Společnost Netflix natočila zpolitizovaný dokument o životě egyptské panovnice Kleopatry. Výsledkem je špatný seriál a ještě horší dokument. Režisérkou kontroverzního seriálu je Jada Pinkett Smith, manželka herce Willa Smithe. Jak sama uvedla, chtěla tímto snímkem inspirovat mladé černošky: „Příběhy černošských královen často nevídáme ani o nich neslyšíme, takže pro mě, mou dceru a celkově naši komunitu je velmi důležité, aby tyto příběhy zazněly.“ Což je v zásadě pochopitelné a nebyly by proti tomu žádné námitky, kdyby ovšem Pinkettová Smithová nezneužila seriál k tomu, aby za černocha prohlásila naprosto kohokoli.
Seriál si vysloužil mnoho kritiky a výsměchu nejen v USA a v Evropě, ale i mezi samotnými Egypťany. Ostře se proti tomu ohradil nejen známý egyptolog Zahi Hawass, ale i samotná egyptská vláda. Hromadná žaloba v Egyptě nyní požaduje po společnosti Netflix odškodné ve výši dvou miliard dolarů.
„Události ve filmu výrazně falšují historická fakta a jsou hrubou urážkou starověkých Egypťanů. Toto nejsou má slova, ale slova akademiků, archeologů a odborníků na egyptologii,“
– uvádí jeden z právníků v rozhovoru pro Arab News
Negativně se k seriálu staví také britský historik a bývalý profesor na Cambridgeské univerzitě David Abulafia, který se specializuje na dějiny Středomoří. Egyptský komik Bassem Youssef se také ostře ohradil proti tomu, co vnímá jako přivlastňování si egyptské historie Afroameričany.
Tento spor přitom není nic nového. Už zfilmování Kleopatry z roku 1963 s Elizabeth Taylorovou v hlavní roli, bylo zpětně kritizováno jako „whitewashing“, tedy chybné obsazení historických postav bílými herci a herečkami. Od té doby se na Západě zvýšily požadavky na ztvárňování historických postav ve filmech, zatímco v divadlech je zcela běžné, že středobodem je herecký výkon a někdy muži hrají ženy a ženy muže.
Společnost Netflix se ovšem narychlo natočeným dokumentárním dramatem vydala úplně opačným směrem. V hlavní roli se objevuje britsko-jamajská herečka Adele Jamesová, kterou doplňují afrobritští herci známí z různých seriálů. I to je důvodem, proč celé „dílo“ působí spíš jako laciná telenovela.
Egypťané nyní obviňují Pinkettovou Smithovou z „blackwashingu“ – neoprávněného vydávání Kleopatry za černošku.
To, že Egypťané reagují takto podrážděně, je dáno i tím, že tzv. afrocentristé nejsou jedinými stoupenci pavědeckých fantasmagorií, kteří se snaží zneužít jejich historické dědictví. Jako tvůrci jedné z nejstarších civilizací světa se totiž snaží prezentovat také různá neonacistická hnutí. Například v některých kotlebovských kruzích na Slovensku koluje názor, že Tutanchamon byl blonďatý modrooký Slovan.
Neautentická Kleopatra
„Zdá se, že Pinkett Smithová naprosto zcestně předpokládá, že Kleopatra byla černá jen proto, že byla Afričanka.“
– píše Marie Daouda pro deník Telegraph
A to není jediná chyba. Pomineme-li debatu historiků o tom, zda byla Kleopatra skutečně krásná, nebo zda jde jen o báchorku, kterou si vymyslel Cassius Dio, aby zdůraznil nezodpovědné chování Antonia, údajně omámeného její krásou, spočívala její síla v něčem úplně jiném – v jejím charismatu a inteligenci, které jí umožnily čelit různým intrikám a alespoň načas se vzepřít Římu.
Místo toho seriál vykresluje egyptskou faraonku jako nějakou pubertální holku, která kolem sebe mává mečem a jejíž intelekt je vyčerpán v plytkých frázích. Nepochybně existují historické ženské postavy, které byly úspěšné na bitevním poli, jako například Johanka z Arku nebo královna Njingu z Angoly, jíž je věnován první díl seriálu, Kleopatra k nim však nepatří.
