Útok na morální status tradiční rodiny je rovněž namířen proti autoritě dospělých.
Tradiční forma rodiny dnes již není považována za samozřejmost, naopak je ona sama a ideály s ní spojené často odsuzovány a označovány za zastaralé, diskriminační a utlačovatelské. Proč instituce, která po staletí sloužila jako kolébka moderního společenského řádu, může být považována za zastaralou či dokonce nežádoucí?
V posledních padesáti letech se autoritativní status rodiny stal terčem soustavných útoků koalice sociálních inženýrů, akademickými odborníků, terapeutických profesionálů a stoupenců politiky identity. Výraz „válka proti rodině“, který použili sociologové Brigitte a Peter Bergerovi na konci 70. let 20. století, vystihuje důležitý vývoj a je ve hře dodnes (1). První část knihy Bergerovi pojmenovali Rodina – válečná zóna ideologií. Název nemohli vybrat příhodnější. Tradiční nukleární rodina složená z manželského páru a jejich dětí je terčem ideologických střetů již po více než dvě století. Jako „problém“ ji viděla většina revolucionářů od Marxe až po Frankfurtskou školu, která svůj „pochod institucemi“ s cílem svrhnout západní buržoazní řád zahájila právě útokem na manželskou rodinu.
S pojmem „tradiční rodina“ se v běžné akademické literatuře a politických dokumentech Západního světa obvykle zachází s podezřením, často je presentována jako přežívající anomálie, spojovaná s řadou problémů. Je-li zmíněna „rodina se dvěma rodiči“, rychle následuje prohlášení, že se jedná pouze o jednu z mnoha dalších forem rodiny. Pluralizace rodinných forem vychází z relativizace normativního obsahu rodiny a vede k tomu, že všechna rodinná uspořádání jsou považována za stejně hodnotná a žádná forma nemůže být vykládána jako lepší než ostatní.
Ano, rodina plní určité klíčové funkce – reprodukce, ošacení, výživa a socializace dětí a poskytování přístřeší a zdrojů pro přežití – a ano, řadu z nich lze plnit různými způsoby, ale skutečná rodina je více než jen zásobárnou funkcí. Je také hlavním zdrojem identity a poskytovatelem vztahů, které spojují lidi navzájem i s předchozími a budoucími generacemi. Rodina spojuje své členy s širší komunitou a hraje důležitou roli při vytváření vazeb, které členy širší komunity spojují. Prostřednictvím rodiny se kultivují morální kodexy společnosti a utváří se smysl pro širší solidaritu.
Jádro rodinného života
V různých společnostech v Africe, Asii, Evropě a na Blízkém východě jsou jistě rodiny a jejich vztah k širšímu společenství utvářeny různými kulturními zvyklostmi a normami. Přesto však sdílejí důležité „základní rysy charakteristické pro rodinu“. Na základě etnografických dat identifikovali Bergerovi šest rysů, charakterizujících rodinný život v různých společnostech.
- Organizace lidské sexuality prostřednictvím určité formy manželství, která slouží ke společenské legitimizaci sexuálního svazku, bez ohledu na to, zda se projevuje formou monogamie nebo polygamie a jejích podkategorií;
- samozřejmá akceptace toho, že hlavní funkce svazku se točí kolem plození a ochrany dětí;
- uznání práv a povinností mezi manželi i práv a povinností manželů vůči dětem;
- jasně vymezené bydlení pro manžela, manželku a děti, kterému se běžně říká domácnost;
- soubor více či méně přesně stanovených vzájemných ekonomických povinností mezi manželem a manželkou a obou vůči jejich dětem;
- společensky legitimní systém odvozování rodinného původu.
Ačkoli se tyto rysy rodinného života projevují různými konvencemi, rituály a praktikami, všechny jsou vnímány jako závazné, autoritativní a samozřejmé způsoby utváření vztahů a těší se všeobecně uznávanému normativnímu statusu. Proto mohou sloužit jako prostředek předávání hodnot mladým lidem a hrát klíčovou roli v jejich socializaci.
Až do 70. let 20. století byla pravidla a praktiky spojené s rodinnými tradicemi v západních společnostech široce přijímány a v mnoha případech dokonce idealizovány. Uznávalo se, že vedení rodinného života nebývá bez problémů, jako je rozpad rodiny a nepřítomnost otců, nebo problémy související s pracujícími matkami a mizející podporou ze strany širší rodiny. Vždy se však diskuse týkaly konkrétních problémů, které byly považovány za výjimečné, a rozlišovalo se mezi relativně malým počtem problémových rodin a všemi ostatními.
Od 60. letech 20. století se však postoj k rodině prudce mění, postupně dochází k rozšiřování okruhu rodinných problémů, až byla nakonec zpochybněna sama její autorita. Tyto názory se v kontrakultuře šedesátých let zpolitizovaly a nakonec získaly požehnání převládajících kulturních elit.
