Případ Budanov z druhé čečenské války toho o poměrech v ruské armádě řekne poměrně dost. Plukovník ruské armády Jurij Budanov 27. března 2000 unesl, podle všeho znásilnil a zavraždil osmnáctiletou Čečenku Elzu Kungajevovou. Budanov tvrdil, že Kungajevová odpovídala popisu odstřelovačky, a během výslechu podezřelé teroristky ji v záchvatu vzteku uškrtil.
Obviněný, který byl krátce poté zatčen, prošel během tří let řadou soudních procesů a psychiatrických vyšetření, při nichž byl nejprve shledán duševně nezpůsobilým, a tudíž nevinným. Tento rozsudek byl zrušen soudem vyšší instance a v červenci 2003 byl plukovník Budanov nakonec shledán příčetným a odsouzen k deseti letům vězení.
Případ Budanov
V příběhu sehrává (pozitivní) roli stávající šéf ruského generálního štábu Valerij Gerasimov. Je především Gerasimovou osobní zásluhou, že Budanov byl potrestán a jeho jméno je známo širší veřejnosti. Je však také smutnou ilustrací faktu, že mezi ruskými veliteli je takové chování naprosto výjimečné, nežádoucí a trestané.
„V ruské armádě platí pravidlo, že vojáci ve službě mohou být zatčeni pouze se svolením nadřízených. U Budanova měl tento status pouze Gerasimov. Vděčíme generálu Gerasimovovi za to, že vůbec nějaký takový případ existoval. Většina velících důstojníků v Čečensku nedala prokuratuře souhlas se zatčením osob, které se dopustily válečných zločinů, a vynaložila velké úsilí na jejich ochranu. Vzhledem k situaci v zóně protiteroristických operací je třeba Gerasimovův čin považovat za velmi odvážný. Mohlo ho to klidně stát kariéru. Jen proto, že se aféra stala notoricky známou, nebyl sám Gerasimov potrestán,“ napsala po posledním rozsudku později zavražděná novinářka Anna Politkovská.
Dne 26. března 2000 v odpoledních hodinách byl plukovník Budanov jako obvykle pod vlivem alkoholu. Některé zprávy tvrdí, že slavil druhé narozeniny své dcery, jiné naznačují, že připíjel na prezidentské vítězství Putina, ale notoričtí alkoholici si vždy najdou důvod.
Někdy pozdě odpoledne se plukovník Budanov a velitel pluku LTC Ivan Fedorov (který rovněž z nějakého důvodu slavil a byl opilý) rozhodli uspořádat s některými osádkami tanků soutěž ve střelbě. Posádky dostaly pokyn, aby zasáhly cíl poblíž nebo nad vesnicí Gechi-Ču. Když jeden z velitelů změnil typ munice (aby minimalizoval možnost civilních ztrát), Budanov a Fedorov se rozzuřili a tohoto poručíka zbili a hodili do jámy určené pro zastřelené čečenské zajatce. Budanov byl znám notorickou šikanou svých podřízených a rabováním civilních objektů. Asi deset dní před vraždou Budanov podle svědků svévolně prohledal a vyraboval několik domů v Gechi-Ču a dva dny před incidentem vyraboval a vyhrožoval zapálením několika dalších domů. Podobně se chovaly pochopitelně i jednotky pod jeho velením.
Čečenská sniperka
Kolem půlnoci téhož dne Budanov vyburcoval posádku a přikázal jí, aby s ním odjela do Gechi-Ču. Podle Budanovovy výpovědi dostal předtím hlášení, že v domě rodiny Kungajevových žije odstřelovačka, a rozhodl se ji vyslechnout. Stejně jako v případě většiny Budanovových výpovědí nebylo jasné, proč musel dívku/odstřelovačku zadržet a vyslechnout o půlnoci. Když dorazili ke Kungajevově domu, vojáci vnikli dovnitř a Budanov nařídil svým mužům, aby se dívky zmocnili, ti ji pak donutili nastoupit do vozidla a vrátili se do tábora. Poté nařídil posádce, aby vozidlo opustila, protože chtěl dívku „vyslechnout“ o samotě. Z následné výpovědi vyplynulo, že Budanov pustil hlasitou hudbu a poté následující hodinu a půl „vyslýchal“ podezřelou.
Podle Budanova začala být „čečenská sniperka“ během výslechu agresivní a sahala mu po zbrani. Při potyčce Budanov ztratil nervy (to, že během předchozích šesti týdnů přišel o polovinu mužů, umocnilo jeho touhu po pomstě) a ve chvíli pomatení ji uškrtil. Po vraždě nařídil svým vojákům, aby tělo odnesli a pohřbili, a varoval je, aby nic neříkali.
