Premiér Orbán uctil památku povstalců z roku 1956 s někdejší poslankyní Fideszu Márií Wittner. Wittner patřila mezi hůře zasažené účastnice povstání. Přestože byla matkou malého dítěte, byla po porážce povstání odsouzena k trestu smrti, který byl později zmírněn na doživotí. Propuštěna byla až díky mezinárodnímu tlaku v roce 1970.
Mária Wittner se narodila svobodné matce a svého otce nikdy nepoznala. Brzy putovala do sirotčince k jeptiškám, od nich k pěstounům a v jedenácti letech opět k matce, která ji ale jako těžce zvladatelnou krátce poté svěřila zpět do státní péče. Ze střední školy odešla a začala pracovat jako písařka a stenografka v Szolnoku a Kunhegyesi. V 18 letech porodila nemanželského syna, načež se přestěhovala Budapešti, kde se živila různými drobnými pracemi.
Do povstání se zapojila už první den při obléhání rozhlasu. Jako členka skupiny operující v ulici Vajnahunyad se účastnila ozbrojených střetů i obsazení místního policejního velitelství za účelem získání zbraní.
Její účast v povstání skončila 4. listopadu, kdy byla zraněna střepinami z miny a odvezena do nemocnice. Už po porážce povstání, o pět dní později, byla zatčena, ale tehdy ještě propuštěna. Podařilo se jí uprchnout do Rakouska, ale po několika týdnech se vrátila, protože se domnívala, že nebezpečí pominulo, a začala pracovat jako pomocná dělnice.
Byla zatčena 16. července 1957 a 23. července 1958 ve věku 21 let odsouzena k trestu smrti. Soud jí kladl za vinu účast v ozbrojeném povstání s cílem svrhnout státní řízení, několikanásobný pokus o vraždu (byl připisován všem povstalcům), ozbrojenou loupež (zbraní na policejním ředitelství) a nedovolené opuštění státu (do Rakouska).
Po dvě stě dnech s rozsudkem smrti byl trest zmírněn odvolacím soudem na doživotí. Zatímco většina vězňů z povstání byla propuštěna v roce 1963, Wittner byla spolu s dvěma dalšími účastnicemi propuštěna až na výročí invaze Sovětů v roce 1970 poté, co János Kádár o rok dříve v rozhovoru s americkým novinářem ujišťoval, že žádné povstalce už ve vězení nedrží. Na nepravdivost tvrzení brzy upozornili lidskoprávní aktivisté.
Po propuštění pracovala jako uklízečka nebo švadlena, v roce 1980 si zažádala o invalidní důchod. Po změně režimu začala vystupovat na akcích spojených s povstáním a podílela se na několika knihách o svém osudu. V roce 2006 se stala poslankyní za Fidesz, kterou byla až do roku 2014, kdy už nekandidovala. Proslula svými nekompromisními výroky především vůči socialistické MSZP, která vznikla rozpuštěním státostrany v říjnu 1989.
V roce 2006 byla MSZP u vlády a Wittner patřila mezi ty povstalce a povstalecké organizace, kteří se odmítali účastnit oslav s představiteli levicové vlády. Na členy MSZP na výročí 23. října 2006 pokřikovali a pískali. Spolu s dalšími veterány Sándorem Ráczem a Lászlóem Balásem Pirim zaslali otevřený dopis prezidentovi, v němž protestovali proti pozvání italského prezidenta Giorgia Napolitana na oslavy. Napolitano byl roku 1956 aktivním komunistou a podporoval sovětskou intervenci v Maďarsku.
V roce 2011 zase v parlamentu řekla o Gyulovi Hornovi, posledním komunistickém ministru zahraničí a socialistickém premiérovi v letech 1994 až 1998, který se jako dobrovolník účastnil potlačování povstání, že „byl katem z nejlepších. A teď právě z laskavosti našeho premiéra, z vašich, z mých daní a z daní všech, ale také z lidskosti, je už tři roky v bolestech léčen ve Vojenské nemocnici, neschopen zemřít.“
Wittner také vystupuje se svým projevem v písni Neveket Akarok Hallani (Chci slyšet jména) krajně pravicové kapely Kárpátia (s anglickými titulky zde, Wittner od 2:15).
Příběh nejznámější tváře povstání Eriky Szeles najdete zde.
Následovat bude příběh nejmladšího popraveného Pétera Mansfelda.
Chcete být o situaci v Maďarsku pravidelně informováni? Sledujte (jako my) facebookovu skupinu Co se děje v Maďarsku.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!