Rozpory a nepřesnosti jsou podtrženy lacinými frázemi typu „je to milovnice, ne bojovnice“. Výsledkem je, že místo skutečně inspirativní postavy, kterou Kleopatra bezesporu byla, z ní „dokument“ dělá jakési postpubertální děcko.
Značně nepřesné, ba dokonce chybné jsou i další detaily – od oblečení a zbroje až po zcela zásadní bojové taktiky. V žádném ze čtyř dílů dokumentárního dramatu není ani jednou zmíněn římský triumvirát, který je přitom ústřední součástí celého sporu mezi Octavianem a Markem Antoniem. Místo toho si seriál vystačí s lacinými schématy; zlí Římané chtějí dobýt černý Egypt. Dokonce i Cicero, ochránce tradičních hodnot římské republiky, je vykreslen jako úlisný chlípník. Ironií tedy je, že nejlepšími částmi seriálu jsou ty, které jsou sestříhané ze starších dokumentů.
Obzvlášť stupidní chybou je, když seriálová Kleopatra po Caesarově smrti tvrdí, že jejich syn Caesarion je jeho „legitimním synem“ (jako nemanželské dítě ovšem Caesarion legitimním synem být nemohl).
Co víme o Kleopatře
Takových nesrovnalostí je v seriálu celá řada, například v nejkontroverznější otázce, kterou je její barvy pleti.
Důvodem, proč tato otázka vůbec hraje nějakou roli, je význam, který jí přikládá sama režisérka. Nejenže sama označuje za klíčovou součást své motivace hledání „černých královen“, ale při výběru „odborníků“ dává přednost těm, kteří jsou ochotni ji v jejích myšlenkách utvrdit. Shelley P. Haleyová suverénně prohlašuje, že už její babička říkala, že „je jedno, co se učí ve škole, Kleopatra byla černá“ – a tento přístup provází diváka od traileru až do posledního dílu seriálu.
Haley má pravdu v tom, že starověké prameny je třeba číst velmi obezřetně – řada detailů může být zkreslená a může být součástí dobové politické propagandy, navíc se nám často dochovaly pouze záznamy, které jsou o několik století mladší, než byly tehdejší události. Člověk však nemusí být historik, aby pochopil, že argument „vyprávěla mi to babička“ pravděpodobně není dobrým důvodem pro zpochybnění obecného vědeckého konsensu.
Co ale o Kleopatře skutečně víme?
V případě poslední egyptské faraonky je nám znám její otec Ptolemaios XII, potomek Ptolemaia I., jednoho z generálů Alexandra Velikého. Méně jistí jsou si historici tím, kdo byla její matka – Ptolemaiovci sice dbali na svou řecko-makedonskou kulturu (ostatně celé období se ve východním Středomoří nazývalo helénistické), ale od Egypťanů převzali zvyk udržovat „čistotu“ královské krve a uzavírat sňatky jen se svými sestrami, čímž se dramaticky lišili od ostatních Řeků, kterým se tato praktika hnusila.
Archeolog Duane W. Roller ve své biografii egyptské královny, vydané v roce 2010 nakladatelstvím Oxford University Press, píše, že „totožnost její matky je sice nejistá, ale pravděpodobně byla členkou egyptské kněžské rodiny Ptahů a sama měla makedonské předky.“ Jiní historici se domnívají, že její matkou mohla být Kleopatra V., členka královské rodiny (možná nevlastní sestra) Ptolemaia XII, v každém případě však jeho příbuzná.