Pravděpodobnější verze (potvrzená rodinnými příslušníky, dalšími obyvateli vesnice a prvotními výpověďmi některých Budanovových podřízených) je, že Budanov dívku viděl během dřívější průzkumné mise a v noci se ve stavu totální opilosti rozhodl uspokojit jisté touhy. Budanov věděl, kde dívka bydlí, a pod záminkou, že jde o možnou odstřelovačku, mladou Čečenku unesl, znásilnil a poté zavraždil.
Jeden z vojáků uvedl, že když na jeho vyzvání vstoupili, plukovník měl na sobě pouze trenky. Mladá dívka byla zcela nahá. Budanov se vojáků zeptal: „Bojí se někdo mrtvol?“, zapálil si cigaretu a nařídil jim, aby tělo pohřbili. Pohrozil jim, že pokud to někomu řeknou, zastřelí je.
Z publikovaných zpráv a svědectví z procesu se Kungajevovi dozvěděli o smrti své dcery, když ji následujícího rána (27. března 2000) hledali. Obrátili se na zastupujícího velitele Severokavkazského vojenského okruhu, generálporučíka Valerije Gerasimova, který spolu s velitelem vojenského útvaru v Urus-Martanu, generálmajorem Alexandrem Verbitským, zahájil vyšetřování. Na základě popisu, který jim poskytli příbuzní dívky, se oba generálové okamžitě vydali na místo, kde se nacházel Budanovův 160. tankový pluk, a plukovníka vyslechli.
Zatčení Budanova
Gerasimov dorazil do tábora v doprovodu své ochranky 27. března v půl druhé odpoledne. Zatlačil Budanova do kouta a křičel na něj, že tu „vypálil půl vesnice a znásilnil děvče“. Proud neslušných výrazů přerušil Budanov, který vytáhl pistoli, namířil nejprve na Gerasimova, pak dolů a střelil se do nohy. Ve stejnou dobu přijela rota Budanova pluku.
Rota, kterou tvořilo 20 vojáků a dva důstojníci, zaujala palebné pozice proti Gerasimovi a jeho doprovodu. Došlo ke konfrontaci, která byla rychle ukončena. Gerasimov pak nařídil zatčení Budanova.
Dočasně byl umístěn do zadržovací cely ve Vladikavkazu, odkud byl následně převezen do vojenské věznice v Rostově na Donu. Když se zprávy o zločinu objevily v tisku, čečenské síly vznesly nabídku na výměnu Budanova za ruské zajatce s tím, že v opačném případě budou popraveni. Nabídka nebyla přijata a zajatci byli postříleni.
Množství zpráv, které se objevily v mezidobí mezi Budanovovým zatčením a prvním soudním procesem (březen 2000 – březen 2001), lze zhruba rozdělit do dvou kategorií: na ty, které s Budanovem sympatizovaly, a na ty, které tvrdily, že takový zločin musí být bez ohledu na okolnosti přísně potrestán. Zprávy prvního typu v ruském tisku výrazně převažovaly, totéž se odráželo v postoji ruské veřejnosti.
Apologeti Budanova zdůrazňovali jeho tvrzení, že Kungajevová byla odstřelovačkou; že vzhledem k povaze protiteroristických operací neexistuje způsob, jak rozlišit přítele od nepřítele; že Budanovova jednotka ztratila v posledních třech měsících řadu vojáků právě kvůli odstřelovačům; že Čečenci měli na svědomí mnohem větší zločiny, které zůstaly nepotrestány; a že Budanov se vyznamenal v dřívějších bojích. Dále že vzhledem ke stresu, kterému byli vojáci v předchozích šesti měsících vystaveni, k takovým excesům zákonitě muselo dojít.
Jeho příznivci také popírali obvinění ze znásilnění i některé další detaily týkající se šikany jeho podřízených, které zločin provázely. Když se případ po téměř roce konečně dostal před ruský soud, bylo obvinění ze znásilnění staženo, neboť lékařská dokumentace zmizela.
