Když izraelský spisovatel Tuvia Tenenbom cestoval po USA (napsal z toho skvělou knihu Všechny jejich lži), všiml si jedné věci. Lidé, kteří věřili v globální oteplování, byli takřka bez výjimky na levici a podporovali Palestince. Klimaskeptici stáli na pravici a byli pro-izraelští. Podobné je to u nás. Naše schopnost a ochota objektivně interpretovat data není zkrátka zdaleka tak silná jako tendence člověka být za jedno s ideově spřízněnou částí společnosti. Ohledně probíhajících klimatických procesů přitom není z vědeckého hlediska co řešit. Víme, co se děje. Problém nastává ve chvíli, kdy se snažíme formulovat výhledy do budoucnosti. Každý prediktivní model totiž skýtá prostor pro spekulace. A řešení nabízí téměř výhradně organizace, jejichž deklarované strategie jsou minimálně diskutabilní, spíše však kontraproduktivní a nebezpečné.
Celý problém je v současnosti tak akutní (a doprovodná debata tak nervózní a zkratkovitá) zejména kvůli pozoruhodné neschopnosti environmentálních hnutí dělat profesionálně svoji práci. Namísto přesvědčení široké veřejnosti o naléhavosti současné situace se environmentalisté úspěšně zapsali do myslí obyčejných lidí jako sekta veganů, militantních cyklistů a postmodernistů, co nevěří v matematiku a brání stavbám obchvatů měst, kde navíc zpravidla nežijí. Jejich úmysly jsou jistě bohulibé a upřímné, prostředky ale zcela nevhodné.
Jak na to a jak ne…
Není to tak, že by environmentální hnutí nemělo žádné úspěchy. Jen pro připomenutí, vytrvalým úsilím se podařilo informovat širokou veřejnost o problému ničení ozonové vrstvy. Koordinovaným tlakem států na průmyslové podniky se podařilo omezit používání plynů, které byly příčinou problému, a dnes můžeme pozorovat postupné zmenšování tzv. ozonové díry. Problém se podařilo pojmenovat a vnést ho do povědomí široké veřejnosti. Vypracování strategie jak problém vyřešit v praxi byl přenechán jiným lidem – odborníkům k tomu povolaným. To je učebnicový příklad, jak by to mělo ideálně fungovat.
Jako další záslužné počiny lze uvést například ukončení výroby olovnatého benzínu, napravení škod vzniklých v důsledku kyselých dešťů nebo odsíření průmyslových spalin. Je tedy zřejmé, že v rámci ekologického hnutí obecně existují skupiny vzdělaných lidí, kteří oplývají hlubokými znalostmi jednotlivých aspektů problematiky životního prostředí. Jako celek však environmentální hutí selhalo. Důvodů je vícero, ale ten zásadní je nesmlouvavé prosazování asketického životního stylu, především minimalizace osobní spotřeby. Každá prozíravá strategie, jak snížit dopad lidských aktivit na klima planety, by měla začínat takovými kroky, u kterých lze očekávat nejmenší dopad na kvalitu života společnosti. Současně můžeme doufat, že tím dosáhneme stavu, kdy výrazně nepopulární opatření nebude již nutné implementovat.
Jezte čočku!
Uvažme například oblast produkce potravin. Při zkoumání emisí z výroby jídla narazíme na systémové nedostatky, které lze řešit. Podle studie Organizace pro výživu a zemědělství OSN aktuálně nevyužijeme třetinu veškeré světové produkce potravin. Značné škody vznikají jak na počátku procesu v rozvojových zemích (nedostatečná úroveň chlazení a špatná dopravní infrastruktura), tak u koncových spotřebitelů v rozvinutých společnostech (nakoupené potraviny nestihneme zkonzumovat a následně je vyhodíme). Tuto neefektivitu lze napravit způsobem, který sebou nenese nutnost dodatečných vysokých investic, které by se promítly do koncové ceny produkce, či snížení spotřeby.
Další prostor pro snížení množství emisí spojených s výrobou potravin skýtá oblast pěstování krmiva pro hospodářská zvířata. Souhrnné emise z produkce jednoho kilogramu hovězího masa v USA jsou výrazně nižší než světový průměr. To naznačuje, že existují i jiné cesty, jak zmírnit ekologické dopady výroby masa, než jen tvrdošíjně trvat na nutnosti snížení spotřeby. V současnosti také běží několik slibných projektů s cílem „vypěstovat“ maso laboratorně.
