Martin Weiss se v týdeníku Echo vrací k (zatím) nepovedené ratifikaci Istanbulské úmluvy. Upozorňuje, že upozorňování jejich zastánců, že o žádný gender nejde, poněkud bledne tváří v tvář argumentáři Rady Evropy, který v sekci „Průlomové aspekty úmluvy“ obsahuje i tvrzení, že „je to první mezinárodní smlouva obsahující definici pohlaví. Znamená to, že pro ženy a muže platí nejen biologické rozlišení mužského a ženského pohlaví, ale existuje rovněž společensky konstruovaná kategorie pohlaví, jež ženám a mužům určuje specifickou roli a chování“. Takže když odpůrci smlouvy tvrdí, že úmluva zavádí „genderovou ideologii“, a zastánci se jim kvůli tomu vysmívají, jsou za hlupáky. Rada Evropy je usvědčuje ze lži.
Jsi proti Istanbulu? Fackuješ manželku!
Podle Weisse pak zastáncům úmluvy nezbývá, než její odpůrce nálepkovat jako „člověka, který doma vše řeší fackou“. To je dle Weisse zvláštní obsese některých komentátorů: „usoudili, že lidé s odlišnými politickými preferencemi než oni kdovíproč lpějí zrovna na domácím fackování. Posloucháš Jordana Petersona? Fackuješ. Jsi proti Istanbulské úmluvě? Fackuješ.“
„Dalším legračním argumentem je, že populistické vlády nyní úmluvu odmítají navzdory nárůstu domácího násilí v koronavirové pandemii. V pandemii se děje spousta dalších věcí a soustředění na domácí násilí má svůj původ hlavně v tom, že tu existuje vrstva lidí, kteří mají v počítači šablonu ‚(Aktuální jev X) dopadá nejvýrazněji na ženy‘ a jejich práce spočívá v tom, že vyhlížejí jevy, které mohou do šablony doplnit a vyslat novou tiskovou zprávu do světa. S pandemií jim to dalo trochu práce vzhledem k tomu, že nemoc dopadá výrazněji na muže, ale ne že by se nesnažili. A úmluva se připravuje od roku 2011, to přišel zásadní argument pro její přijetí až s pandemií o devět let později?“
Existuje pohled, že lidská svoboda se prosazuje zakotvováním práv v zákonech. A to nejen domácími, ale hlavně mezinárodními dohodami. Že práva deklarovaná mezinárodní dohodou jsou nějak lepší, oprávněnější a lépe zajištěna než jen práva domácí. Pro některé je to víc než jen pohled, ale i politický program, dokonce hlavní politický program. Má to svůj ideologický důvod, a ten nikdy většinu veřejnosti nepřesvědčil. A má to svůj praktický důvod – vrstvu lidí, jejichž pracovní a kariérní náplň je konstruována tak, že víc předpisů je pro ně vždy líp než míň předpisů. Ani ti nejsou většina. Jde o to, nebát se jít proti nim.
Proč se MI5 drží zpátky
Ondřej Šmigol se tamtéž věnuje vyšetřování vlivu Ruska na britské volby. Zprávu sepsal parlamentní výbor pro zpravodajství a bezpečnost. Klíčová pasáž dokumentu o 55 stranách je: „Objevila se rozsáhlá veřejná obvinění, že se Rusko snažilo ovlivnit referendum o členství Spojeného království v EU v roce 2016. Dopad takovýchto pokusů by bylo obtížné, ne-li nemožné, posoudit a ani jsme se o to nepokoušeli. Nicméně je důležité zjistit, jestli nepřátelský stát podnikl úmyslné kroky s cílem ovlivnit britský demokratický proces, bez ohledu na to, jestli byl úspěšný, nebo ne.“ Zpráva dále konstatuje, že se Rusko britskou politiku snaží ovlivnit (a to už při referendu o skotské nezávislosti, to ale tehdy nikoho nezajímalo), ale zjistit přesné dopady je nemožné. „Vyšetřovací výbor také došel k závěru, že Rusové nesledují žádný konkrétní politický cíl. Jen chtějí zasít nedůvěru a rozdělovat společnost.“ To potvrzuje zkušenosti z ostatních zemí včetně ČR.
Jediné opravdu znepokojující zjištění je o vlivu ruských peněz v Británii. Z Londýna se v podstatě stala pračka na špinavé peníze ruských oligarchů a mafiánů. „Peníze jsou také investovány do rozšiřování patronátu a budování vlivu napříč britským establishmentem – PR firmy, charity, politické zájmy, akademikové a kulturní instituce, všichni byli ochotnými příjemci ruských peněz, čímž přispěli k procesu ‚praní reputace‘“. Zjištění znepokojující, ale nikterak nové.