„Kleopatra VII. tak možná byla ze tří čtvrtin Makedonka a z jedné čtvrtiny Egypťanka a pravděpodobně to byla její napůl egyptská matka, která jí vštípila znalost a úctu k egyptské kultuře a civilizaci, která unikala jejímu předchůdci Ptolemaiovi, včetně schopnosti mluvit egyptským jazykem. I přesto si Kleopatra nejvíce cenila svého ptolemaiovského dědictví, které zdědila po obou rodičích, což byla tradice prosycená řeckou kulturou,“
– popisuje situaci u dvora Roller
Skutečnost, že Roller a další autoři vyzdvihují Kleopatřinu schopnost mluvit egyptským jazykem (dnes dominantní arabština se do Egypta dostala až s islámskou expanzí v 7. století), není náhodná – Kleopatra byla pravděpodobně prvním ptolemaiovským panovníkem, který plynně ovládal tento jazyk.
Zastánci hypotézy, že Kleopatra byla černoška, argumentují právě nejasným původem její matky nebo babičky. Zde je však třeba poznamenat, že i kdyby jedna z nich byla Egypťanka nebo poloviční Egypťanka, její zobrazení jako černošky by nebylo o nic méně absurdní.
Seriál navíc zcela opomíjí jakékoliv znaky řecké kultury a vyobrazuje jako černošku nejen Kleopatru, ale i její nevlastní sestru Arsinoe IV. a celý královský dvůr. Pokud by tedy argumentem pro její méně typicky řecký vzhled měl být původ její babičky, kam by se poděli všichni ostatní alexandrijští Řekové?
Núbijská dynastie
Jedním z hlavních argumentů zastánců „teorie“, že Caesar, Kleopatra nebo jiné významné postavy mediteránních dějin byli černoši, je, že některé sochy zobrazující tyto postavy byly vytesány z černého kamene. Soudě podle této logiky, starověké nazelenalé bronzové busty nepochybně vypovídají o přítomnosti Marťanů, neboť kdo jiný by se mohl pochlubit tak nádherně zelenou pletí.
Ale žerty stranou. Některé egyptské sochy a malby skutečně vyobrazují černochy, obvykle Núbijce v dnešní egyptsko-súdánské pohraniční oblasti. Buď je zobrazují jako nepřátele, proti kterým Egypťané bojovali, nebo jako faraony.
Je však třeba rozlišovat dva typy těchto černých postav – ty, které představují skupiny, jež se svou tmavou pletí odlišují od většiny tehdejších Egypťanů, a ty, jejichž černá barva neodráží jejich skutečný vzhled, ale má symbolický význam.
Jak je známo, například staroegyptské umění zobrazuje kráčející postavy v nepřirozeném postavení se shrbenými rameny, takže obličej a nohy jsou vyobrazeny z profilu, ale ramena jsou obvykle namalována při pohledu zepředu. Důvodem samozřejmě není to, že by staří Egypťané neuměli malovat nebo že by všichni trpěli těžkou skoliózou, ale to, že malby měly rituální význam a cílem egyptských umělců nebyl fotografický realismus, ale zachycení co největší části těla. Stejně tak různí egyptologové poukazují na to, že černá barva měla symbolický význam – černé bahno Nilu bylo životodárnou tinkturou, kterému Egypt v jazyce svých obyvatel připsal název „Kemet“, černá země.
Černá tedy představuje plodnost, na rozdíl od žluté nebo červené barvy pouště, vysvětluje egyptoložka Fayzah Heykal z Káhirské univerzity.
„Pokud vidíte sochu natřenou na černo, znamená to, že představuje naději na znovuzrození, ne že má tmavou pleť.“
Na druhou stranu však v Egyptě skutečně bylo určité období, kdy vládli černoši. Řeč je o 25. dynastii, nazývané také „kušitská“, která vládla Egyptu kolem roku 700 př. n. l. Tehdy Núbijci dobyli Horní i Dolní Egypt a vytvořili říši, v níž sice rychle převzali egyptskou kulturu a jazyk, ale na rozdíl od svých předchůdců se vzhledem ke svému původu vyznačovali výrazně tmavší pletí, což dokládají i dobové sochy.
