Hned z kraje odpovím jednoznačným „ano“. A hned se pokusím toto „ano“ obhájit a vysvětlit. Četl jsem o jakémsi průzkumu v Německu, podle nějž smýšlí konzervativně zhruba 40 % obyvatel, nicméně mezi novináři a publicisty tvoří konzervativně smýšlející pouhých 5 %. Ve veřejnoprávních médiích jsou konzervativci zastoupeni minimálně, byť jsou příležitostně zváni do různých besed a debat.
V Německu sami liberálové přiznávají, že to „trochu přehnali“. Když v roce 2015 kulminovala migrační krize, média si vytkla za cíl nikoli pravdivě a do hloubky referovat o faktech, ale vychovávat čtenáře, posluchače a diváky, aby k migraci zaujali ten správný postoj. Nepříjemné zprávy se novináři a publicisté snažili nezveřejňovat, a v krajních případech si různé zprávy vymýšleli. To se posléze ukázalo, když se přišlo na to, že Claas Relotius, slavný laureát několika novinářských cen, si některé zprávy prostě vycucal z prstu. (Nutno ovšem pro spravedlnost konstatovat, že časopis Spiegel, kterého se tento skandál týká nejvíce, pochybení přiznal a pokusil se o nápravu – do míry, která je v takovém případě možná.) Není divu, že na transparentech přívrženců AfD se objevovalo slovo Lügenpresse, tedy „prolhaný tisk“.
Od mainstreamu k fake news
Toto nedostatečné zastoupení konzervativců v médiích zřejmě značnou měrou přispělo k tomu, že lidé stále více čerpali své vědomosti (a následně i své názory) z různých internetových zdrojů. Často ale docházelo – a dochází – k tomu, že slepě věří různým fake news, protože kvalita internetových informací je mnohdy ještě ubožejší než kvalita veřejnoprávních médií. A s lítostí musím konstatovat, že mnozí z těch, kdo se považují za konzervativce, jsou ještě lehkověrnější než levičáci a liberálové. Právě proto vidím potřebu Konzervativních novin jako velmi naléhavou.
Nedávno jsem moderoval jednu veřejnou debatu. Jako obvykle jsem to schytával z obou stran. Část publika byla nespokojená, když se ozvalo cokoli pozitivního o EU, jiná část byla nespokojená, když se ozvalo cokoli kritického o islámu. Po debatě jsem byl těmito lidmi vyzván, abych žádná negativní fakta neuváděl, protože tím vyvolávám v lidech nenávist. Nemohl jsem nevzpomenout na první šťastlivce, kterým se ve třicátých letech minulého století podařilo uprchnout z gulagů a podat zpráva o tom, co se v Sovětském svazu děje. Zpočátku jim mnohdy nevěřili ani lidé pravicově smýšlející. Po celou dobu – od oněch třicátých let až do let osmdesátých – byli pak mezi západními levičáky lidé, kteří neradi slyšeli cokoli negativního o „táboru míru“, protože to chápali jako posilování kapitalismu, a tedy jako zradu „pokrokových sil“. Pravda, po okupaci Československa „spřátelenými“ armádami v roce 1968 už bylo docela těžké tento postoj držet, a pro spravedlnost nutno říci, že komunistické strany zejména Španělska a Itálie se se stalinismem vnitřně opravdu rozešly. Výzvy, abych neříkal nic negativního o islámu, jsou ale ze stejného soudku. Konzervativní noviny budou konat dobrou službu, když nebudou zamlčovat žádná fakta – ani ta, která se nám „hodí do krámu“, ani ta, která se nám do krámu nehodí. Pravdivost pro nás musí být důležitější než vítězství v nějakém mediálním souboji.
Hloupí a nevzdělaní?
Pro levicové liberály je výhodné líčit jejich názorové odpůrce jako jakousi jednolitou vrstvu. Voliči SPD a Zemana jsou nevzdělaní, hloupí, jsou to starší, zaostalí lidé… Hrozí, že se najdou další takoví nešťastníci, jako prý „první český usvědčený terorista“ pan Balda, který se snažil vyvolat panický strach z islámu. (Ovšem s tím prvním teroristou to není pravda; prvními usvědčenými teroristy jsou bývalý pražský imám Sámer Shehadeh, jeho bratr Omar Shenhadeh a Omarova manželka Fátima, dříve Kristýna.) V tomto zemanovsko-okamurovském táboře jsou opravdu někteří lidé zlí a nenávistní, vyzývající ke střílení malých dětí a k jiným zvěrstvům. Stačí podívat se na diskuse na sociálních sítích. Na druhé straně jsou v tomto táboře i zcela odlišní lidé. Jen mají větší strach z výstřelků liberalismu než ze Zemana. Znám takových lidí poměrně dost, a i když nevolím jako oni, vím, že nejsou fašisté.
Když se podíváte na evropskou politickou scénu, vidíte tento problém na mnoha místech. Levičákům (byť již zdaleka ne všem) a liberálům se daří neustále připomínat, že příznivci krajní pravice volí Švédské demokraty, v Německu AfD, ve Francii Marine le Penovou, v Rakousku Svobodné… Vedení těchto stran se zpravidla snaží se od krajní pravice distancovat, ale to je těžké, protože těžko očekávat, že by tento segment společnosti volil třeba sociální demokraty nebo zelené. I nadále lze – bohužel – očekávat, že naši političtí nepřátelé se nebudou vyrovnávat s tím, co tyto strany skutečně chtějí a co mají ve svém programu. Spíše budou vypichovat, jak hrozní lidé je volí.
I zde mohou Konzervativní noviny sehrát velmi pozitivní roli. Nesmějí se stát nástrojem nenávisti, ale nesmějí ani přistoupit na tezi, že zveřejňování nepříjemných faktů je šíření nenávisti. Bude to velmi nesnadný úkol – ovšem, když to tak vezmete, která hodnotná věc je nebo byla snadná?
Tak se do toho pusťme!
Dan Drápal.
Evangelikální teolog a publicista. Byl jedním z iniciátorů Nadačního fondu Generace 21, který usiloval o přesídlení iráckých křesťanů do České republiky.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
