Když Rusko loni na jaře shromažďovalo vojska u hranic Ukrajiny, komentátoři se předháněli v černých scénářích. Trochu paradoxně až v posledních dvou týdnech se více mluví o současném posilování ruských sil v těch samých oblastech. Přitom na rozdíl od jara je dnešní situace mnohem závažnější.
Důvody, proč jsem na jaře nesdílel obavy mnohých žurnalistů, zatímco nyní jsem mnohem pesimističtější, lze shrnout do tří bodů:
• Rusové na jaře dávali okatě najevo své vojenské posilování, což spíše svědčilo o tom, že chtějí vyvolat tlak na ukrajinské vedení (potažmo jeho západní spojence). Naopak v posledních týdnech na své vojenské posilování tolik neupozorňovali. Oproti tomu mnohem důrazněji sdělovali své „červené linie“ (záruka, že Ukrajina nevstoupí do NATO, je přitom jen jednou z nich).
• Přelom března a dubna je čas, kdy je půda podmáčená. Není to nejlepší doba na rozsáhlou ofenzivu. Naopak zmrzlá zem, která východní Ukrajinu obvykle pokrývá od poloviny prosince, nabízí mnohem lepší možnosti jak pro velké manévry silami, tak pro jejich logistické zajištění.
• Řada států EU je teď více či méně závislá na ruském plynu. Ano, Rusko je zase závislé na evropských odběratelích. Jenže s ohledem na blížící se zimu a energetický mix evropských států Evropané nemohou okamžitě přestat odebírat ruský plyn.
I vzhledem ke komplikacím způsobeným stále doznívající epidemií koronaviru pochybuji, že by takový krok evropští politici chtěli právě teď riskovat. Tohle zkrátka není čas, kdy by vlády chtěly vystavit své společnosti a ekonomiky dalšímu šoku. Rusko tak nyní může sázet na pomalejší a mnohem vlažnější reakci evropských států.
Ve vojenství jde o převahu a čas. Rusko má obojí
Rusko má nad Ukrajinou vojenskou převahu. Nejen, že má ve všech kategoriích mnohonásobně větší počty techniky (od tanků a děl přes letadla až k lodím), Rusko je oproti Ukrajině napřed i technologicky.
Ne že by 100 % ruské techniky bylo moderní, ale ukrajinská technika je ve většině kategorií ještě starší a méně sofistikovaná (ostatně ruský vojenský rozpočet dosahuje v absolutních číslech desetinásobku ukrajinského). Pokud Rusko do začátku roku 2022 přivede do oblasti 175 000 vojáků, což je číslo, které se v médiích poslední dobou objevuje nejčastěji, získá schopnost provést skutečně masivní vojenskou operaci. Kyjev sice má (bez mobilizace záloh) armádu zhruba čtvrtmilionovou, ale ta je nyní roztroušena po celé Ukrajině.
Zdůrazněme, že pár tuctů protitankových kompletů Javelin a nižší desítky dronů Bayraktar výrazně nemění strategickou rovnováhu (to by jejich počty musely být řádově vyšší). Dojde-li v krajním případě na otevřenou válku, Rusko využije balistických raket, letectva i dělostřelectva, aby co nejrychleji eliminovalo právě ty schopnosti ukrajinské armády, které považuje za potenciálně nejnebezpečnější.
Vzhledem ke strategickému významu Ukrajiny pro Rusko (a Rusové dávají zřetelně najevo, že ten je mimořádný), neodradí Moskvu od – zdůrazňuji, že stále hypotetické – ofenzivy ani vidina pár stovek padlých, či pár desítek zničených tanků; to jsou ve strategické perspektivě halíře. A sází-li Moskva na to, že se západní státy nebudou předhánět ve snaze proti ní vojensky přímo vystoupit, nemusí nutně usilovat o vítězství v horizontu několika málo dnů.
Dvojí dilema Ukrajiny
Nepoměr sil je skutečně výrazný, a to i když Rusko operuje jen s částí dostupných sil. To ale neznamená, že Ukrajina v onom hypotetickém scénáři „nedopřeje“ Rusku tvrdý boj.
Kyjev ovšem musí řešit dvojí dilema.
