Kohout Jarin z dlouhé chvíle a možná i drobet z naštvanosti na deštivé počasí raného podzimu, jež se toho času nad Františkovým hospodářstvím rozhostilo, rozkloval pytel zrní příslušící mezi zásoby na zimu.
Hospodář František Jarinovo počínání přísně, přesto s ohledem na celou událost spravedlivě, posoudil. Shledal rozjíveného kohouta vinným, přičemž mu uložil přiměřený trest. Ten pro Jarina spočíval v zákazu opuštění kurníku po dobu dvou dnů a dvou nocí.
Kohout si jej vzorně odpykal do poslední vteřiny. Měsíce po Jarinově návratu na svobodu uhodily nepříjemné mrazy. Jídla ze zásob ubývalo rychleji, než všichni očekávali. Zvláště se nedostávalo zrní slepicím, a to i zásluhou darebného chování kohouta před potrestáním.
Jarinem ve výsledku způsobená škoda podle několika slepic neodpovídala uloženému trestu. Jejich mluvčí se stala vskutku výmluvná slípka Lozjka. „Dva dny a dvě noci v kurníku za to, že jsme nyní hladové a vyhublé?! Nezlob se, ale vyměřils tuze směšný trest,“ dala se do přesvědčování hospodáře Františka.
„Jdi k věci. Co navrhuješ?“ vyzval Lojzku hospodář.
„Dej Jarinovi nový trest! Teď již pořádný. Takový, který vezme v potaz újmu, jakou nám všem ztropil,“ kdákla Lozjka bez mrknutí oka.
„Kohout byl již potrestán,“ pravil stroze František.
„Malý trest – žádný trest!“ opět pronesla slípka, aniž by zakolísala v pevnosti svého úsudku.
Hospodář začal záhy rozvíjet následující myšlenku: „Dobře. Řekněme, že Jarinovi uložím znovu trest za něco, za co byl již potrestán. A zdůvodním staronový trest, dle tvé rady, nedostatečnou přísností trestu původního. Pak ovšem budu moci stejným postupem opět potrestat každého provinilce…“ A snad by myšlenku v kuse dokončil nebýt Lojzčina: „To dá rozum. Tak to má být, Františku!“
„Tak to má být,“ vzal si slovo zpět František, „že za jednu nepravost lze trestat stejnou bytost vícekrát? Jakmile si původní trest odkroutí, šup a již ji tahám za křídlo zpátky pod zámek? Vrátí se na svobodu, a šup, je uvězněna zas, jelikož ono první potrestání, k němuž jsem dospěl vlastní úvahou, bez nátlaku, se mi po čase zdálo nedostatečným?“
„Přesně, jak říkáš, hospodáři,“ přitakala Lojzka.
„Jak říkám…,“ pokračoval hospodář, „ale něco mi pověz. Pokud bych uznal, že je mou povinností uložit znovu trest za podmínky, že se mi jevil ten původní mírný, bylo by stejně tak mou povinností zkrátit trest tomu padouchovi, u něhož jsem po odpykání dospěl k obrácenému závěru, totiž že jsem ho potrestal přespříliš přísně?“
„Jo, to sedí.“
„Sedí, sedí… Ty musíš být zatraceně chytrá, ba přímo geniální slípka, Lojzko.“
„Děkuji ze srdce za lichotku, Františku. Čím jsem si ji zasloužila?“
„Tím, že jsi vynalezla stroj času.“
„Nějaký šprým? Jaký stroj?“
„Času, protože jen s ním dokáži zkracovat odpykané tresty, když se mi s časovým odstupem začnou jevit přehnaně tvrdými. Jenže stroj času dosud nevynašel nikdo. Nikdo včetně chytré Lojzky,“ odhalil hospodář meze slepičí logiky.
Zatímco Lojzčina sebejistota chřadla, František svou řeč ještě neuzavřel: „V čem vidíš účel trestu pro toho, kdo se mu podrobuje?“
„Aby dostal za vyučenou. A aby se polepšil,“ váhavou, ale přece jen odpověď Lojzka vyloudila ze svého zobáčku.
„Jenomže aby se polepšil, musí věřit, že až jeho trest pomine, vrátí se mezi ostatní jako rovný mezi rovné.“
„Rovný mezi rovné?“
„Rovný mezi rovné. A jím zůstane nejpozději do okamžiku, kdy opět něco ošklivého provede.“
„Nechápu, jak to souvisí s Jarinem,“ zmateně teď Lojzka jukla na hospodáře.
„Jarin věděl, co nedobrého způsobil. A věří, že znovu potrestán bude jedině, pokud opět provede něco, co se nesluší. Proto seká latinu. Všimla sis?“
„Všimla, no…“
„Bude-li však moci být potrestán za stejné znova, proč by se polepšoval? Věděl by, že ať se zachová, jak zachová, přinejmenším ho dám zase zavřít za tu samou věc jako posledně. Opakované trestání za jednu a tutéž nezbednost nepovzbuzuje k nápravě. Naopak – šíří bezohlednost a lhostejnost k životům druhých. Kdybych Jarina znovu za rozklovaný pytel potrestal, vlastně bych mu říkal: dělej si, co chceš, komu chceš, tvůj osud jsem beztak zpečetil. Jednou kriminálník – napořád kriminálník.“
Po souvislejší promluvě Lojzka uznala, jak pošetile se ukvapila: „Nelze za jedno trestat dvakrát. Nikoho. Ani našeho Jarina.“
„A ještě něco,“ uzavřel případ František, „trest neukládá povinnost jen viníkovi. Ukládá povinnost rovněž moci, která viníka odsoudila. Totiž povinnost nehledět na něj očima viny, jestliže si ji poctivě odpykal. A poctivě znamená v trestu uloženém podle práva, což byl Jarinův případ.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
