Jedna věc je na Ruské invazi na Ukrajinu zajímavá: opakované zprávy o nízké morálce ruských invazních sil. Co mohou znamenat pohledem sociologa? A co mohou znamenat pro další vývoj konfliktu?
Ruský vpád na Ukrajinu má mnoho zvláštností. Z pozice vzdáleného pozorovatele může být obtížné rozlišit, co vše je realita a co už umně vytvořená propaganda, ale zjevné je jedno: sledujeme často se opakující zprávy o nedostatečné morálce a chaosu v řadách ruských vojsk.
Ruská federace pro invazi na Ukrajinu připravila armádu masivních rozměrů. Naplánování a organizace vpádu musely stát značné množství času a úsilí a s ohledem na to, jakou armádou Rusové disponují, mělo by vše z logiky věci směřovat k absolutní profesionalitě. Ta ostatně byla nezbytná s ohledem na minimalizaci civilních ztrát – ne snad proto, že by národ známý rčením „nas mnogo“ byl tak ohleduplný – to už první dny invaze vyvrátily –, ale proto, že pokud je cílem Putina Ukrajinu nepřímo ovládat, nelze toho dosáhnout přes odpor civilního obyvatelstva a ten sílí úměrně se ztrátami.
Praxe vypadá jinak. Západní zdroje (a nejen ony) ukazují opakující se známky neprofesionality na straně ruských vojsk. Odhalují nedostatečnou koordinaci a komunikaci, nefunkční logistický řetězec, zjevnou demotivaci, neprofesionalitu spočívající v zastaralém nebo opotřebovaném vybavení. Sledujeme vojáky, kteří odcházejí z bojiště, končí v zajetí nebo odmítají bojovat, přičemž nejde jen o rekruty a nekvalifikované mužstvo, ale v některých případech i o osádky špičkových, drahých zařízení. Co udělali Rusové špatně? A co z toho můžeme vyvozovat?
Část těchto zpráv může být ze strany Ukrajinců zveličena coby součást informační války, nebo naopak formulovaná ruskou stranou s cílem zdánlivě marginalizovat vlastní vojenský potenciál tam, kde je ve skutečnosti značný (není to nová taktika, ve svém díle Umění války ji radí už mistr Sun-c´). Přesto je postup ruské armády pozoruhodně pomalý a problémový, a to i tam, kde by teoreticky být neměl. Nechme nyní stranou silnou ukrajinskou vůli bránit se, která Rusy zřejmě zaskočila. Je pravděpodobné, že tento problém do velké míry spadá na bedra ne technických, ale ryze lidských faktorů v řadách ruské armády.
Pokud vyloučíme možnost, že Rusové vedou ofenzivu záměrně nezkušenými a nemotivovanými silami, tedy vojáky nízké hodnoty, protože počítají s tím, že budou „rozmetáni“, aby pak mohli nastoupit zkušenější profesionálové (tuto taktiku s úspěchem aplikovaly římské legie), zbývá pragmatické vysvětlení: ruská armáda je sice gigantická počtem a disponuje, přinejmenším částečně, moderními technologiemi, avšak má zásadní problém držet pohromadě. Chyba jde v takovém případě jednoznačně na bedra velitelů.
Pokud budeme na ruskou akci nahlížet jako na masivní „projekt“ a budeme vycházet z toho, že byla plánovaná dlouhodobě, je potřeba, aby management – velitelé – věděl, co se od něj očekává a co je strategický cíl. Protože ve válce nelze říct všechno všem, platí zásada strategického poklesu, kdy jen nejvýše postavení znají všechny plány, ale každý podřízený pouze menší část. Jenže ve válce i ti úplně dole, nemají-li být pouhá „potrava“ pro soupeře, musí mít rámcovou představu o tom, kam půjdou a co je jejich cílem. V opačném případě nemají žádnou motivaci bojovat a sledovat cíl. Současné informace o tom, že někteří ruští vojáci nevědí, kde a proč jsou, jsou v tomto kontextu výmluvné.
Ruské síly mají sice historii násilí na vlastních vojácích (Stalin prý prohlásil, že v Rudé armádě je větším hrdinstvím ustupovat než útočit), ale ani tato „tradice“ nevysvětluje demotivaci části mužstva. Pokud k tomu, že bojovníci neznají ani vektor směru vlastní snahy, přidáme to, že část z nich používá vysoce moderní vybavení, zatímco další operují s „prehistorickou“ či civilní výzbrojí, je zjevné, že něco není v pořádku.
Za obojí zodpovídají manažeři – tedy již zmínění velitelé. Za výbavu i za motivaci svých sil. Máme-li se spolehnout na poznatek, že čím jsou jednotky blíže nepříteli, tím méně je v nich důstojníků, a někde dokonce chybí úplně, je zjevné, kde je problém. Důsledkem je nejenom to, že někteří ruští vojáci bojovat nechtějí, ale že se chovají chaoticky nebo voluntaristicky. Je rovněž známo, že mezi demotivovanými jedinci mají tendenci vystupovat do popředí naopak příliš motivovaní, což může objasňovat nelogické útoky na civilní cíle, či dokonce do vlastních řad.
Vše výše uvedené ukazuje na dlouhodobé a hluboké selhání managementu, konkrétně na ten jeho typ, kterému se říká systémová korupce nebo více lidově „prohnilá organizace“. Navenek vypadá ruská armáda velká a moderní, uvnitř se však rozpadá. Jednotlivé stupně vedení si nevěří, nespolupracují, nemají konkrétní a realistické cíle, nejsou motivovány k jejich dosažení. Jednají ad hoc a nesystematicky, někdy dokonce proti vlastním zájmům. Pokud je něco spojuje, je to autorita nejvyššího manažera – v tomto případě prezidenta Putina a jeho ministra obrany Šojgua, avšak bez této autority nemají nejmenší důvod plnit stanovené cíle.
Je toto pro Ukrajince, potažmo pro nás dobrá zpráva? Těžko říct. I kdyby byla prohnilá, je ruská armáda stále ohromující, a to jak svou velikostí, tak vybavením. Osobně jsem přesvědčen, že pokud se nestane něco se současným vrchním velením, Rusové z Ukrajiny jen tak nezmizí. Bude je to ale bolet a budou muset své invazní síly stavět znovu, s novými veliteli a s fungující podporou a logistikou. Prakticky vzato od začátku, protože takto se standardně řeší problém prohnilých organizací.
Nám to však dává jistou naději: za prvé s trochou štěstí bude Západ mít čas na vlastní vyzbrojení a přípravu generačního konfliktu s východním agresorem. Za druhé vidíme, že Rusové jsou porazitelní i menším soupeřem za předpokladu perfektního vybavení a dokonalé disciplíny (ačkoli zatím vidíme výsledky jednotlivých střetů, ne celé války). To jsou parametry, které jsou v podmínkách NATO dosažitelné mnohem snáze než v podmínkách Ruské federace.