Soudcovská unie kritizuje ministra spravedlnosti Pavla Blažka za to, jak odůvodnil nejmenování Aleše Novotného místopředsedou u Krajského soudu v Brně. Základní otázka ale zní: musí ministr jmenovat funkcionáře navrženého předsedou soudu? Ne, nemusí. Odpovědnost za toto rozhodnutí nese jen a jen Blažek. Takto funguje demokratický právní stát. Soucovská unie i Unie státních zástupců se rozčilují zbytečně.
Ústavu musí dodržovat každý, tím spíše to platí pro „orly práva“. Smyslem liberální demokracie není, aby všichni do všeho mluvili, ale aby existovala jasná delegace odpovědnosti, dělba moci a dalo se dovolat spravedlnosti.
Koho si vybrali voliči?
Zajistit to lze jen pokud se dodržují formální pravidla, jež jsou závazná pro nás všechny (a ne že skupina „vyvolených“ vládne pravidlům). Říká se tomu konstitucionalismus. Pokud se v zákoně píše „jmenuje ministr spravedlnosti“, myslí se to doslova a vždy, ne jak se zrovna komu hodí.
Vlastně je neuvěřitelné, o čem se tu bavíme. Soudci mají mít u veřejnosti autoritu. Ministr jim nemůže mluvit do vedení konkrétního procesu a do rozsudků, ani nerozhoduje o tom, kdo z nich se kárně provinil. Ale vybrané soudní funkcionáře prostě jmenuje on, ty nejvyšší prezident.
Co je na tom k nepochopení? Jistě, předseda brněnského krajského soudu si může myslet, že Aleš Novotný by byl jeho vhodným zástupcem, ale Pavel Blažek je nezávislý a nemá povinnost s ním souhlasit. Ministr má mandát od voličů, zodpovídá se jim a ne soudcům.
Že si někteří soudci zákon vykládají po svém, je jedna věc. Z jeho dikce je zřejmé, že se snaží vybalancovat moc jednotlivých činitelů a svěřuje právo vybírat a jmenovat funkcionáře na různých stupních do různých rukou, aby nikdo neměl monopol. Ale ještě více mě zaráží, že justice, která si sama žárlivě střeží svou nezávislost, nerespektuje suverenitu exekutivní moci. Bere ji snad jako sobě podřízenou?
O co jde?
Pavel Blažek odmítl jmenovat Aleše Novotného z jednoduchého důvodu: že jeho velké kauzy končívaly škodou pro stát. V mediálně známých případech odsoudil „evidentní viníky“, načež odvolací instance označila celé jejich stíhání za nezákonné, čímž vznikl důvod, aby žádali odškodnění. Celkem dotyční chtějí 365 milionů korun.
Zda šlo jen o justiční omyl, nebo chtěl soudce vyhovět nátlaku aktivistů a části médií, to nevíme. Ale určitě to není dobrá vizitka pro postup do nové funkce.
Soudcovská unie ve svém prohlášení argumentuje, že o vině soudce může rozhodnout pouze kárný senát. Ano – a ten ho může i zbavit taláru. Jenomže tady přece nejde o „trest“. Na funkci není nárok. Stavovská organizace vlastně tvrdí, že pokud není někdo odsouzen, tak zkrátka musí být jmenován, jinak je neprávem trestán.
Stát kvůli Novotného rozhodnutím dosud vyplatil necelé čtyři miliony odškodného a možná přibudou další. Za to soudce samozřejmě objektivně nese odpovědnost (i když ne trestní). Stejně jako ji ministr nese za to, co se děje v jeho resortu. Nakonec ale není podstatné, že Soudcovská unie má jiný názor než ministr, to se stává. Skandální je, že mu upírá právo, aby rozhodl podle své svobodné vůle: my jsme si Novotného vybrali, tak ho koukej jmenovat, ministře! A že jsi nás odmítl poslechnout, tak to je „nepřijatelné a do budoucna velmi nebezpečné“.
Přitom je to naopak: Pokud je něco hrozbou demokratickému právnímu státu, tak právě neochota respektovat autority a ústavní dělbu moci.
Neuvěřitelný je poslední bod prohlášení: „Předsedy a místopředsedy soudů jmenuje moc výkonná, prezident či ministr spravedlnosti. Pokud připustíme, že při rozhodování o tom, kdo se stane soudním funkcionářem, se může hodnotit konkrétní rozhodnutí soudce, jde o přímý a nepřípustný zásah moci výkonné do rozhodovací činnosti soudců.“ Druhá věta přímo popírá první! A ještě to předseda Soudcovské unie zopakoval do médií: Blažek prý jako politik může kritizovat konkrétní soudní verdikt, ale nesmí se tím řídit při odborném rozhodování.