Pochopení eroze tradičního rodinného života
Od 70. let je tradiční rodina progresivními odborníky a politiky, kulturními činiteli a akademiky systematicky znehodnocována, a dokonce démonizována. Hlavním motorem těchto protirodinných nálad je nepřátelství vůči tradičním ideálům a praktikám spojeným s rodinou. Útoky na rodinu byly motivované především politicky, přesto se jejich autoři zaštiťovali tvrzením, že se pouze řídí poznatky psychologie. Začalo se tvrdit, že rodina je zdrojem psychických problémů a dysfunkcí kvůli svému autoritářskému a patriarchálnímu charakteru. Na rodinu se začalo pohlížet nepřátelsky jako na „nebezpečný zdroj individuální represe a duševní patologie“, která následně vede k řadě psychologických a sociálních problémů.
Tato změna v chápání rodiny se projevila ve změnách v terapii a sociální práci. Až do sedmdesátých let bylo cílem udržet rodinu pohromadě a pomáhat při udržování její stability. Od těch časů však význam přikládaný tomuto cíli klesá. Rodičovská autorita a disciplína byly nyní představovány v negativním světle, protože byly považovány za represivní a zodpovědné za různé deficity duševního zdraví.
Jedním z důsledků ztráty autority rodiny byl posun v chápání rozvodu a jeho postupné normalizaci. Rozvod byl stále zřetelněji představován jako lepší alternativa než nešťastné manželství. Za těchto okolností se nestabilita a rozpad stávaly stále častějšími a pro mnoho mladých lidí ztratila tradiční forma rodiny na přitažlivosti.
Mnoho textů o krizi tradiční rodiny tvrdí, že tento vývoj byl důsledkem rychlých socioekonomických změn a proměny postavení žen. Takový výklad opomíjí roli politiky a kultury. Eroze autority tradiční rodiny nebyla spontánním důsledkem socioekonomického vývoje ani ji nezpůsobila změna v postavení žen. Byl to především důsledek trvalého kulturního útoku na rodinu s cílem zpolitizovat soukromou sféru pod heslem „osobní je politické“. Tato ideologie cíleně patologizovala rodinné ideály a naznačovala, že dřívější obrazy usměvavé dvourodičovské rodiny objímající své šťastné děti jsou pouhým mystifikačním mýtem.
Populární kultura, učebnice, Hollywood, mainstreamová média od těch časů stále častěji obracejí proti tradiční rodině a zaměřují se spíše na „temnou stranu rodiny“…
Roztříštěnost rodiny
Kulturní útok na rodinu měl dva zásadní důsledky. Rodina byla stále méně představována jako vztahová a založená na společném zájmu, ale naopak jako místo spojující jednotlivce s potenciálně protichůdnými zájmy. Rodinná politika se zaměřila již ne na záchranu rodiny, nýbrž na záchranu dítěte, pomoc ženám získat nezávislost na manželovi a snížení autority otce. To stojí za absurdními formulacemi jako je „chudoba dětí“, a nikoliv chudoba rodiny. V tomto smyslu je rodina považována spíše za soubor jednotlivců než za místo, kde se odehrávají primární vztahy ve společnosti. Jak upozorňuje Dr. Ashley Frawley ve studii Families in Fragment: Why The EU Must Bring Back The Family:
„Evropská unie nemá ani tak rodinnou politiku, jako spíše protirodinnou politiku: přístup, který rozděluje rodiny na samostatné jedince, kteří jsou následně vnímáni jako nástroje nebo problémy pro tvůrce politik při hledání často protichůdných cílů. Z tohoto pohledu je rodina pojímána nejen roztříštěně, ale také jako cíl intervencí, jejichž cílem je prolomit „cykly“ sociálních problémů, jako je chudoba, a vymýtit nežádoucí hodnoty, přesvědčení a chování“.
Druhým důležitým důsledkem útoku na morální autoritu rodiny byla rostoucí tendence k pluralizaci rodiny. V odborných a oficiálních kruzích byla tradiční rodina zobrazována jako jedna z několika různých rodinných forem. Manželství a společné rodičovství manželky a manžela se stalo jednou z možností vedle soužití párů, svobodného rodičovství a různých dalších uspořádání. Tento vývoj posvětila konference o rodině v Bílém domě v roce 1979. Výsledkem této konference bylo nové vymezení konvenčního významu rodiny. Jak poznamenal Berger,
„Aby bylo možné pojmout širokou škálu domácích uspořádání – od domácností s jedním rodičem, smíšených rodin, rodin stejného pohlaví, kohabitujících párů až po exotičtější provizorní uskupení -, která se objevila v předchozím desetiletí, byl termín ‚rodina‘ bez dalšího nahrazen termínem ‚rodiny‘. Všechna rodinná uspořádání, ať už byla sebevíc pomíjivá a přitažená za vlasy, byla nyní považována za stejně přijatelná a samozřejmě si zasloužila veřejné uznání a podporu.“ (2)
Až do té doby společnost disponovala jasným normativním ideálem, jak má rodina vypadat. V praxi se tento ideál ne vždy naplňoval. Nicméně dospělí byli schopni předávat mladé generaci hodnoty a ideály týkající se rodiny. Znamenalo to, že rodiče samoživitelé, stejně jako dvourodičovské domácnosti, měli podobný referenční bod, který jim pomáhal socializovat jejich děti. Mnohé se ztratilo, jakmile společnost ztratila důvěru poskytnout mladým lidem rodinný model, který by je mohl inspirovat.
