Není to nic nového a vlastně ani překvapivého. I u nás se v posledních letech zcela autenticky zrcadlí debata a hodnotový střet, kterého jsme svědky v rámci celé západní civilizace. Jádrem střetu je vnímání a pojetí svobody. Buď odpovědné svobody, nebo bezbřehé volnosti až anarchie ve stylu kultury „mohu si dělat, co chci“. A do toho v duchu progresivistických tendencí zapadají všechny snahy i v oblasti bioetiky a sexuální identity člověka.
Cítím se ve třinácti více jako holka? Co na tom, že jsem kluk, co na to, že s tím nesouhlasí moji rodiče. Prostě mám právo na to se rozhodnout v duchu módního transgenderismu k jakému pohlaví právě tíhnu. Žijeme spolu, máme se rádi. Jako dva muži. Nic proti tomu, to je přece každého svobodné rozhodnutí, ale těžko mohu proti přirozenému řádu si v duchu „cochcismu“ nechat v rámci „náhradního“ (jak absurdní pojem!) mateřství „vyrobit na objednávku“ dítě.
Dítě není houska
Možná jsou to vyhrocené příklady, ale dokreslují tendence, které u nás i v Evropě sílí. Na konci června francouzský parlament schválil bioetický zákon výrazně rozšiřující „právo na dítě“. Vytanulo mi na mysli, že už si nikdo ale neláme hlavu nad tím, zda náhodou nezapomínáme také na právo těch dětí samotných. Dítě přece není houska na krámě! Dítě je člověk. Malý a slabý, který si zasluhuje od společnosti od početí zvláštní ochranu. Dítě má právo na to znát svého otce a matku. Dítě, lidský život, to je přece dar. A jako takový se nesmí stát předmětem obchodu, objednávky, sociálního inženýrství, vyvzdorovaného práva. Na dítě není nárok či právo. Je plodem vzájemné lásky manželů. Vždy jsme se k tomu já i KDU-ČSL hlásili a trváme na tom, aby to takto i zůstalo.
Nabízím druhý přístup ke svobodě. Svobodě postavené na zodpovědnosti a solidaritě. Svobodě, o které vím, že není bezbřehá a končí tam, kde začíná ohrožovat svobodu toho druhého. Svobodě, která respektuje osvědčené hodnoty, vzory a přirozený řád života. Kdybychom totiž přistoupili na teze často u nás zdůrazňované Piráty (a některými dalšími liberály), že je vše nutné ponechat na svobodě rozhodnutí jednotlivce a nijak nikoho neomezovat, tak se vydáme cestou, která povede k popření lidské důstojnosti. To je pro mne naprosto nepřijatelné a ochranu lidské důstojnosti považuji i společně s dalšími kolegy z KDU-ČSL i koalice SPOLU za základní úkol mého poslání politika.
Proto jsem se, jakožto předkladatel zákona o ústavní ochraně manželství jako svazku muže a ženy, spolu se svými kolegy jasně, srozumitelně, ale zároveň slušně a kultivovaně stavěl v uplynulých měsících na stranu stabilní rodiny postavené a definované jako táta, máma a děti. Jednoznačně odmítáme relativizaci manželství a představu, že by mohlo být svazkem kohokoli. Naopak jsme navrhovali ochranu manželského svazku muže a ženy, coby jednoho ze základních kamenů společnosti. Zvláštní uznání a ústavní ochrana je v dnešní turbulentní době, v níž se setkáváme s všudypřítomnými snahami o relativizaci a bourání vzorů, ať již sebelépe osvědčených, aktuálnější než kdy dříve.
Co je vlastně manželství?
Manželství muže a ženy má přece potenciál naplnit všechny hlavní funkce rodiny, zvláště pak přivést na svět další generaci a vychovat ji v nenahraditelné, vzájemně nezastupitelné a komplementárně působící mateřské i otcovské lásce i vzoru. Institut manželství muže a ženy, který se v průběhu dějin tak mimořádným a dlouhodobým způsobem osvědčil, si zasluhuje tu nejvyšší ochranu a úctu, nikoliv svévolné experimenty a pokusy „vylepšit“ a přetvořit jej podle momentálních krátkodobých trendů. Manželství není právem, jeho účelem není ošetřit vztah dvou lidí, kteří se mají rádi. Manželství je jedinečné společenství muže a ženy, které má svoji nezastupitelnou hodnotu. Je to dar a poslání. Nevedeme debatu o právech menšin a na nikoho neútočíme! A to i proto, že si vážíme každého člověka, respektujeme různé formy lidského soužití a jejich hodnotu. Ale hájíme manželský svazek, který je základem stabilní rodiny. A budeme ho hájit do posledního dechu!
Na celé debatě o manželství u nás, ale i na směřování jiných evropských zemí se ukazuje, že na pozadí kulturních střetů se odehrává zápas o respekt k lidské důstojnosti. Samozřejmě, že odpovědnost zůstává na každém jednotlivci, který se musí rozhodovat s plným vědomím etických důsledků. Ale jak ukazuje i příklad Francie, politici mohou výrazně ovlivnit, zda budeme svobodu vnímat nejen jako „volnost“, ale i „odpovědnost“. Lidská důstojnost se vším, co k ní patří, se prostě nesmí stát reliktem minulosti. Nesmí být poslána do propadliště dějin! Hájit to, co je staletími osvědčené a tvoří základ a kontinuitu rodiny i společnosti, je nejen na místě. Je to povinností každého z nás. Věcně a slušně. Když někdo hájí tradiční manželství podobnými prostředky jako jeho militantní odpůrci z řad liberálů, poskytuje mu jen medvědí službu.
Autor je poslanec PS PČR, bývalý předseda KDU-ČSL
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!