Je to přesně opačně…
Takže ministr sice rozhoduje, ale nemá nárok na vlastní názor… V právním státě je to přesně obráceně, než Libor Vávra říká. Politici nemají kritizovat a zpochybňovat konkrétní rozsudky (a Pavel Blažek coby konzervativec patří k těm, kteří se toho nedopouštějí, zde vychází z výroků soudů, jež uznaly nezákonnost zmíněných stíhání). Když už ale o něčem rozhodují, tak mají rozhodovat nezávisle, ne podle toho, co jim chce nakukat někdo jiný – ať už soudce, státní zástupce, nebo novinář. Proto si je volíme.
A vůbec, ministr je jeden člověk, ne dva. Nepřepíná se z „politika“ na „odborníka“ a obráceně. Je absurdní říkat: jako politik si můžeš myslet, co chceš, ale jako odborník uděláš, co ti nařídíme. Jinak to na tebe povíme novinářům. Zarážející je totiž ještě jedna věc: Soudcovská unie považovala za nutné takto ostře napadnout rozhodnutí ministra v jeho suverénní kompetenci, ale necítila za potřebné se s ním napřed sejít. Její prohlášení se v médiích objevilo několik dní před společnou schůzkou.
Na ministra zaútočilo i stavovské sdružení Unie státních zástupců: „Odkaz na (Novotného) předchozí rozhodovací – nikoli například manažerskou – činnost nemůže být legitimním důvodem pro nejmenování funkcionáře soudu nebo státního zastupitelství. Pokud se nejedná o flagrantní pochybení, které vede k vyvození kárné odpovědnosti, mohl by tento důvod k nejmenování ovlivňovat nezávislost soudců a státních zástupců a posilovat v justici alibistické tendence.“ Takže opět – pokud není odsouzen, musí dostat funkci?
Že se tito soudci a veřejní žalobci takto ostře nezastali například Jana Sváčka, když Senát dvakrát nesouhlasil s jeho jmenováním ústavním soudcem. Ten neprovedl vůbec nic, důvody k zamítnutí byly politické. Jenže senátoři prostě mají kompetenci rozhodovat, a to suverénně, ze své svobodné vůle. Úplně stejně jako ministr. V čem je tedy rozdíl? Snad v tom, že proti Sváčkovi se vedla ostrá kampaň v médiích? Nebo se nelíbil samotným soudcům?
Hodní a zlí?
Žalobci si s Blažkem vyřizují vlastní účty. Vidíme klasický lobbing, hájení svých zájmů, ne vystoupení nezávislých a nestranných soudců a státních zástupců. Nikoli poprvé, budiž, ale berme to tak. Pavel Blažek má svůj názor, stavovské organizace sdružující část soudců a žalobců mají jiný, ať oba zazní, ale v tomto případě je rozhodující ten ministrův. Tečka. Nehrajme si pořád na to, že zde existují ti „hodní“, jejichž postoj je vždy správný a vždy se musí respektovat, a ti „zlí“, kteří mohou maximálně mlčet, a když už smějí něco říct, tak podle toho nesmějí konat.
Liberální demokracie stojí na tom, že dělba moci platí nejen na papíře, ale stává se žitou realitou, již nikdo nezpochybňuje. Volení politici, soudci, státní žalobci i novináři odvozují svou legitimitu různými způsoby, vždy je však třeba respektovat jejich nezávislost. Ve svobodné společnosti se jistě mohou vzájemně kritizovat, ale nemohou si myslet, že tím změní vůli toho druhého. Média nestáhnou článek, když se nelíbí politikovi. Politik nezmění rozhodnutí, když se nelíbí justici. Soudce nemá soudit dle toho, co se o obviněném píše.
Špatně by bylo, kdyby se Pavel Blažek snažil ovlivnit kárný senát, aby Aleše Novotného potrestal za jeho rozsudky, jež vedly ke škodě pro stát. Tímto by skutečně ohrozil nezávislost justice. Ale na funkci u soudu (či ve státním zastupitelství) opravdu není nárok a nejmenování do ní není trest. Soudce může soudit dál beze strachu. Čeho se ale musíme bát, je, že by přestala platit dělba moci daná Ústavou a zákony. Ocitli bychom se v permanentním chaosu. To by byl trest za nerespektování řádu a autority.