Vládu Núbijců po necelých 90 letech ukončil vpád Novoasyrské říše a nástup poslední domorodé (26.) egyptské dynastie v předperském období. Ta však v 6. století padla za oběť Peršanům, kteří Egyptu vládli (s přestávkami) až do dobytí Alexandrem Velikým. Po Alexandrově smrti si pozůstatky říše rozdělili jeho generálové, a tak se na egyptský trůn dostali Ptolemaiovci a časem Kleopatra.
Afrocentrismus
Co však vede část veřejnosti k přesvědčení, že nejen kušitští faraóni, ale i Kleopatra, Ramses a Chufu byli černoši? Odpověď najdeme v obchodování s otroky.
Nespokojenost je samozřejmě zcela pochopitelná. Není důvod se domnívat, že v subsaharské Africe žili méně zajímaví či schopní panovníci než byli Caesar nebo Kleopatra. Na rozdíl od středomořské oblasti však tyto kultury žily mnohem déle bez písma. To není známkou méněcennosti nebo podřadnosti vůči kulturám, v nichž hrálo písmo větší roli, ale značně to komplikuje práci historiků, pro které jsou písemné prameny často primárním zdrojem.
Obzvláště nešťastný byl osud afrických otroků, kteří se dostali do evropských zámořských kolonií. Mnozí z nich, vytrženi ze svého přirozeného prostředí a odvezeni tisíce kilometrů daleko s dalšími otroky jiných kmenů a jazyků, rychle ztratili kulturní povědomí o tom, co existovalo před jejich zotročením. Dnešní „neoafrické“rituály, jako je Kwanzaa, tak nemají žádnou spojitost s původními tradicemi předků dnešních Afroameričanů před jejich zotročením.
Přesto je situace Afroameričanů výjimečná – na rozdíl od Afričanů v Súdánu, Nigérii nebo Zimbabwe, kteří si uchovali vzpomínky na svou předkoloniální minulost, ztratili potomci odvlečených otroků jakoukoli vzpomínku na svůj původ. Jediným kulturním rámcem, v němž černošští protagonisté existovali, tak byl ten, který převzali od svých euroamerických vládců. To dodnes formuje touhu afrocentristů „najít“ nějaké to postavení Afričanů uprostřed evropských nebo středomořských dějin.
Black Athena
Klíčovým dílem je zde Černá Athéna, kterou napsal britský učenec Martin Bernal. Bernal nebyl ani egyptolog, ani helenista, ale uznávaný sinolog, který ve své knize tvrdil, že řecká civilizace je ve skutečnosti produktem egyptsko-fénických kolonií v Řecku, a že jen kvůli rasismu 19. století byla tato „pravda“ zamlčena.
První díl vyšel v roce 1987 a rychle historiky rozhořčil. Přestože teze o nedoceněném vlivu Egypta byla nepochybně správná, Bernalova tvrzení byla natolik přehnaná, že je museli odmítnout i sympatizující odborníci.
Egyptolog Leonard H. Lesko ve své recenzi Bernalovy knihy napsal, že ačkoli „zpočátku byl nadšen premisou Bernalova prvního svazku“ a „nedokázal pochopit, že novodobější učenci zcela odmítli tvrzení starých spisovatelů, že se od Egypťanů mnoho naučili“, jeho nadšení rychle opadlo.
Již první díl byl plný odvážných (a málo podložených) tvrzení. „Zřejmě absence odsouzení závažných nedostatků prvního dílu Bernala inspirovala k mnohem arogantnějšímu, bombastičtějšímu a skutečně chybnému dílu druhému,“ píše Lesko.