Soudní proces
Gerasimov se kvůli svému jednání dostal do sporu i se svým bývalým velitelem Vladimirem Šamanovem, který se veřejně a okázale postavil na Budanovovu obranu. Šamanov pro média řekl, že Budanov „byl jedním z mých nejlepších velitelů“. Gerasimovi pak Šamanov vzkázal: „Nepřátelům [Budanova] vzkazuji: Nesahejte svýma špinavýma rukama na obraz ruského vojáka a důstojníka.“ Gerasimov se však nenechal odradit a je především jeho zásluhou, že vojenský soud nakonec Budanova obvinil a odsoudil za vraždu Kungajevové k deseti letům v pracovním táboře a zbavil ho hodnosti a vyznamenání.
„Není to ojedinělý případ,“ řekla matka zavražděné. „Takových, jako jsme my, jsou tisíce. Ale Alláh nám pomohl. Měli jsme pouze štěstí. Generál Gerasimov se ukázal jako slušný člověk.“ Gerasimov a hrstka dalších důstojníků také navštívili a zaplatili pohřeb Kungajevové.
Na obranu obviněného vystoupilo mnoho vysokých vojenských důstojníků sloužících v Čečensku. Někteří z nich šli dokonce nad rámec opakování, že Čečenka mohla být odstřelovačkou a Budanov byl proto oprávněn ji zabít, a naznačovali, že armáda tento případ v budoucnu použije jako lakmusový papírek při posuzování vlastenectví vojenských a politických lídrů. Většina těch, kteří tvrdili, že si tento zločin zaslouží trest, byli buď Čečenci, nebo stále se zmenšující skupina liberálních novinářů a zástupců různých organizací na ochranu lidských práv.
Téměř po celou dobu soudního procesu se před budovou soudu konaly demonstrace na podporu Budanova. Prezident Putin, v té době považovaný za prozápadního lídra a demokratického reformátora (ačkoliv je už z doby jeho premiérování proslulý výrok na adresu čečenských separatistů: „Odkráglujeme je na hajzlech“), se k případu raději nevyjadřoval. Vnímal, že by tak ohrozil svou politickou popularitu, prozatím křehkou. Přinejmenším na domácí půdě; na mezinárodní scéně případ jednou vypíchl jako příklad ruského odhodlání hájit lidská práva i ve válečných konfliktech.
Budanovův soudní proces byl zdržován řadou externích faktorů, z nichž hlavním byla obecná neochota armády případ stíhat, a také všeobecný nepořádek panující v armádě. Zločin Budanova a následné soudní procesy však dostaly také Kreml do choulostivé situace. Pokud by Budanov nebyl shledán vinným, nebo pokud by byl prohlášen za nepříčetného v době činu, osvobozující rozsudek by oslabil prokremelský klan Kadyrovů v Grozném. Současně by rozsudek o vině podráždil ty ruské nacionalisty (včetně mnoha vojáků), na něž Putin spoléhal. Řešení, byť dočasné, představovaly cílené průtahy v právní a psychiatrické oblasti. Celkem vzniklo šest různých a vzájemně si odporujících psychiatrických posudků.
Parodie na spravedlnost
První soudní proces byl více než čím jiným parodií na spravedlnost. Nejenže soudce jasně upřednostňoval Budanova a jeho advokáta, ale dokonce i vojenský prokurátor obžalovaného hájil. V květnu 2001 vyjádřil nový ruský ministr obrany své sympatie k obviněnému a naznačil, že jeho jednání je důsledkem stresu. Nejenže soud odmítl připustit svědectví čečenských svědků, ale také nepřipustil svědky z řad ruských vojáků, kteří byli ochotni svědčit proti Budanovovi.
V červenci 2002 dospěl soud k předběžnému verdiktu, v němž uznal Budanova vinným z překročení pravomocí, ale zprostil ho obvinění z vraždy s tím, že psychiatrická vyšetření „prokázala“, že obviněný byl v době vraždy nepříčetný. V rámci výročí Velké vlastenecké války navíc ruský prokurátor požádal o prominutí tříletého trestu odnětí svobody.
Čečenci i hrstka statečných důstojníků byli pobouřeni. Čečenský hněv se projevoval i tak, že řada oslovených psychiatrů odmítla zkoumat Budanovův psychický stav, neboť se báli čečenské odvety.
Začátkem prosince 2002 byl omezen přístup novinářů k procesu, údajně z důvodu ochrany důvěrnosti zdravotní dokumentace. Rodina Kungajevových následně požádala o překlad psychiatrických posudků do čečenštiny a o podrobné vysvětlení ústředního závěru o „přechodné situační nepříčetnosti“. Takto psychiatři vysvětlovali, proč Budanov zavraždil jejich dceru. Překlad nepomohl a bez jakéhokoli vysvětlení byl Jurij Budanov 31. prosince 2002 (pravděpodobně v naději, že se to o svátcích nedostane do tisku) zproštěn obvinění z vraždy s tím, že soud mu nařídil „povinnou psychiatrickou léčbu“.