Zajímavé je, že britská kontrarozvědka MI5 se dezinformacemi odmítá zabývat. „Ve skutečnosti se zde projevila moudrost britských zpravodajců. Ti se od celého procesu distancují, neboť tvrdí, že by jejich vyšetřování samo mohlo být posouzeno jako ovlivňování voleb. Jejich prací je zjišťování tajných informací. Boj proti dezinformacím ve volbách je podle nich úkolem ministerstva pro digitalizaci, kulturu, média a sport a také pro ústřední volební komisi. Právě ve srovnání s americkými kolegy Britové vycházejí dobře. Agresivní vyšetřování Trumpovy kampaně, kdy FBI obcházela a ohýbala pravidla, důvěryhodnost federálních agentů naprosto zdiskreditovalo. Není divu, že se MI5 a MI6 chtějí držet zpátky.“
Pokrytectví Googlu
Tentýž autor se věnuje obviněním Googlu, že omezuje ve svých vyhledávačích přístup ke konzervativním stránkám (což Google vždy nakonec vysvětlí technickou závadou…). Jestli ale něco nebude v tom, že „95 % peněz, jež lidé pracující v Googlu v minulém roce poslali na politické účely, skončilo u demokratů. V roce 2016 lidé z Googlu poslali víc peněz Hillary Clintonové než zaměstnanci jakékoli jiné firmy. Loni byla jejich favoritkou Elizabeth Warrenová, i když v posledním čtvrtletí jí předstihl Bernie Sanders, tedy aspoň podle objemu obdržených peněz. Celkově zaměstnanci Googlu v roce 2019 poslali demokratům přes 2,3 milionu dolarů. Názorová jednolitost taktéž může vysvětlovat občasné přešlapy Googlu. Firma prostě postrádá lidi, kteří by byli schopni podat pohled protistrany nebo upozornit, že zde se již společnost pouští na tenký led.“
Šmigol poukazuje i na pokrytectví Googlu, který ukončil spolupráci s americkou policií a armádou, ale stále spolupracuje s Čínou. „V roce 2010 firma nejlidnatější zemi slavně opustila – po čtyřech letech tamějšího působení. Důvodem byla čínská státní cenzura a obří hacknutí Googlu skupinou napojenou na čínskou armádu. Jenže ve skutečnosti Google z Číny nikdy tak úplně neodešel. Sice tam není dostupný jeho vyhledávač, ale i tak jsou jeho aktivity v Číně obrovské. Přesněji řečeno: aktivity jeho mateřské firmy Alphabet. Ta vznikla v roce 2015 restrukturalizací Googlu. V Číně tak třeba působí Verily, dcera Alphabetu zaměřující se na biotechnologie, Waymo, vyvíjející samořídicí auta, a investiční fondy CapitalG a Google Ventures. Alphabet například investoval 550 milionů dolarů do druhého největšího čínského on-line obchodu JD.com, 120 milionů do mobilní platformy streamující e-sporty s názvem Chushou nebo 1,9 miliardy dolarů do čínského start-upu Manbang, popisujícího se jako Uber pro velké náklaďáky. Pak je tu dlouhodobá spolupráce Googlu s Huawei, která skončila teprve v květnu 2019 po zákazu americké vlády.
Google navíc zjevně dlouho plánoval návrat na čínský trh i na poli vyhledávačů. „V srpnu 2018 unikly interní dokumenty Googlu o projektu ‚Dragonfly‘ (česky projekt Vážka, což ale zdaleka nezní tak impozantně). Šlo o vývoj vyhledávače speciálně určeného pro čínský trh, který by splňoval i požadavky komunistické strany na cenzuru. Po veřejném pobouření Google v prosinci oznámil, že projekt zastavuje.“
Už i ve Wall Street Journal…?
A nakonec jedna poněkud šokující zpráva. „Už i v tradičně konzervativním a také světově proslulém deníku Wall Street Journal se formuje kolektiv pracujících, který po vydavateli žádá přistřihnout křídla příliš pravicovým komentátorům“, píše Daniel Kaiser. „Dopis vydavateli má ‚jen‘ 280 signatářů, mají mírnější požadavky než jejich kolegové z New York Times, nežádají explicitně hlavy, ovšem aby pracovní kolektiv v jakési variantě dělnické samosprávy od konzervativních novin žádal obrat doleva – protože o to ve skutečnosti jde –, by ještě nedávno bylo nemyslitelné.“
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!