Ve čtvrtek ve 13.30 hodin, po setkání prezidenta republiky Miloše Zemana s předsedou sociální demokracie Janem Hamáčkem a premiérem Andrejem Babišem, byla fakticky uznána vedoucí role Miloše Zemana v ústavním systému Česka. Nikdo tento posun v české politice oficiálně neoznámil, ale z pasivity, s níž předseda ČSSD a hlavně šéf hnutí ANO oznamovali, že prezident se k výměně „ministra kultury definitivně nevyjádřil“ a že i v budoucnu premiér zvolí „řešení bez střetů,“ to bylo více než jasné.
Co je podstatou konfliktu? Jedna vládní strana kvůli prezidentově postoji nemá jak odvolat svého ministra. Navíc se nemůže svých práv dovolat u koaličního partnera, který drží premiérskou funkci.
Ještě začátkem týdne nebylo jasné, kdo všechno stojí za celou rošádou kolem odvolávání ministra kultury a co má být jejím smyslem. Mnozí soudili, že jde o koordinovanou akci dvojice Zeman-Babiš, jak dostat ČSSD z vlády. Dnes už bezpečně víme, že jde o taktickou bitvu Miloše Zemana, kvůli níž český premiér skřípe zubama, protože mu to komplikuje vládnutí a nutí jej balancovat na hranici předčasných voleb, které nechce.
Proč to tedy Zeman dělá a z jakého důvodu je Babiš tak pasivní? Prezidentovi patrně došlo, že v užším i širším vedení ČSSD získali definitivní většinu stoupenci odchodu z vlády. Otázka tedy nezní, zda opustí ČSSD vládu, ale kdy? Proto vyvolal politickou krizi – chce jejich odchod urychlit a vzít jim morální étos exitu v pro ně vhodnou chvíli. Prezident se současně bude moci účastnit rozdělování pěti ministerstev po ČSSD.
A jakou protihodnotu za svou pasivitu Babiš od prezidenta získal? To ví zřejmě jen oni dva. Vzhledem k nečekané Babišově vstřícnosti vůči prezidentovým obstrukcím se dá odvodit, že se tu hraje o slib udělení milosti v nějaké trestně právní kauze. Jiné vysvětlení Babišovy povolnosti k Zemanovým krokům je těžko představitelné.
Jestli však na „vedoucí úlohu“ Miloše Zemana a jeho faktickou nedotknutelnost přísahá premiér Česka, není žádný důvod, aby tomu pasivně přihlížely zbylé politické strany. Už jenom proto, že Miloš Zeman evidentně operuje za hranou české ústavy a nemíní se o tom s kýmkoli bavit.
Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský před časem prohlásil, že jeho soud nemá nástroje jak reagovat, když hlava státu nerespektuje jeho závěry. Stručně řečeno, když prezident ve věci jmenování ministra předvádí ústavní pučismus, je nutné nejen slovně protestovat, ale i něco dělat. A ústavní soudci mají prázdné ruce.
Hlavní lék na ústavní puč je provést parlamentní kontrapuč. Jinými slovy, získat tři pětiny hlasů ve sněmovně a senátu a přijmout jednoduchý paragraf ústavy, kde bude stát: prezident je odvolatelný, když se odmítá řídit rozhodnutím Ústavního soudu ve věcech XY. Miloš Zeman ctí sílu a rozumí síle, tak proč ji nepoužít?
V jistém smyslu jsme svědky klasického střetu panovníka a parlamentu. V 21. století už hlava státu naštěstí nemůže tyto konflikty vyhrát. Chce to však kus odvahy se prezidentovi postavit.
Převzato v rámci vzájemné spolupráce z info.cz
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!