Bernal nebyl schopen prokázat, že jeho hypotéza, byť „pravděpodobná“, týkající se egyptského osídlení části řecké pevniny ve Staré říši a znovudobytí během Střední říše, má něco společného s černošskou historií. Egypťané […] by se ve starověku nepovažovali za černochy o nic více než dnes. Ve starověkém umění byli egyptští muži běžně vyobrazováni jako lidé s hnědou pletí a ženy jako osoby se žlutou pletí – nic rasového – obě pohlaví se tím zřetelně odlišovala od svých černých núbijských sousedů,
– píše egyptolog
Stejně negativní bylo i hodnocení odborníka na starověké Řecko Stanleyho M. Bursteina:
Odvážných etymologických a hypotetických souvislostí mezi řeckou a egyptskou mytologií a rituály, odůvodněných pouze „pravděpodobností“ a vágními všeobecnými podobnostmi, začíná přibývat. Zvláště nešťastným příkladem je jeho návrh, aby se mínojské skákání přes býky, kterého se lidé účastnili, odvozovalo od egyptských býčích zápasů, tj. zápasů mezi býky. Ještě znepokojivější je jeho tendence přebírat teorie, které byly většinou vědců vyvráceny,
– píše Burstein o Bernalově práci
Odborníci Bernalovi vyčítají, že selektivně používá ty části antické mytologie, které mají svědčit o egyptském původu Řeků, ale záměrně vynechává ty části, které jeho tezi rozporují. Příklad uvádí německý historik Thomas Schmitz:
Bernalova metoda spočívá v tom, že svévolně bere v úvahu pouze ty verze, které jednoznačně podporují jeho tezi, ale nebere v úvahu ty, které jsou s ní v rozporu. To je zvláště patrné například v případě Danaa, jehož mýtus je základem Bernalovy argumentace. Bernal často zmiňuje, že „Řekové vyprávěli příběhy o Danaově útěku z Egypta, jeho příchodu do Argosu a nástupu na trůn.“ Tento mýtus interpretuje jako uchování vzpomínek na hyksóskou kolonizaci Řecka. Nezmiňuje se však o tom, že v těchto příbězích je Danaus řeckého původu: je pravnukem Ió, dcery argijského krále Inacha.
Ačkoli nelze popřít obchodní a kulturní styky mezi Řeckem a Egyptem, neexistují žádné archeologické důkazy, které by naznačovaly přímou přítomnost Egypťanů v Řecku.
Vědecká obec celkově odmítla Bernalova tvrzení jako nepodložená a jeho argumentaci jako příliš selektivní. Výjimkou zůstali jen postkoloniální studie, kterým se Bernal hodí do narativu. Ačkoli byla v následujících letech řada jeho tvrzení vyvrácena a stále více vědců poukazovalo na závažné nedostatky či dokonce nepravdy v jeho tvrzeních, Černá Athéna je dodnes citována v publikacích postkoloniálních studiích jako průkopnické dílo, které údajně dekonstruuje rasistické evropské narativy o dějinách antických civilizací.
„Nikoho nezajímá, že vliv Británie na antické Řecko byl nulový. Je to proto, že černoši jsou mimo tradiční evropské příběhy, a Bernal jim chce na sílu najít místo na výsluní,“
psal ještě v době vydání Black Atheny profesor antických dějin na univerzitě v Oxfordu, Richard Jenkyns.
Dokonce i přední odborník na význam „rasy“ v antickém světě, Frank M. Snowden, sám Afroameričan, Bernalovu tezi ostře kritizoval.
Konspirační myšlení
Bernal na kritiku svých tvrzení nenašel přesvědčivé protiargumenty a místo toho obvinil své oponenty z toho, že jsou přesvědčeni o „evropské nadřazenosti“. „Je to Bernalova vlastní arogance, kterou považuji za obzvláště odpornou,“ kritizoval tehdy Lesko.
„Měla jsem jednu studentku, která byla nespokojená, protože jsem se nezmínila, že Sokrates byl černoch,“
vysvětluje Mary Lefkowitzová, proč se rozhodla věnovat Bernalovu dílu a spolueditovat kritickou odpověď na jeho dílo pod názvem Black Athena: Revisited.
Bernal a jeho stoupenci používají poněkud špinavý způsob diskreditace svých oponentů. Diskreditující označení „árijský model“ pro své oponenty nezvolil Bernal náhodně – každý, kdo kritizuje Bernalovy teze a závěry, je nepochybně rasista. Každá kritika jen utvrzuje jeho stoupence v tom, že Bernal má pravdu, zatímco ostatní antičtí badatelé chtějí „pravdu“ o starém Egyptě a Řecku zamlčet. Obdobně postupoval Mel Gibson ve svém nepochybně zábavném, ale historicky zcela nepřesném filmu Statečné srdce.