Až donedávna nebyla kulturní podpora pluralizace rodinné formy ve společnostech Západu zdaleka všeobecná. Na přelomu tohoto století mohl Berger psát o „paradoxní situaci, v níž kulturní elita toužila deinstitucionalizovat rodinu v její konvenční podobě a oslavovat bohatou škálu dostupných možností životního stylu, zatímco obyčejní lidé se nadále řídili konvenčnějšími ideály“ (3). Bergerův postřeh je do značné míry aktuální dodnes. Přinejmenším z hlediska rétoriky a ideologie představují elity a profesionální vrstvy tu část společnosti, která se nejvíce odcizuje instituci nukleární manželské rodiny. V praxi však vyšší vrstvy uzavírají manželství častěji než jiné části společnosti.
Rodina (spolu s manželstvím) byla zbavena svého normativního obsahu a díky tomu se stala jen jednou z možností, otázkou životního stylu. Tato ztráta neznamená jen to, že manželství a dvourodičovské rodiny upadly a že se zvýšil počet rozpadů, rozvodů a bezdětnosti. Tyto až příliš zjevné jevy jsou pouze symptomy ještě závažnějšího problému: ztráty autoritativního statusu dospělosti a nejasného převzetí odpovědnosti za socializaci mladých lidí.
Vzestup práv dítěte
Nedostatečná důvěra vůči vztahům mezi rodiči a dětmi vedla k myšlenkám a politikám, které podporují tzv. demokratizaci rodiny a konstituování práv dítěte. Navenek se práva dítěte jeví jako rozumná demokratická formulace. Protože však děti nejsou dostatečně vyspělé, aby byly nositeli práv, vyjadřují se k jejich tzv. právům odborníci a profesionálové, kteří mluví jejich jménem. Kumulativním důsledkem prosazování práv dětí je oslabování autority dospělých. Zdá se, že právě tento výsledek je skutečným cílem aktivistů, kteří stojí v čele prosazování práv dětí.
Hlavním rysem hnutí za práva dětí je podněcování dětí k pocitu, že jejich hlavním problémem je chování dospělých. Proto aktivisté za práva dětí usilují o zvýšení morálního statutu dítěte, aby převážil nad statusem dospělých, což také nutně směřuje k rozpouštění tradiční hranice mezi dospělostí a dětstvím.
Tvůrci politik aktivně prosazují právo dítěte, aby ospravedlnili své zásahy do soukromého života. Strategie EU pro práva dítěte, prosazovaná Evropskou komisí, si klade za cíl „lépe chránit všechny děti, pomáhat jim naplňovat jejich práva a postavit je přímo do centra tvorby politik EU“ (4). Ochrana práv dětí se vždy pojí s omezením práv jejich rodičů a podkopáním jejich autority.
V důsledku rozpouštění hranice mezi dětstvím a dospělostí dochází ke snížení morální autority dospělých. Nejvýrazněji tento trend vystihuje paralelní proces infantilizace dospělosti a adultizace dětí. Zastánci „práv dítěte“ tak převracejí realitu dvojím způsobem: nejen, že se k mladým chovají, jako by byli dospělí, ale implicitně tím představují dospělé jako nezralé a nedostatečné.
Obdiv, který dospělá společnost věnovala Gretě Thunbergové, dospívající tváři hnutí za „školní stávky“ proti změně klimatu, je v tomto ohledu příkladný. Uctívání dětí zapojených do hnutí „školních stávek“ je odůvodněno tím, že dospělí nepřevzali odpovědnost za řešení problému životního prostředí. „Dospělí nás v otázce klimatických změn zklamali, proto stávkuji,“ zní odvážný titulek na webu Přátel Země.
Tendence k adultifikaci dětství je příznakem kulturní dekadence. Znamená přinejmenším opuštění autority dospělých a nezodpovědné využívání dětí k vyjadřování obav dospělé společnosti. V horším případě podporuje sexualizaci dětství do té míry, že se děti stávají obětí dekadentní fantazie dospělých.
