slábl, stejně jako jinde v západní Evropě, a byly vytvořeny podmínky pro rozvoj svobodného rolnictva a měšťanstva, na východě vznikla třída velkých vlastníků půdy, tzv. junkerů, kteří byli přímo odkázáni na práci poddaných nebo nevolníků. Bylo jasně definováno, kdo vydává rozkazy a kdo má poslouchat na slovo; podmínky pro vznik střední třídy – ať už na venkově nebo ve městech – byly na Východě slabší.
„Povaha pruského junkera – jeho agresivní styl, ješitnost, nedostatek taktu a intuice, chytání se každé drobné výhody, tak bolestně viditelné i v soukromém životě Bismarcka nebo Hindenburga, jeho vychytralost a všechny ostatní vlastnosti – musí být příčinou mnoha věcí, kvůli nimž Prusko a pruské Němce tak nenáviděli.“
A jak shrnuje níže: „Prusko se svou mnohem slabší vrstvou rolníků a buržoazie nevytvářelo podhoubí pro liberalismus, individualismus a měšťanské ctnosti, zatímco pro kolektivismus všeho druhu poskytovalo vždy ty nejpříznivější podmínky.“
To se týkalo i průmyslových center, která vznikla v Porúří. Podle Röpkeho požadovali Junkeři od Pruska a později od německého císařství celní ochranu proti zemědělské konkurenci ze zahraničí. A protekcionismus i v průmyslové oblasti vedl ke vzniku kartelového hospodářství.
Německý problém však neměl jen ekonomické, ale i duchovní příčiny. Lutherova reformace v 16. století ovlivnila specifické prostředí východního Německa a v Německu měla podle Röpkeho, který byl sám protestantem, poněkud jiné důsledky než například reformace ve Skandinávii. Liberální ekonom, který sympatizoval s katolickou sociální naukou, kritizuje sociální důsledky té části Lutherova učení, podle níž je veřejný život hříšný a křesťanské nároky na svatost se omezují na soukromí jednotlivce.
V německém kontextu se tak ve veřejné sféře vytvořil prostor pro mocenský machiavelismus absolutistických vládců. A obyčejní Němci byli vedeni k lhostejnosti k politice, zatímco měli hledat seberealizaci v oblasti ducha nebo svého povolání. Röpke hovoří o výchově ke „Staatsfrömmigkeit“, tedy o druhu zbožnosti, jejímž předmětem uctívání je stát nebo nadřízené orgány. Cesta k Hegelovi a odlidštěnému byrokratickému pruskému státu je zde zřejmá.
Někde ve výše uvedených faktorech je třeba hledat zdroj německé pracovitosti a důslednosti, ale také úspěchů ve vědě či literatuře. V době míru a ve svobodném rámci jsou to hodnoty, které vedou k mnoha individuálním a společenským úspěchům. Hospodářský úspěch Německa je nepochybně dán jednak německou zručností, důkladností a organizačními schopnostmi, jednak disciplínou pracovní síly.
Běda však německé důkladnosti, pokud se chopí ideologie, která absolutizuje „jednu“ hodnotu nebo myšlenku. Němec ji totiž prosazuje se stejnou neústupností, jakou projevuje například ve svém pracovním životě.
A tak tytéž národní vlastnosti, které jsou za příznivé konstelace předmětem obdivu, vedly v jiném kontextu k vzestupu německého militarismu a nacismu. K ingrediencím národní katastrofy přidává Röpke německý sklon k romantickému snění, nejčastěji ve spojení s temnými lesy, nocí, měsícem nebo ponurými hřbitovy.
Po druhé světové válce Röpke požadoval, aby na území bývalého Pruska proběhla rozsáhlá pozemková reforma a Německo bylo federalizováno. Průmysl měl být vystaven volnému mezinárodnímu obchodu, což by vytvořilo tlak na rozbití kartelů.
Již v době psaní knihy byl východ země součástí sovětské okupační zóny a Röpke předpokládal, že zde místo drobných statků vzniknou kolchozy sovětského typu. Ty však považoval za pouhé pokračování podobného typu hospodaření, které existovalo za vlády Junkerů.
Totalitní hrozba zelené monománie
Německo je dnes zcela jinou zemí než po druhé světové válce. Prusko zaniklo, i když některé jeho resentimenty přežívají, zejména v nových spolkových zemích. Stejně tak národní socialismus a německý militarismus skončily na smetišti dějin. Až do ruské invaze na Ukrajinu měli němečtí politici problém nadchnout veřejnost pro potřebu armády.
Jedna sféra však vyvolává obavy, že by se mohla stát prostorem pro sebezničující německou kolektivní horlivost. Je to způsob, jakým se německá společnost a politici postavili k otázce změny klimatu a následným změnám v energetice.
Vnitroněmecká debata někdy vyvolává dojem, že Spolková republika chce sama (nebo nanejvýš s pomocí Evropské unie) zastavit globální růst teplot bez ohledu na to, co se děje v Číně nebo ve Spojených státech.
S trochou nadsázky by se dalo uvažovat o tom, zda v 21. století nenahradí špičatý hrot na tradiční pruské přilbě (Pickelhaube) ekologický symbol – jedle. Bylo by to úsměvné, kdyby se nezdálo, že část německé elity je ochotna hodit přes palubu svůj vlastní i evropský průmysl kvůli abstraktní myšlence a pocitu vlastního morálního pohodlí.
Držme se tedy Německa, jak praví tradiční slovenské politické klišé. Nezapomínejme však, že tato v mnoha ohledech úžasná země je někdy náchylná k samozvané záchraně světa až k sebezničení. Zůstaňme tedy u Německa, ale pokud by se znovu ocitlo na podobném sebedestruktivním kurzu, měli bychom se raději včas odrazit.
Převzato z Deníku Postoj
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!