Není divu, že Kadyrov a spol. byli pobouřeni a začali vyjadřovat pochybnosti o vhodnosti nadcházejícího referenda, které mělo upevnit jejich příslušnost k Ruské federaci. Advokáti rodiny Kungajevových se proti osvobozujícímu rozsudku odvolali a lidskoprávní skupiny a liberální politici opět požadovali obnovení procesu. Koncem února 2003 ruský Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí severokavkazského soudu a oznámil, že případ bude tentokrát projednávat nový soudce.
Průběh obhajoby
Při třetím procesu došlo v Budanovově chování k výrazné změně, jako by nyní chápal, že musí být vynesen rozsudek o vině. Poprvé od začátku procesu zaznělo svědectví generála Gerasimova, který vypověděl, že žádné zpravodajské informace o odstřelovačce v Gechi-Ču neexistovaly a že předtím výslovně nařídil jednotkám, aby neprováděly přepady v obydlených oblastech.
A také poprvé soudce umožnil čečenským svědkům vypovídat ve prospěch rodiny Kungajevových. Tito svědci tvrdili, že Budanov byl v předchozím týdnu ve vesnici, kde údajně viděl slečnu Kungajevovou.
Soudní proces pokračoval dalších pět měsíců, během nichž se právníci rodiny Kungajevových snažili dokázat, že jejich zesnulá dcera neměla žádnou spojitost s čečenským povstaleckým hnutím. Ze svědectví rodiny a přátel dívky vyplynulo, že šlo o plachou, svědomitou dívku, která byla apolitická a uměla jen velmi málo rusky.
Budanovovo tvrzení, že před výslechem dostal fotografii podezřelé od čečenského informátora, bylo vyvráceno. Navzdory neustávajícím demonstracím před soudní síní, které požadovaly Budanovovo propuštění, obviněný pochopil, že se jeho obhajoba rozpadá.
V červnu 2003 před soudem vystoupily na Budanovovu obhajobu jeho manželka a sestra, které už neopakovaly lež o odstřelovačce. Místo toho poukazovaly na stres z války, který jejich blízkého vyvedl z míry.
Výkon trestu
Po rozsudku – deset let vězení se zvýšenou ostrahou v pracovním táboře – se přinejmenším navenek zdálo, že bylo spravedlnosti učiněno zadost. Ale jak už to v Rusku bývá, pravda byla poněkud složitější. Krátce po rozsudku si Budanov zařídil (pravděpodobně vojenskými kanály), aby si trest odpykával v Uljanovské oblasti.
Ačkoliv to nebylo místo, kde se nacházela jeho jednotka, ani jeho evidované bydliště, Budanov věděl, že jeho bývalý velitel, generálmajor Šamanov, nyní působí jako gubernátor této oblasti. Touto cestou si zařídil pohodlnější podmínky ve vězení a již v září 2004 požádal o milost. Rozruch, který tato žádost vyvolala mezi Čečenci a lidskoprávními organizacemi, vyústil v zamítnutí žádosti.
Když v srpnu 2007 Budanov znovu požádal o milost, několik ruských novinářů se pokusilo zjistit, zda je pachatel skutečně stále ve vězení. Zjistili, že ve vězení požívá zvláštního režimu, který mu umožňuje časté vycházky a další výhody. Z vězení byl nakonec propuštěn rok před vypršením trestu, v lednu 2009. Zbytečný život Jurije Budanova byl ukončen o dva roky později, 10. června 2011, za slunečného pátečního odpoledne v centru Moskvy. Čečenský vrah jej čtyřikrát střelil do hlavy a na místě ho zabil. Budanovo mrtvé tělo leželo na chodníku téměř tři hodiny, dokud protibombová jednotka neprohledala okolí.
Jurij Budanov byl pohřben s vojenskými poctami. Jeho rakev nesli vojáci a pohřbu se vedle vojenských hodnostářů zúčastnili i přední nacionalističtí politici, například Vladimir Žirinovskij.
Z vraždy byl v květnu 2013 usvědčen Čečenec jménem Jusup Temerchanov. Zemřel během výkonu trestu v trestanecké kolonii na Sibiři v srpnu 2018. Jeho pohřbu se zúčastnil Ramzan Kadyrov.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!