Otázka náhrady Joea Bidena za jiného kandidáta je zatím jen teoretická, protože starý pán se velmi rozhodně brání. “Nikam nejdu“, pravil v projevu ke Dni nezávislosti; odstoupil by jen tehdy, “pokud by mu to osobně doporučil Všemohoucí Bůh”. Shromáždění demokratických guvernérů pak vysvětlil, že potřebuje víc spánku a žádné akce po osmé večerní. (Co se stane, když začne válka o půlnoci? Dozví se to prezident Spojených států až ráno, po sladkém vyspání se? Že i takové věci lidi netrknou.)
Nicméně některé teoretické otázky přitahují velmi velkou praktickou pozornost. Každý tuší, že po příští epizodě srovnatelné s tou katastrofální debatou na konci června už nepůjde kritiky jen tak snadno zahnat zpátky do stáda, a že “střídání stráží na poslední chvíli” je přece jen reálný scénář, na který je lépe se připravit předem.
“Faktor Kamala”
Kamala Harrisová je Bidenova viceprezidentka a zároveň kandidátka na viceprezidentku do nového období. V americkém úzu vždycky kandiduje “ticket”, tj. dvojice prezident-viceprezident, a současný “ticket” za demokraty tedy zní Biden-Harrisová.
Je zajímavé, že v kuloárech se říká, že sám Biden roku 2020 o Harrisovou coby viceprezidentku nestál – prý s ní neměl dobrý vztah. Nicméně rok 2020 byl zároveň vrcholem velkého rasového účtování, “the Great Awokening”, a tudíž přišel čas černých žen – respektive jedné konkrétní černé ženy, a to i přesto, že mezi voliči samotnými byla Harrisová velmi nepopulární. Zrovna tehdy zvažovala Harrisová účast na primárkách, jenže průzkumy veřejného mínění pro ni byly tak nepříznivé – ve jejím vlastním státě, Kalifornii, jí slibovaly jen 8 procent! – že se rozhodla neriskovat pověst a peníze v přímém střetu. Leč doba byla, jaká byla, a tak se stalo, že dnes Harrisová sedí v Bílém domě a kandiduje s Bidenem znovu.
(Mimochodem, Harrisová je sice napůl černoška, ale nemá nic společného s tou klasickou komunitou amerických černochů z Jihu. Její otec je profesor ekonomie, který se do USA zamlada přistěhoval z Jamajky, a to za účelem postgraduálního studia na Berkeley. Její matka byla indická vědkyně. Toto je poměrně běžný jev kolem amerických rasových kvót a preferencí – nejefektivněji jich využívají černoši a míšenci “odjinud”, čerství přistěhovalci z Afriky nebo Karibiku a jejich potomci, vzdělaní a bohatí lidé. Takový Harvard se například chlubí skoro 10 procenty černých studentů, ale odmítá říci, jaké procento z nich jsou tradiční, “mnohogenerační” američtí černoši. Odhady říkají, že nanejvýš třetina.)
Kam s penězi?
Nyní vstupuje do hry jedna skutečnost, kterou jsem ještě v českém tisku nezaznamenal, a přitom je poměrně významná: “ticket” Biden a Harrisová už vybral na nadcházející kampaň obrovský balík peněz, zhruba 240 milionů dolarů. A právě osud těchto peněz by při prostřídání kandidátů byl nejistý. Pokud by Bidena nahradila Harrisová, skoro určitě by ty nasbírané peníze mohla použít, protože v příslušné dokumentaci pro federální úřady (financování politických kampaní je v USA dost striktně regulováno) stojí i její jméno. Ale převod na úplně jiného kandidáta? Toť otázka; nic takového se dosud v praxi neotestovalo a právníci se hádají. To je docela významná praktická překážka.
Jenže Harrisová pořád ještě není populární. Za uplynulá čtyři léta se moc nezviditelnila a současné průzkumy veřejného mínění jí dávají jen o trochu lepší šance na vítězství než Bidenovi samotnému: 38 místo 35 procent. Z čehož plyne, že vyměnit Bidena za Harrisovou je velký kotrmelec s nejistým efektem. Větší smysl by dávalo najít nějakého výrazně lepšího kandidáta někde jinde a doufat, že si vybere peněz sám dost.
Tedy za předpokladu, že bude Harrisová samotná souhlasit. Pokud ne, rozhoří se ve straně tvrdý boj, protože komunita jejích online fanoušků, zvaná KHive, patří k tomu nejhoršímu, co se na sociálních sítích kdy sebralo. Dokonce i na poměry hysterického kalifornského progresivismu jsou to agresivní magoři, pořádající digitální hony na každého, kdo zkřížil cestu jejich favoritce.
Inu, kdo s čím zachází, s tím i schází; ale nebylo by bývalo lepší udělat opravdové, poctivé primárky, než jen de-facto aklamaci stávajícího prezidenta? (Teď už je na to samozřejmě pozdě.)
Bylo, jenomže to by bylo moc demokracie naráz. A demokracie, jak známo, je neuspořádaná, neučesaná a potřebuje řídit, nejlépe pak sborem nějakých chytrých hlav. Ty chytré hlavy mají sice značný talent na špatná rozhodnutí – asi jako když roku 2016 “předběžně korunovaly” Hillary Clintonovou – ale sebevědomí jim to nikdy neubralo.
Marian Kechlibar je autorem knihy Krvavé levandule, a série sedmi dílů Zapomenutých příběhů. Publikuje na svém blogu kechlibar.net.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