Ve svobodné společnosti je totiž mimořádně obtížné měnit lidské preference a stravovací návyky. Bohužel, přesně o to environmentální hnutí často usilují. Znáte to, prý máme jíst méně masa, ideálně žádné. Postupně pak vyřadit máslo a cukr atd. Nechci ani domýšlet, kam touto logikou lze dospět, vždy to však záleží na tom, kterého eko-guru si zrovna oblíbíte. Hojně citované jsou třeba zprávy EAT-Lancet commission (v češtině třeba zde) které navrhují takové složení stravy, které – kdybychom ho celosvětově prosadili – znamená, že planeta bude schopna dlouhodobě uživit deset miliard lidí. Představte si to – deset miliard lidí na jednotné stravě. Může někdo, kdo má všech pět pohromadě, skutečně čekat nadšené ohlasy a podporu pro takové nápady?
Specifické stravovací návyky a zvyky různých kulturních okruhů, které přirozeně vznikaly stovky let a jsou součástí lidské identity, jsou z tohoto pohledu neudržitelným přežitkem. Bude prostě jeden jídelníček pro všechny. Se skřípěním zubů v ní povolíme symbolické miniaturní množství masa. Zajímavý údaj je také jedno vejce na týden. Takže si už nikdo nikdy nedá omeletu, o dortech se raději ani nezmiňujme. Hlavně hodně zeleniny a luštěnin…
Jiným výzkumem bylo zjištěno, že z lidí, kteří se dobrovolně vydali cestou vegetariánství nebo veganství, to alespoň jeden rok vydržel jen jeden z pěti. A to jsou údaje o dobrovolné úpravě jídelníčku. Není to vůbec jednoduché. A přesto existuje část společnosti, která věří, že se lidé vzdají svých každodenních návyků z důvodu, že to prosazuje několik výzkumníků. Ano, takto uvažují environmentalisté.
A co technické inovace?
Také se před námi pomalu otevírají nové horizonty osobní pozemní dopravy. Elektrická auta, která bude možné stále více napájet „čistou energií“, jsou sice stále ještě v plenkách a jejich ekologičnost je minimálně diskutabilní, ale z úst environmentalistů slyším spíše potřebu se vrátit k cyklistice nebo MHD, nikoli volání po zelených inovacích.
Stejně tak je faktem, že cestování za hranice domovských států obrovsky přispívá k tolerantnějšímu pohledu na svět a zvyky odlišných kultur, učíme se obdivovat a respektovat jinakost mezi námi. A ano, také někdy toužíme válet se na slunci a vědět, že týden prostě bude teplo. Zmenšování negativních externalit spojených s leteckou dopravou je velice obtížný úkol, ale na druhou stranu, to samé jsme tvrdili před třiceti lety o autech. Dnes průměrné auto v plné rychlosti spotřebuje zhruba stejné množství paliva, jako stojící nastartované auto v roce 1971. Vědci na tomto problému setrvale a usilovně pracují, ale ekologové tvrdí, že všichni musíme přestat létat. Ti nejradikálnější už říkají, že dovolenkáři se vědomě účastní „genocidy příštích generací,“ a současně vůbec nemohou přijít na kloub tomu, jak to, že jim netleskají davy a nestojí se fronty na členství v jejich organizacích.
Planeta pro život
Smyslem hledání řešení těchto problémů je ochrana schopnosti planety Země nadále podporovat život. Nesmíme přitom však pošlapat výdobytky lidské civilizace, jako jsou svoboda a respekt k jednotlivcům, ochrana menšin, udržení právního státu. Je možné, že se nám to nepodaří. Možná budeme v budoucnu muset významně omezit úroveň naší spotřeby a zásadně změnit náš globální modus operandi. Do té doby je ale naivní si myslet, že kroky založené na restrikci a vynucené změně preferencí přijme společnost jako dobrý nápad pro začátek s tím, že pokud to neklapne, tak zkusíme něco razantnějšího…
Na základě článku „Životní prostředí je příliš důležité na to, aby se nechalo environmentalistům“ v časopise Quillette zpracoval Jan Malina. Autorem původního článku je Mallen Baker, někdejší spolupředseda britské Strany zelených. Pokračování textu vyjde příští týden.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 . Děkujeme!