Zaprvé kdy mobilizovat, případně vyhlásit výjimečný stav. Mobilizace (byť i částečná) je extrémně drahá a pokud by měla trvat dlouhé týdny či měsíce, slabou ukrajinskou ekonomiku těžce poškodí. Jenže otálení s mobilizací se pochopitelně může vymstít. Platí to o to více, že velká část ukrajinských brigád má základny v západní části země, kde proti případné ruské invazi pochopitelně nic nezmůžou.
Druhé dilema se týká odhadu, zda by případná vojenská akce Moskvy měla jen omezené (taktické) cíle, či zda by cílila na strategickou porážku Ukrajiny. Přitom chyba v úsudku o cílech protivníka by pro Kyjev měla podobně devastující dopad jako neschopnost včas mobilizovat.
Pokud by Moskva usilovala o strategickou porážku Ukrajiny, dávalo by smysl, aby Kyjev umístil své nejsilnější jednotky spíše dále od hranice. To neznamená neklást v pohraničních oblastech odpor (naopak!), ale vyčlenit pro tuto úlohu spíše menší část sil. Zapojení hlavních sil obránců by přišlo až poté, co se útočníkova logistika napne v důsledku rostoucích vzdáleností a jeho síly prořídnou v důsledku poruch i bojových ztrát. Při troše štěstí si bude muset útočník vystačit s omezenější dělostřeleckou i leteckou podporou. Není to recept na zázračné vítězství, ale dává naději na omezení některých výhod útočníka, zvýšení jeho ztrát a protažení bojů.
Problém této dispozice je dvojí. Zaprvé útočník zřejmě rychle a bez velkých ztrát získá pod svou kontrolu vybrané příhraniční oblasti a hrozí, že přinejmenším obklíčí některá významná města (např. Charkov, Sumy nebo Mariupol), což bude pro Kyjev psychologická rána. Zadruhé, pokud by Rusko usilovalo jen o omezené taktické zisky v malé hloubce ukrajinského území, může se v tento moment zastavit, zkonsolidovat pozice a v plné síle čekat na případný ukrajinský protiútok, zatímco si bude diktovat politické požadavky.
Kdyby Ukrajinci naopak předpokládali, že ruské cíle budou jen omezené, dávalo by smysl větší část sil přisunout blíže k hranici a posílit obranu významnějších oblastí. Pro útočníka by pak bylo mnohem těžší dosáhnout v krátkém čase (a za malých ztrát) kýžených lokálních zisků.
Problém je, že čím blíže hranici budou boje sváděny, tím větší palebnou převahu bude mít útočník, a jeho logistika bude vystavena minimu problémů. Největším rizikem této varianty je ale možnost, že se Kyjev přepočítá v cílech útočníka. Pak by hrozilo, že až se agresorovi podaří průlom, obránci se už nebudou s to vyvázat ze svých pozic, což hrozí obklíčením a rozkladem schopnosti klást organizovaný odpor.
Zkrátka, odhadnou-li Ukrajinci vojenské cíle Moskvy chybně, nahrají jí do karet. Odhad je o to těžší, že ani sami Putin a ministr Šojgu nemusí ještě vědět, kdy a zda vůbec k přímé vojenské akci přistoupí.
Na Putinův bluf nesázet
Stále platí, že otevřená válka je spíše nepravděpodobná, protože by na konci mohla hodně bolet i Moskvu. A přestože lze pochybovat o přímé podpoře Ukrajiny evropskými státy, Rusko by jistě muselo čelit novým sankcím. Ostatně to je i jediný vzkaz včerejšího sledovaného jednání Vladimira Putina s americkým prezidentem Joem Bidenem, který konstatoval, že západ na vojenskou eskalaci odpoví ekonomickými sankcemi.
Navíc všem státům v blízkosti Ruska by válka dala jasný signál, že musí (bez ohledu na současné ekonomické problémy) výrazně posílit svou obranu, což manévrovací prostor Moskvy v dlouhodobějším horizontu dále umenší.
V každém případě je ale třeba chápat, že jsme se – asi poprvé od roku 2015 – dostali do situace, kdy se otevřená válka mezi dvěma velkými evropskými státy stala reálnou možností. Sázet slepě na to, že Putin blufuje, by tentokrát byla velká chyba.
Autor je politický geograf, působí na FSV UK.
Převzato z info.cz
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!