Úpadek odpovědnosti dospělých
Historicky hrála tradiční rodina ústřední roli při uplatňování odpovědnosti dospělých vůči mladé generaci. Autorita rodiny, status dospělosti a výkon odpovědnosti dospělých jsou vzájemně propojené trendy. Proto její úpadek tolik přispěl k erozi hranice mezi dospělými a dětmi. Nejvýznamnějším projevem tohoto trendu je eroze odpovědnosti dospělých.
V průběhu dějin se vycházelo z předpokladu, že dospělí nesou odpovědnost za vedení, výchovu a socializaci mladších generací. Dospělí nejsou jen jednotlivci, ale členové širšího světa dospělých. Už svou existencí představují pro mladší generaci dospělost a svým chováním vysílají jasné signály o tom, co bychom měli od dětí očekávat.
Ze sociologického hlediska lze na jednání dospělých nahlížet jako na kolektivní reakci na společenskou nutnost – nikoliv pouze jako na soubor svévolných reakcí jednotlivých dospělých. Odpovědnost dospělých by měla být pojímána jako druh kolektivní odpovědnosti za budoucí blaho mladších generací. Jedná se o společnou odpovědnost, neboť nelze očekávat, že by jednotlivci sami o sobě nebo jediná instituce, jako je rodina nebo škola, úspěšně vypěstovali v mladých lidech žádoucí vlastnosti a charakter. Předpokladem rozvoje morálních ctností a charakteru je uplatňování odpovědnosti dospělých.
Existuje mnoho důkazů o tom, že v 21. století se dospělí odcizili převzetí odpovědnosti za mladé generace. Současná kultura dospělé od interakce s mladými lidmi vzdálila a dospělí mají často pocit, že jim k tomu chybí autorita. Důvodů odcizení dospělých od generace dětí je řada – růst počtu samoživitelek, bezdětnost, pořizování dětí v pozdním věku a rostoucí individualismus -, ale naše hypotéza je, že hlavní vliv má eroze morálního statusu rodiny.
Teoreticky se od dospělých stále očekává, že budou pečovat o blaho mladých. Když se však dospělost, stejně jako rodina, zbaví podstatného morálního obsahu, odpovědnost se oddělí od závazku a povinnosti. Když dospělí jednají, jako by byli osvobozeni od závazků a povinností, přestávají být dospělými. To je jeden z důvodů, proč je pro tolik biologicky zralých dospělých obtížné plnit svou historickou roli ve společnosti. Mnozí necítí povinnost převzít odpovědnost za blaho cizích dětí. Necítí ani odpovědnost za to, že přispívají k reprodukci společnosti. Idealizace života singles a neochota stát se matkou či otcem jsou ve většině případů příznaky infantilizace dospělých.
Již v roce 1954 varovala politická filozofka Hannah Arendtová, co se stane, pokud autorita dospělých ztratí svou legitimitu. V pasáži, která je velmi zajímavá pro budoucnost rodiny, si všímá krize autority:
Autorita v nejširším slova smyslu byla vždy přijímána jako přirozená nutnost, kterou zjevně vyžadují jak přirozené potřeby, bezmocnost dítěte, tak politická nutnost, kontinuita zavedené civilizace, kterou lze zajistit pouze tehdy, jsou-li ti, kdo jsou od narození nováčky, vedeni předem zavedeným světem, do něhož se rodí jako cizinci“. (5)
Téměř před 70 lety Arendtová formulovala problém, s nímž se potýkáme dnes. V současné době je deautorizace dospělosti mnohem rozšířenější než v době Arendtové. Proto musíme brát vážně její obavy o „kontinuitu zavedené civilizace“. Příčina udržení rodiny a ochrany její morální autority je úzce spjata s civilizační kontinuitou.
Profesor Frank Furedi je mezinárodně uznávaný sociolog, autor a mediální komentátor. Je emeritním profesorem sociologie na Kentské univerzitě v Canterbury, autorem více než 25 knih a výkonným ředitelem Mathias Corvinus Collegium (MCC). Uvedený text byl autorem zpracován jako podklad pro konferenci MCC „The Family in Crisis: The problem of socialisation“ konanou v Bruselu 7.12.2023, redakčně upraveno a kráceno.
Odkazy:
(1) B. Berger (2002) The Family in the Modern Age: More than a Lifestyle Choice, New Brunswick: Transaction Publishers, p.23.
(2) B. Berger (2002) The Family in the Modern Age: More than a Lifestyle Choice, New Brunswick: Transaction Publishers, p.27.
(3) B. Berger (2002) The Family in the Modern Age: More than a Lifestyle Choice, New Brunswick: Transaction Publishers, p.23.
(4) Cited in https://brussels.mcc.hu/publication/families-in-fragments-why-the-eu-must-bring-back-the-family
(5) Hannah Arendt, ‚What is authority?‚ in Between Past and Future (Penguin, 1961)
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