Není proto divu, že čím ostřejší je spor kolem Bernalovy práce, tím špinavější jsou útoky Bernala a jeho příznivců na jeho kritiky. Jeden z jeho nejznámějších zastánců, Tony Martin, reagoval stále častějšími antisemitskými narážkami (pozn. Lefkowitz je židovského původu), a nakonec své teze shrnul v knize The Jewish Onslaught (Židovský útok).
Svou poslední kredibilitu Martin ztratil po spolupráci s Institute for Historical Review, který se pokouší popírat holocaust. Tam Martin tvrdil, že se Židé údajně snaží ututlat informace o své roli v obchodu s otroky.
Zatímco z jiných oborů se toto téma v posledních desetiletích vytratilo, mezi afrocentristy se rasistické narativy stále otevřeně šíří. Například afrocentrický politolog Leonard Jeffries rozlišuje mezi „kreativními liliově čistými africkými lidmi“ a „destruktivními, násilnými evropskými chlaďasy“ (citováno historikem T. Schmitzem ve studii Ex Afrika lux? Black Athena and the Debate about Afrocentrism in the US). V praxi se tak pouze obrací rasistické myšlenky z 19. století.
Stále bizarnější tvrzení
Jak píše Lefkowitz ve své knize Not out of Africa (Ne z Afriky), představa, že Kleopatra byla ve skutečnosti černoška, pochází od jamajsko-amerického spisovatele J. Rogerse, který ji v roce 1946 zahrnul do své knihy mezi významné (v tehdejší řeči) „barevné“ postavy. Tuto představu následně zpopularizoval jamajský aktivista a myslitel černošského nacionalismu Marcus Garvey. Garvey tvrdil, že Egypt je údajně černošskou civilizací.
Gerveyho stoupenci tak dodnes tvrdí, že staří Egypťané byli ve skutečnosti černoši a že dnešní Egypťané jsou řečtí, římští, arabští nebo mamlúčtí přistěhovalci, kteří nemají se starým Egyptem nic společného.
To sice vyvrací studie DNA, které ukazují, že starověcí Egypťané byli geneticky podobnější Levantincům (obyvatelům Blízkého východu) a podíl genetických vlivů ze subsaharské Afriky je dnes vyšší než v antice (pravděpodobně v důsledku arabského obchodu s otroky ve středověku a novověku), avšak v očích těchto aktivistů jsou všechny tyto argumenty jen součástí spiknutí, které se snaží ututlat roli černochů. Pro ty nejradikálnější jsou černé i fiktivní postavy, jako je například Trojská Helena.
Zde se ukazuje onen paradox mnoha afrocentrických tvrzení – v boji proti tomu, co vnímají jako přílišný eurocentrismus a někdy i rasismus evropských a amerických historiků, se sami podobají těm, které kritizují.
Nic to neilustruje lépe, než tvrzení některých afrocentristů, že Afričané jsou skutečnými zakladateli Olmécké civilizace v předkolumbovské Americe. Olmékové ovládali pobřeží východního Mexika před zhruba 3 000 lety a položili základy mnoha pozdějších mezoamerických civilizací, včetně Mayů.
Není těžké si všimnout, že uvažování afrocentristů se příliš neliší od uvažování Evropanů v první polovině 20. století. Ti po objevu ruin Velké Zimbabwe tvrdili, že není možné, aby tak velké město postavili místní Afričané. To byl samozřejmě naprostý nesmysl založený na rasistických předsudcích a Afričané (i Afroameričané) mohou mít právem pocit, že jejich historii se věnuje příliš málo pozornosti. To však nemůže být důvodem k tomu, abychom hodili přes palubu jakýkoli respekt k vědeckým metodám a jednoduše předstírali, že Kleopatra a Olmékové byli černoši.
Překlad a úprava původního textu: Redakce KN
Převzato z Postoj.sk
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!